2°C
Létání na větroni, skialpinismus, jízda na kole… To jsou spíš mužské sporty. Máte i nějaké ženské zájmy?
Pamatuji se, že jsem svého času drhala, dělala věci ze sisalu. Maminka s babičkou mě taky naučily plést a trošku háčkovat, ale že bych to nějak uplatňovala v současné době, to ne. A pokud jde o vaření, ráda připravím dobré jídlo, ale nesmím to vnímat jako povinnost… V podstatě všechno, co se musí, nemám moc ráda.
Co vám říká móda?
Myslíte takové to "udělej si radost a běž si koupit něco na sebe"? Tak to ve mně naopak vyvolává stres.
Protože máte problém vybrat si z široké nabídky, nebo vám vadí prostředí nákupních center?
V nákupáčích jsem úplně ztracená. Ale nevadí mi rozhodovat se, i když si raději nechám poradit, spíš nemám ráda tu komunikaci, kterou člověk podstupuje, když si v obchodě něco na sebe vybírá, včetně zkoušení. To opravdu nemusím. Není mi to příjemné.
Chodíte na kosmetiku?
Ne, vůbec. V tomhle jsem barbar. Místo toho, abych šla na kosmetiku, sednu radši na kolo nebo se jdu projít do hor. A je otázka, jestli našemu tělu nakonec nedělá nejlíp to, oč si samo řekne. Jestli když mám chuť na něco mastného, nezdravého a sním to, neprospěju tělu víc, než když budu odolávat. Stejně to mám nastavené s kosmetickou péčí. Kdyby byl čas a prostor, proč ne? Ale když si musím vybrat, dám přednost procházce.
Určitě jste zaznamenala nedávné přírodní katastrofy. Kde jste byla, když na Moravě řádilo tornádo?
Měla jsem regulérní dovolenou a tou dobou jsme byli s kolegy z šumavské horské služby na výletě mezi Hřenskem a Sněžkou. Propojovali jsme na kole nejnižší a nejvyšší místo v Česku. Ta akce měla ještě příjemný charitativní rozměr, že jsme díky aplikaci Pomáhej pohybem sbírali body pro projekt, který jsme sami vymysleli. Jde o pomoc Centru denních služeb v Jablonci nad Nisou, kam dochází i syn našeho blízkého kamaráda s problémy, které má po deset let starém úrazu. Snažíme se, aby si on i další lidé z centra mohli zakoupit skialpovou výbavu a aby mohli sportovat tak, jak jim to jejich zdravotní stav umožňuje. A pamatuji si naprosto přesně, jak jsme v Rokytnici nad Jizerou seděli večer v hospodě, já psala nějaký článek na Facebook, nic netušila, když vtom mi přišla esemeska od Michala Žáka: „Co říkáš tomu tornádu?“
Jak jste reagovala?
Říkám: „Píše Michal a ptá se, co říkám tomu tornádu.“ V tu chvíli někdo otevřel telefon a četl ve zprávách, co se děje na Břeclavsku. Pod tím článkem bylo i video, tak nám ho pustil. A já povídám: „Ti novináři fakt blbnou, píšou o tornádu na jižní Moravě a dají tam záběry z Ameriky.“ Považovala jsem to jednoznačně za americké tornádo. Ale neměla jsem brýle. Kolega, který má ostřejší zrak, říká: „Já tady vidím nalepené na stromech škodovky, to asi nebude v Americe.“ V té první fázi jsem prostě nemohla uvěřit, že se něco tak šíleného vyskytlo na jižní Moravě. I když jsem věděla, že mají být ten den bouřky a byla vydána výstraha, mohutnost toho jevu mě překvapila. Že se nějaké tornádo sem tam i u nás objeví, s tím se počítá, ale aby bylo tak silné a mělo takovou ničivou sílu, s tím jsem se dosud nesetkala. A nejen já. Šlo o nejsilnější tornádo, jaké bylo dosud v naší historii zdokumentované.
Nenapadlo vás v tu chvíli „jéé, u toho bych chtěla být“? Má meteorolog takové touhy? Chce ty jevy, které pak popisuje v televizi, vidět na vlastní oči?
Bezpochyby ano, ale vůbec si nejsem jistá, jestli bych byla schopná oprostit se od těch lidských příběhů a vnímat danou situaci čistě meteorologicky. My jsme si to malinko vyzkoušeli, když jsme vysílali z oblastí zasažených silným větrem nebo povodněmi. S praktickou stránkou určitých výjimečných jevů jsme se už setkali, ale myslím si, že tohle v emocích a ničivosti překonalo všechno, co jsme dosud zažili. Byla smůla, že to tornádo postupovalo podél hlavní cesty mezi Břeclaví a Hodonínem. Vesnice byly přímo v jeho trajektorii. Kdyby mělo jiný kurz, nemusely být škody takové. Šlo o nešťastnou shodu okolností. A ano, určitě by bylo poučné, kdybych jeho řádění viděla na vlastní oči, ale myslím, že ty videozáznamy jsou v dnešní době už tak sugestivní, že to není třeba, a že bych na to ani nebyla připravená. Nevím, jestli bych dokázala strávit takovou katastrofu naživo.
V prvních reakcích byli meteorologové jak laiky, tak i některými odborníky obviňováni, že nevydali adekvátní varování, přestože prý bylo zjevné, že se něco takového přihodí.
Po bitvě je každý generál. Když byl někdo přesvědčený o tom, že ty čtyři vesnice zničí tornádo, tak se měl zachovat férově a říct to tamním lidem. Podle mě to nikdo nevěděl a vědět nemohl. A ani odborníci, kteří se s tornády na rozdíl od nás setkávají denně, nikdy nevydávají výstrahu typu: Přijde tornádo a zasáhne tyto a tyto oblasti. Zveřejňují pouze informaci o tom, že se budou vyskytovat extrémně silné bouřky, ke kterým patří všechny další nebezpečné jevy: velké kroupy, silné nárazy větru, eventuálně tornáda. Předpovídat trajektorii postupu tornáda se dá až v okamžiku, kdy se jeho chobot spustí z mraku. Z družicových snímků sice vidíme postup bouřky, kam se stáčí, kudy tedy může potenciální tornádo putovat, ale samotné varování můžu vydat až v okamžiku, kdy vidím chobot. Někdy je to deset, jindy třeba jen dvě minuty před tím, než se tornádo do daného místa dostane. Lidé už pak nemají čas zabezpečit svoje majetky, můžou si ale zachránit život, když vědí, jak se v takovém případě chovat. Někdy stačí schovat se do sklepa. Rozhodně nestát venku nebo u oken. Je sice lákavé takový jev natočit, ale mohlo by to taky být to poslední, co v životě uvidíte.
Takže žádné pochybení nikde nenastalo?
Můžeme se dohadovat, jestli výstraha, kterou meteorologové vydali pro danou oblast, měla být oranžová, nebo červená, jaký stupeň nebezpečí měla oznamovat. Ale kdyby se varovalo před každou supercelou (typ silné bouřky – pozn. red.), která u nás vzniká, protože v podstatě kterákoliv by mohla být příčinou vzniku tornáda, tak neděláme nic jiného, zvlášť v letošním létě. A jestliže bychom k tomu říkali „bacha, mohlo by přijít tornádo!“, byli bychom za blázny.
To znamená, že se na základě této události nic měnit nebude?
Myslím, že ne, protože Český hydrometeorologický ústav, který je za tato varování zodpovědný, by mohl čelit žalobám za šíření poplašné zprávy. Stačí, aby předpověď párkrát nevyšla, žádné tornádo by nepřišlo, a hned bude obviněn, že vysílá poplašné zprávy bez opodstatnění. Sama jsem zvědavá, k jakému číslu se dostaneme, až spočítáme supercely nebo silné bouřky obecně společně s blesky za letošní sezonu. Určitě bude zajímavé ve srovnání s roky, kdy jsme měli sucho a potýkali se se zcela opačným extrémem počasí.
Kdo by hydrometeorologický ústav žaloval, obyčejní lidé?
Lidi si můžou stěžovat, že je těch výstrah moc. A co by bylo ještě horší, přestali by je brát vážně. Je to stejný princip, jako když na silnici, která je rovná, hladká, někdo zapomene sundat ceduli nevyšší povolené rychlosti 30 km/hod. Když jí pak projedete a zjistíte, že je tam ta třicítka úplně zbytečně, příště ji už dodržovat nebudete. Jakmile začneme nadužívat přívlastky extrémní, silný, dávat moc výstrah, takzvaně varovat v zimě před zimou a v létě před létem, přestane to na lidi působit. Když varuji před supercelou a řeknu, že přijdou extrémní, silné, komplikované bouřky, je to lepší než donekonečna říkat: „Bacha, může se objevit tornádo!“ Tím bych v lidech akorát vyvolávala paniku. Varovat bychom měli účelně a snažit se být co nejpřesnější. A na druhou stranu si musíme uvědomit, že většina těchto silných a nebezpečných meteorologických jevů je obtížně regionálně předpověditelná. Meteorolog vydá výstrahu na větší území a někde se tam pak něco vyskytne, ale neznamená to, že to bude všude. Vydám výstrahu na jižní Čechy, v Českých Budějovicích budou vyplavené sklepy a lítat střechy, ale na Lipně o tom nebudou mít ani tušení. Stejně těžké je spočítat odtokové parametry. Já vím, že někde naprší 100 mm za 24 hodin do naprosto vlhké půdy nasyceného povodí, ale budu já vědět, jestli to bude na západě, nebo spíš na východě toho povodí? Jestli to odvede tahle řeka, nebo tamten potok a jestli ve výsledku bude všechno v pořádku, nebo to skončí špatně? Meteorologie prostě není dokonalá, pořád je to jenom předpověď nějakých extrémů, které zasahují zemi regionálně. Kdy se stane, aby byla bouřka v celém Česku? Nikdy. Vždycky je to jenom na nějakém místě a špatně se to určuje.
Na křtu knihy Alpami na kole, která vám nedávno vyšla, měl být Marek Holeček, ale nakonec jenom telefonoval a přál jí dobrý start na dálku.
Protože byl tou dobou ještě v Káthmándú, kde s Radkem Grohem vystoupili novou cestou na horu Baruntse, což je sedmitisícovka v severovýchodním Nepálu.
Tvrdí, že jste jeho anděl. Zachránila jste ho před nějakým neštěstím?
Občas mě požádá o meteorologickou předpověď, když se chystá na nějakou pekelně těžkou věc v horách. A protože si vážím jeho způsobu lezení, toho, jak objevuje nové cesty, ráda mu pomůžu. Ale zachránit se musí vždycky sám. A ten jeho opravdický anděl strážný se asi dost nadře… Známe se roky, takže i proto jsem si přála, aby byl na křtu. A zároveň jsem si říkala, že tím možná vyšlu signál jeho andělovi, aby se o něj zase postaral a poslal ho včas zpátky. Sice si nestihl sehnat letenku, ale je v pořádku doma, což je paráda!
Takže jste schopná z Prahy předpovědět, jaké počasí bude třeba v Nepálu?
Teď už jsme schopni vědět to stejné jako tamní meteorologové. Obecně, když se podíváme na planetu, tak tam, kde je jednoduchá meteorologická situace, každý meteorolog ví, jak tam bude počasí vypadat. A pokud je to někde komplikovanější, zvlněná studená fronta, tlaková níže, všichni meteorologové na světě s tím máme stejný problém. Ta data jsou dostupná, některá speciálně pro meteorology, jiná pro všechny. A i když nemáme osobní zkušenost s počasím v daném teritoriu, dokážeme ho předpovědět skoro přesně. V místech, která neznáme nikdo, jsme si všichni rovni.
Už patnáct let lezete po horách, děláte skialpinismus, ale dříve jste létala na větroních. Máte dobře vyvinutý pud sebezáchovy?
Uvědomuji si limity a sílu svého těla a díky tomu můj pud sebezáchovy funguje docela dobře. Když začínáte s nějakou aktivitou, máte obvykle kopu štěstí a žádné zkušenosti. Jakmile člověk zestárne a nabere zkušenosti, zase mu ubývá štěstí. To platí třeba o lavinovém terénu. Pokud se v něm budu pohybovat každý den, nasbírám těch zkušeností tolik, že se budu chovat bezpečněji, což ale neznamená, že se nestane průšvih. A stejné je to u létání a lezení. Jestliže budu mít nalítáno dvě stě hodin ročně a tisíce kilometrů na přeletech, tak pravděpodobnost, že udělám nějakou chybu, vyhodnotím cosi nesprávně, je relativně malá. Proto když jsme se přestěhovali do hor a zjistila jsem, že na větroně nebudu mít čas, odstavila jsem létání na vedlejší kolej. Momentálně se mu prostě nemůžu věnovat tak, abych byla sama sobě i svému okolí bezpečná. A létat s někým mě neláká. Pokud se k létání někdy vrátím, tak jedině zase na plný pecky!
autor: Ivana Bachoríková
