4°C
Dneska jste měla na sobě hodně upnuté šaty, profesionální modelky kvůli takovým modelům pár dní před přehlídkou nejedí. Připravovala jste se podobně na dnešní show?
Já myslela, že budu předvádět módu pro starší dámy a dají mi něco volnějšího nebo kostýmek. A najednou za mnou přišli: Ááá, máme tady takové pěkné šatičky… Včera ještě po mně chtěli míry a dneska mě do nich doslova našťouchali. Naštěstí jsou elastické. Ale stejně jsem si říkala: Ježíši, to kdybych věděla, tak ráno nejím. Jenomže jsem se nasnídala!
Co jste měla, dvě borůvky? Vždyť máte úplně ploché břicho.
Ne, dva chleby. U tatínka, který mi pravidelně dělá snídaně. Dal mi na ně dokonce mou vlastní marmeládu. Letos jsem dělala rybízovou. Já! (smích) A taky levandulový sirup. V životě bych do sebe neřekla, že něco takového budu někdy vyrábět.
Ale na mě působíte jako hospodyňka, která se naopak ráda stará a zavařuje.
Když mám čas, tak jo. A teď najednou ty levandule. Přitom nám tam rostou už dvacet let! Ale až letos mi přišlo škoda něco z nich neudělat. Naprosto nechápu.
To asi přichází s věkem.
Možná. Ale pak mám další fázi, že se podle receptu do něčeho pustím, a najednou zjistím, že mi cosi chybí. Takže teprve až když jsem míchala ten sirup, přišla jsem na to, že nemám lahve, do kterých ho budu moct nalít, a že ho asi budeme muset pít z toho hrnce. Tak jsme se nakonec narychlo zbavovali alkoholu, který jsme už nechtěli. Vylévali jsme ho, abychom aspoň nějaké lahve získali. Takže takhle to se mnou je. Nebo jsem dělala marmeládu a chyběl mi želírovací cukr. Já ani nevěděla, co to je, byla to pro mě úplná novinka. Tak jsem utíkala do krámu sehnat ho. Ale přesto se mi všechno hrozně povedlo. Nejspíš je to taková ta náhoda, která přeje začátečníkům.
Co ta levandulová šťáva, jak chutná?
Je skvělá a jak nám provoněla dům! Je sice narůžovělá, což moc vábně nevypadá, ale když ji pijete, máte pocit, že polykáte levanduli. I když… Dala jsem ji ochutnat našim a maminka říkala: „Jéé, to je výborný.“ Kdežto táta si k ní přivoněl a otřepal se: „Uáááá, dej to pryč!“
Je to léčivé?
To byl prapůvodní důvod, proč jsem do toho šla. Kromě toho, že levandule voní a odhání šatní moly, působí taky proti bolesti hlavy. A protože moje dcerka mívá trošku migrény a Jirka vlastně taky, navrhla jsem, že si z ní uděláme čaj. A jak jsem ji začala trhat, měla jsem jí najednou moc. Tak si říkám: Zkusím to zalít vodou, dát tam citron… No, a je z toho šťáva! A je hrozně dobrá, mně aspoň moc chutná. Budu muset udělat další.
Říkáte, že chodíte na snídani k tatínkovi…
Chodím.
Copak bydlí vedle vás?
Už ne, teď je od nás dva kilometry. Takže tam ráno dojedu autem nebo zajdu pěšky a vyvenčím při tom psa. Chodím za rodiči takhle ráno pravidelně, abych zjistila, jaká je doma situace. A tatínek mi vždycky udělá snídani.
Takže on nežije sám?
Ne, je s maminkou. Teď slavili výročí, dvaapadesát let od svatby. Před dvěma roky měli kulatiny, to jsme se s Jirkou brali, tak jsme to oslavili společně a bylo to moc hezký. Ale jinak na to táta obvykle zapomene a já se směju, když mi dvacátého června večer píše: Tak jsem na to zase, už po čtyřicátédeváté, zapomněl. Maminka rok co rok celý den čeká a pak se ho ptá: Nezapomněl jsi na něco? A on chudák kouká, neví, co se děje… Tak letos mu to řekla už ráno, že jsou spolu padesát dva let a mají výročí. S tátou si taky dáváme různé legrační výzvy a Jirka se nám směje. Já třeba řeknu: Upečeme bábovku. Táta tyhle věci samozřejmě nikdy nedělal, ale jak je teď doma, má na to čas. Takže já upeču jednu, on druhou, pak se celá rodina sejdeme, degustujeme a pronášíme uznalé hmmmm. Táta přitom říká: Zase jsem to zkazil, mně to nejde… Je to hrozně vtipný. A do toho pořád dělá ochotnické divadlo. Je neuvěřitelný!
Kolik let už chodíte takhle k rodičům na snídaně?
Asi osm. Předtím jsme bydleli společně, pak se naši odstěhovali na chatu. A já se po ránu u nich zastavím, když jedu nakoupit nebo vezu Nelu do školy.
Co vám tatínek servíruje ke snídani?
Jak kdy. Někdy je to rohlíček, jindy chlebíček. Dělá z něj takové lodičky. Namazaný krajíc rozkrájí na malinké dvoucentimetrové proužky a ořeže kůrku. Připravoval to takhle mojí milované babičce, která už tu s námi není, a od té doby mu to zůstalo. On je takový snídaňář. Takže já mám ráno lodičky. Je zlatý.
Co budete dělat přes zbytek léta?
Naplánovala jsem si volno. Snažím se ho mít každé léto, ovšem ne vždycky mi to vyjde. Když byla Nela malá, dělala jsem to kvůli ní. Celý rok jsem pracovala a pak jsme dva měsíce trávily spolu. Teď je jí sedmnáct, tak už mě tolik nepotřebuje, nicméně loňskou sezonu i celé minulé léto jsem hodně točila a najednou jsem hrozně pocítila, že potřebuji volno, abych si odpočinula. Domluvila jsem si ho i v rádiu, kde každou středu moderuji pořad Blízká setkání. Protože na ty rozhovory je třeba se připravit, člověk je tak pořád v nějakém přemýšlení, což jsem nechtěla. Takže jsem si dopřála dva měsíce klid. A byla jsem s dcerou na Korfu, měly jsme dámskou jízdu.
Proč tam s vámi nebyl manžel?
Protože točí. To, co se loni nestihlo, se musí dodělat letos.
Nela se hlásila na veterinu, dostala se na ni?
Dostala, což je dobrý. Jenomže přišel covid, a to je špatný. Pro učitele, pro děti, pro všechny to bylo náročné. Jak to pro ni bylo zpočátku nový, vyděsila se: Ježíšmarjá, co s tím budeme dělat? A hned v říjnu hlásila: Já tu maturitu neudělám. Přitom ji čeká až za dva roky. Prostě už na podzim věděla, že je to špatně. Ale postupem času si zvykla a v březnu oznámila: Já už tam nechci. Radši by se učila doma. Všichni, studenti i vyučující, si na novou situaci postupně zvykli, ale tohle nouzové řešení výuku ve škole plně nahradit nemůže. Po prázdninách má jít do třeťáku, tak doufám, že bude moct jít do školy.
Operuje už zvířata?
Jak to v tom květnu popustili, dostala se aspoň na praxi. Pitvala a byla docela často při operacích, kde i asistovala. Učila se tou dobou na hrozně důležitou zkoušku, tak si díky tomu oživila latinu a všechny odborné názvy. Pak mi vyprávěla, že když pan doktor, třeba při kastraci, vytáhnul něco z bříška zvířete a latinsky to pojmenoval, poskočila radostí, protože věděla, o co jde. Byla ráda, že jí to v hlavě seplo, tak se mi s tím pochlubila.
Máte doma nějaké zvíře, na kterém by se mohla pocvičit v lékařských dovednostech?
Máme psa. A právě kvůli její škole. Původně jsme žádné zvíře nechtěli. Hlavně kvůli cestování a taky kvůli tomu, že pořád pracujeme a nejsme doma. Ale jednou přišla ze školy domů a pronesla památnou větu: „Máme napsat referát o svém zvířeti, které já nemám!“ Tak jsem podlehla a pořídili jsme si bílého retrívra. A samozřejmě naše Maybe je nejkrásnější retrívr ze všech.
Poslední dobou jste byli s Jiřím velmi povídaví. Prozradili jste v televizi na sebe kdeco. Jaký to mělo ohlas mezi lidmi?
Já tomu vůbec nerozumím, ale takovou odezvu jsem fakt hodně dlouho nezažila. Ještě jsem se na to nepodívala, já to tedy nedělám nikdy, ale tentokrát jsem si řekla, že se mrknu, abych viděla, co na tom ty lidi tak zaujalo. Ale strach mi to zatím nedovolil. Ona to byla nějaká konstelace hvězd. Honza Dědek je náš letitý kamarád, a jak tu svoji talk show točí v Malostranské besedě, člověk tam má pocit jako doma, jako bychom si to říkali jen tak mezi sebou. Do toho to pivko, Jirkovy narozeniny… Nějak jsme vypnuli a neměli zábrany říct cokoliv.
I o manželově otužování. Co na to sousedi, že jim Jiří Langmajer skáče do rybníku pod okny?
On s tím začal nejprve ve sprše a v bazénu, takhle to šlo léta… A pak se rozhodl, že půjde o Vánocích k Národnímu divadlu a přeplave napříč Vltavu. Každý rok 26. prosince tam bývá Memoriál Alfréda Nikodéma. Takže se na něj začal připravovat, když mu někdo řekl, že musí do rybníka, že bazén nestačí, protože v něm není dostatečně studená voda. Tak jsme v zimě ještě za tmy chodili k našemu rybníku. Já v péřovce a rukavicích a Jirka v plavecké čepici a bílém županu jako Onassis. A povídá: Změř mi to! Svlékl župan, odhodil žabky a vklouzl do vody. Jenomže kdyby se mu něco stalo, třeba ho klepla pepka, tak bych ho nezachránila. Ta voda je tak strašně studená, že bych do ní asi neskočila. No, ale přežil to, akorát se pak vždycky strašně klepal, když jsme se autem vraceli domů. Kolem toho rybníka jsou domy, ale nás nikdy nenapadlo, že v nich někdo bydlí. A když jsem jednou jela domů a zastavila se u nás u pumpy, abych si koupila pivo na spaní, oslovila mě paní prodavačka: Vemte mu dvě za to, jak se tam u nás ochlazuje. Říkám: Ježíši, vy jste z toho baráku? – No jo, my ho tam vidíme často. Naháče.
On chodí do té vody nahý?
No jo, ale to je běžné, všichni to tak dělají. Není důvod, aby měl plavky.
Tak teď už ten důvod je, když na něho koukají lidi z okolních domů.
To je tak rychlý. Svlékne župan a hned běží do vody. To je jak v sauně, tam to lidem taky nepřijde.
Neláká vás zkusit se taky otužovat?
Ne. Maximálně tehdy, když jsme v sauně, což máme rádi, se osprchuji studenou vodou. Ale otužování mě fakt nebere.
autor: Ivana Bachoríková
