2°C
Co teď děláte, když už je zase povoleno takřka všechno?
Právě jsme odehráli v Divadle Na Maninách první představení nového muzikálu Robinson Crusoe. Já v něm hraji Mary, to je ta žena, kterou Robinson miluje, než se vydá na moře. Dělíme se o ni dvě herečky. Jedna hraje Mary zamlada a já v pozdějším věku. Ale ne starou, nýbrž vyzrálou (smích).
Jaké to je být zase zpátky mezi kolegy, tudíž ve svém prostředí?
Je to skvělý, člověk to má v krvi, tak do toho opět rychle naskočí. Jsem mezi lidmi ráda, ale na druhou stranu jsem tak introvertní typ, že ta nucená pauza mi zase tolik nevadila. Pořád jsem měla co dělat. Každý den jsem si naplánovala, čemu se budu věnovat. Cvičila jsem, běhala... Mám taky dům se zahradou, o který se musím starat, takže jsem byla neustále v jednom kole, uteklo to rychle. Ale to, co jsem zpočátku ocenila nejvíc, bylo, že jsem mohla spát nebo si číst. Ten klid, že člověk nic nemusí, byl k nezaplacení. Jsem v Praze od čtrnácti let a musela jsem mít dvě práce, abych se uživila. Pořád jsem něco dělala, takže mi ta pauza byla docela milá.
Jak zvládáte sama péči o dům, není to nad vaše síly?
Některé práce mi nejdou, ale i tak jich umím dost a spíš si přeji, abych je nezvládala, protože mě vždycky hrozně unaví. Baví mě zahrada, pokud nemusím spěchat, takže tu jsem si teď vychutnala, ale starat se o dům je hrozná práce. V nejhorším žádám o pomoc souseda nebo maminku, ta je šikovná. Než abych to šudlala sama, radši někoho zaplatím, a dám mu tím pádem vydělat.
Cvičíte bikram jógu. Znamená to, že jste si doma zatopila?
Ne, netopila jsem, akorát jsem si natáhla ponožky. (smích) Kromě toho jsem hodně chodila. Do obchodu to mám čtyři kilásky… Někdy jsem šla, jindy běžela. Tam i zpět. Furt jsem byla venku, pořád se něco dělo, takže já jsem byla šťastná.
Vaše dcera taky?
Pro studenty to nic dobrýho nebylo. Je na umělecké škole a tam on-line výuku až tak intenzivní neměli, což mě trošku mrzelo. Spoustu předmětů mít nemohli, tak už se taky těší, až bude moct do školy. Studuje hudebně-dramatický obor, ten samý, co kdysi já. Chtěla by dělat činohru, ale to já chtěla v jejích letech taky. (smích)
Zpívá dobře?
Něco v sobě má… I když já si pamatuji, že k nám do ročníku vzali i kolegu, který hudební sluch neměl. Ono se dá spousta věcí naučit.
Vyzkoušela si už hrát před kamerou?
Pokud vím, tak ne. Nejvýš s nějakými kamarády, kteří točí svoje umělecké filmy. To možná ano, abych jí nekřivdila…
Zpokorněla, když nastoupila do školy?
Myslím, že úplná zívačka to pro ni není. Byla přijata s tím, že je šikovná, má tenhle punc a dává si pozor, aby o něj nepřišla. Všimla jsem si, že pořád chce být dobrá.
Oni jí vysloveně řekli, že je šikovná?
Tam se na přijímačkách boduje, což nechápu, za nás to nebylo. Přijde mi zvláštní až divné bodovat umění, protože každý je jinak talentovaný. Sofie měla těch bodů hodně, tak z toho měla radost, na druhou stranu je to pro ni určitá laťka, kterou si teď musí udržet.
Radíte jí, na co by se měla orientovat, jaké role vzít, až přijdou první nabídky, nebo to necháváte na ní?
V tomhle jí nechávám naprosto volnou ruku, ať si to sama rozhodne.
Když se jí kdysi ozvala modelingová agentura, tak jsem se o ni trochu bála a teď jí taky říkám: „Večer tě nikam pouštět nebudu, ani do divadla.“ Bydlíme totiž kousek za Prahou. Do osmnácti ji budu držet trochu zkrátka. Úplnou volnost jí zatím dávat nechci.
Jak zvládla smrt tatínka Ondřeje Höppnera, u kterého jeden čas i bydlela?
Je z toho smutná, myslím, že jí to pořádně zatím nedošlo. Nějaký dozvuk to asi ještě mít bude.
autor: Ivana Bachoríková
