Alena Mornštajnová: Jsme nevděční a pořád si stěžujeme

8. března 2021 | 06:00

V dubnu vyjde Aleně Mornštajnové (57) už její pátý román Listopád, který se od předešlých knih liší tím, že si pohrává s paralelní budoucností po roce 1989. Nejen o téhle horké knižní novince v našem rozhovoru byla řeč. Povídaly jsme si spolu také o jejích spisovatelských začátcích nebo o tom, co ji v dnešní době drží nad vodou.

První knihu jste psala jedenáct let. Proč tak dlouho?

Hlavně z nedostatku času, protože jsem u toho ještě překládala, učila a starala se o rodinu. Takže to není tak, že bych psala jedenáct let v kuse, ale třeba jsem psala o letních prázdninách, pak jsem to odložila a vrátila jsem se ke knize třeba až za půl roku. A další důvod byl, že jsem se to psaní ještě učila. Zjistila jsem, že nestačí mít knihu jenom promyšlenou, ale je třeba umět ty obrazy i popsat.

Měla jste chuť s tím seknout?

Váhala jsem hned první den, kdy jsem zjistila, že psaní není tak jednoduché, jak jsem si myslela. Toužila jsem ale psát a řekla jsem si, že když jsem se k tomu konečně odhodlala, tak to přece nevzdám. Pak přišel ještě moment po osmi letech, kdy jsem si zase říkala, že se to táhne moc dlouho, tak jsem poslední dva roky na knize pracovala intenzivněji.

Bylo náročné uspět?

Zpočátku jsem neměla v plánu se psaní věnovat tolik, abych se tím začala živit. Chvíli trvalo, než si mých knih někdo všiml. Okruh čtenářů se postupně rozšiřoval a zlom přišel v roce 2017, když vyšla Hana. Po ní jsem přestala mít čas dělat cokoli jiného a skončila jsem s učením. Není to totiž jen o psaní, ale také o dalších povinnostech, jako jsou besedy, cesty a rozhovory.