3°C
Co se s vámi, Tomáši, děje, že vy, buddhista, se obracíte na Ježíška? V písničce Vánoční čas ho vyzýváte, aby vrátil zpátky život do ulic.
Jsem tradiční člověk a vím, že u nás se o tyhle věci stará Ježíšek. Na koho jiného se obrátit?
Na politiky, přece! Nebo na ně už kašlete?
Oni kašlou na nás. Samozřejmě, nejlepší by bylo, kdyby byli něčeho schopni, ale tady už pomůže opravdu jen zázrak. A tím zázrakem bude, doufám, zase nějaká občanská aktivizace. Protože, když vidíte, jakým způsobem se tu likvidují lidi, kteří byli schopni něco vybudovat, třeba malou hospůdku nebo klub, a teď se na ně zvysoka kálí, tak je to víc než na pováženou.
Nebo se stane něco venku a našim mocipánům nezbude než kopírovat situaci v zahraničí.
Bohužel, doplatili jsme na to, že už dlouho žijeme, mám na mysli Evropu a Ameriku, v určitém blahobytu a zaslepenosti vůči jakýmkoliv důsledkům toho, odkud pochází. Díky tomu, že jsme soustavně mohli nějak zlepšovat svoji materiální situaci, přestaly nás zajímat okolnosti, které nám to umožňovaly, což je především politika. A když se člověk přestane zajímat o politiku, o to každodenní dění v ní, potom samozřejmě vítězí lidi, kteří jsou hlasití, a třeba jenom dobře vypadají, nebo mají dobré píárko. Ale ten populismus je všeobecný, všude ve světě. Myslím si, že za to můžeme my všichni, kteří jsme nechali politiku vyprázdnit. Jsou tu jenom prázdná gesta, nic za nimi. Všichni jsou pouze prodavači placeba. Slíbí, že někdy něco bude, ale vlastně nikdy nic není. Oni tu situaci neřeší, oni jenom řeší, aby vydrželi u koryta co nejdéle.
Takže musí zasáhnout vyšší moc? Co ještě necháváte na Ježíškovi?
Dárečky.
A máte je už pod střechou?
Máme. My jsme si totiž dali s Tamarou a Ježíškem letos předsevzetí, že to zvládneme s předstihem, protože jsme se nechtěli dostat zase do stresů. Ale Ježíšek nám dost pomohl v tom, že se prostřednictvím dopisů s našimi dětmi dohodl, že si každé bude přát jenom tři dárečky. Vysvětlil jim, že lidí na světě je hodně a skřítkové mají spousty práce vyrobit dárky pro všechny, a že i planeta je už docela vyčerpaná. Takže naše děti dostanou každé jeden malý, jeden velký a jeden středně velký dárek. Tím pádem to nebylo pro Ježíška tak složité jako minulý rok. A já jsem si mimo jiné uvědomil, jak jsem mu to vždycky kazil, když jsem měl pocit, že z lásky k dětem bych jim měl splnit všechna přání. Život jim to ale jenom znepříjemňuje a dělá složitější, protože s jídlem roste chuť a takové děti by mohly získat do budoucna pocit, že mohou mít všechno. Jenomže člověk nemůže mít všechno. Žijeme nad své možnosti, nad možnosti naší planety a taky státu. Takže určitá šetrnost je na místě.
Co si mám představit pod pojmem velký dárek? Jak velký je velký dárek u Klusů?
Nejdražší dárek, který jsem letos koupil, stál čtyři tisíce korun.
Je pro děti, nebo pro manželku?
Pro děti. My už si s Tamarou dárky nedáváme.
Proč?
Jsme takhle spokojení. Stačí nám, že jsme spolu a nemusíme nic dělat. Protože tyhle Vánoce nestrávíme v novém domě, jak jsme si plánovali, ale budeme zase u mojí maminky. A to je vždycky dárek pro nás pro oba, protože máma je velice pečující bytost. Válíme se, lenošíme a jsme štastní spolu navzájem. To je největší dárek.
Nikdy si nic nedáváte, při žádných příležitostech?
My se umíme potěšit v průběhu celého roku. Snažíme se jeden druhému naslouchat, a když někdo z nás zmíní, že se mu něco líbí, dost často se stane, že to za pár dní dostane. Ale dělat si radost takhle na povel, z toho už jsme vyrostli. Prostřednictvím dětí jsme se vrátili k potěšení z toho, že můžeme dělat radost druhým lidem a i těm malým.
Vyzdobili jste si aspoň dům, nebo spíš torzo domu, ve kterém žijete?
Nazdobené to budeme mít u maminky. Už tak tady žijeme dost natěsnaně, ještě abychom si pořizovali nějakou výzdobu a podobné věci. Ale světýlka máme v domě celoročně, protože loni po Vánocích nám je děti zakázaly sundat, že se jim líbí. Takže nám to tady bliká i v létě. A na venkovní zkrášlování já moc nejsem. Máme akorát svítící laň, kterou jsem koupil navzdory Tamařině odporu. Děti byly silnější argument. Takže laň a jeden stromeček je naše jediná výzdoba na zahradě.
Děti měly distanční výuku, zapojil jste se do ní, učil jste se s Josefínou?
Zapojil a musím říct, že distanční výuka nás probrala z „diskotéky.“ Uvažovali jsme původně o tom, že bychom děti v budoucnu sami učili, přešli na homeschooling, a teď víme, že to dělat nebudeme. Smekám před všemi učiteli, že svoji profesi zvládají. Jsou fantastičtí a hluboce nedocenění. Doufám, že tahleta doba na ně posvítila, protože v očích mnoha lidí, kteří si na vlastní kůži zkusili, co to je učit děti, se z nich stali hrdinové.
V čem byl problém, v učivu?
Tak nějak. Během jarní vlny byla Josefína v první třídě a já jí nebyl schopný vysvětlit učivo z matematiky! Oni jedou podle Hejnýho, což je trochu jiná metodika a bylo to fakt ostrý. Tak jsme radši řešili věci s paní učitelkou po telefonu, abychom nebyli za úplný joudy. Češtinu zvládám, ale v matematice jsem byl ještě horší, než když jsem sám byl dítě.
Proč jste s Tamarou uvažovali o homeschoolingu?
Protože kolem sebe máme dost přátel, jejichž děti jsou v podobném věku jako naše, a máme na klasický školský systém shodný názor. Podle mě je třeba některé věci rychle změnit. Moje maminka je učitelkou ve školce a říkala, když nedávno dostala nové osnovy, že kdyby si vzala ty z roku 1988 a jenom vyškrtala oslovení soudruhu, soudružko, byly by úplně stejné. Jsem šťastný, že jsme měli možnost poznat díky škole, do které chodí Josefína, i spoustu velmi progresivních učitelů, kteří vědí, že systém nezmění, ale v rámci vlastního přístupu se snaží na děti působit moderním způsobem. A protože mám zaměstnání, které by mi umožnilo vzít děti na dva na tři dny někam na výlet a probrat s nimi názorně třeba dějepis, uvažovali jsme o domácím vyučování. Ale když přišla matematika, pochopil jsem, že si to nelajsnu.
Jak je na tom Alfréd?
Alfrédovi jsou čtyři roky a chodí do školky. Když se narodil, asi do dvou let jsme mu vykali. On byl takový Benjamin Button (filmová postava, která se narodí jako starý muž a s přibývajícím věkem mládne, pozn. red.). Když přišel na svět, vypadal jako můj děda. I ve školce, do které chodí třikrát týdně, si dlouho mysleli, že je o dva roky starší. Protože Alfréd je poměrně hustý. Miluje kolektiv, pro všechno je strašně zapálený… Ten by si moc přál chodit už do školy, jeho by to bavilo, ale ještě má čas. A Jenůfce jsou teprve tři roky.
Hudbu k Vánočnímu času jste napsal s Tamarou, ale ve videoklipu se neobjevuje.
Tuhle písničku, a bylo to asi poprvé v životě, jsem dělal na kšeft. Zavolal mi Kryštof Krhovják, se kterým hraji v představení Elefantazie, že mají s Danem Přibylem, což je ředitel Městských divadel pražských, nápad, jestli bych pro ně nenapsal Vánoční píseň. Říkal jsem jim, že to moc neumím, ale že to můžu zkusit. A naštěstí to vyšlo. I když původně chtěli něco veselého a udělat si z toho, jak jsou divadla prázdná, legraci. Ale já je přesvědčil, že ta situace je už dost vážná a dělat si z ní legraci by vlastně bylo legrační a na škodu. A že je na ni potřeba upozornit se vším důrazem. Mám pocit, že jsme na cestě k velké kulturní bolesti.
Vy jí říkáte Píseň vyjadřující tíseň, což je trefné.
Myslím, že nejvýstižnější je závěr celého videoklipu, to prázdné hlediště, které vypadá jako hřbitov a sklopená sedadla jako pomníky v mlze. Doufám, že takhle daleko nedojdeme, že tímhle způsobem kultura nezanikne a nezbude tu jenom pomník. Ale zároveň nemám pocit, že by se v rámci správy naší země dělo něco, co by tomu chtělo zabránit. Takže Tamara v klipu není, protože je to projekt můj a divadla, ne můj a Tamary.
Máte rozestavěný dům, ovlivnila jeho rekonstrukci i současná situace, kdy nepracujete, a tudíž nevyděláváte?
Ovlivnila. Museli jsme zredukovat plány. Původně jsem chtěl dokončit všechny venkovní práce najednou, abychom mohli začít co nejdřív hospodařit. Máme krásný sad a já se těšil, jak se budu věnovat práci s půdou a částečně tak budu soběstačný. Předtím jsem ale chtěl mít věci kolem dodělaný, aby tady pak už nejezdily bagry a všechno zase nerozšmelcovaly. Ale nevadí, akorát si některé věci budu muset udělat sám. A to je taky k něčemu dobrý, protože se naučím něco nového. A doufám, že začátkem jara se budeme moci do domu nastěhovat a v létě už tady začneme fungovat bez jakýchkoliv omezení.
Na které práce si troufnete?
Chci si třeba postavit moštárnu. Máme na zahradě sad, je to hotový poklad. Nese tolik jablíček, že ani my, ani naši přátelé, kterých máme hodně a poměrně často k nám jezdí, je nespotřebujeme. Tak jsem si řekl, že budu stáčet mošt. Ale tu moštárnu postavím s kamarádem, protože nejsem zase až tak schopný. Respektive jsem dost neschopný, ale mám šikovné kamarády, kteří to jsou schopní vymyslet a já jsem zase schopný podávat jim desky a zatlouct hřebíky. Tak snad to dopadne dobře.
A další novinkou je, že spouštíte webové stránky svého fan clubu. Členství v něm je ale placené, co za ten poplatek fanoušci získají?
Měla by to být taková klubovnička. Říkáme jí KlubKlus. Celých těch dvanáct let, co jsem na scéně, svým fanouškům slibuji, že jim něco takového zprostředkuju, že vytvořím fan club, ale nikdy na to nebyl čas. Až teď během té dvouvlnové umělecké zastávky jsme s kapelou konečně měli možnost vrhnout se na to. Zrovna dávám dohromady materiály, které s členy klubu chci sdílet. Najdou tam všechny moje demoverze, včetně těch příšerných, které nikdy nespatřily světlo světa. Zároveň tam budu postupně zveřejňovat svůj deník z Indie a zápisky z Proměnamě tour. Bude tam spousta zákulisních videí, která nikdy nikde nebyla zveřejněna, on-line koncerty a něco jako zasedací místnost, kde si s lidmi popovídám. Bude to takový vhled do mého světa. Ale i kluci tam budou dávat své komentáře. Myslím, že fanoušky, kteří sledují moji cestu a paralelně se mnou prožívají můj vývoj, by to mohlo potěšit. Měla by to být jakási exkurze do mé hlavy.
Kolik stojí členský příspěvek?
Roční vstupenka vyjde na 499 Kč.
Jste připravený, že někteří vás za to budou kamenovat?
Tak ať to udělají, na to má každý právo. Ale já si myslím, že to zpoplatnění je pochopitelné a obhajitelné, protože členové klubu budou mít spoustu bonusů. Zvýhodněné vstupné na koncerty, slevu na merch, on-line koncerty zdarma... A v rámci situace, ve které se ocitáme… Chci prostě něco dělat a zároveň, pokud dělám svoji práci, jsem rád, když jsem za ni ohodnocený.
Jak je Jirkovi Kučerovskému, vašemu duchovnímu bratru?
Jirka je v pohodě, ze všeho venku. Máme z toho v kapele obrovskou radost. Moc mu to sluší a i on sám říká, že to byl pro něj do života přínos. Ta nemoc (rakovina , pozn. red.) mu ukázala skutečné priority. Takže je spokojenější a šťastnější. A já taky. Oholil jsem si hlavu, zkusil si, jaké to je, a můžu potvrdit, že 40 % tepla uniká z člověka právě hlavou. Dva měsíce jsem se třásl zimou. Teď už mám asi půlcentimetrový porost, tak je to lepší. A všichni mě po něm hladí, což je důvod, proč jsem chvílemi přemýšlel, jestli si ho na nějaký čas nenechat. Je to fakt příjemný, hlavu mám jak přítulný tenisáček. Ale asi to nechám růst.
