2°C
Ve filmu Havel hrajete zapisovatelku u výslechu. Není to velká role, na plátně jste opravdu jenom chvilku, stála vám za to?
Určitě. Už kvůli Viktoru Dvořákovi, kterého znám od dětství. Chodili jsme do stejného dramaťáku. Já, Jirka Mádl a Viktor, i když každý v jinou dobu. A Viktor pro mě byl ikona. Ve třinácti jsem do něj dokonce byla platonicky zamilovaná. I když jsem ho viděla asi jenom dvakrát, protože v té době už byl studentem na DAMU. Ale když jsem se pak dostala do Prahy, občas jsme se někde potkali. Vždycky po delší době. A byla jsem opravdu ráda, že se s ním setkám v tomhle filmu, i když jsem v něm měla jenom pidi roli.
Jako Václav Havel na vás upře vilný pohled. Pan prezident si podle režiséra ani v tak těžké chvíli neodpustil lehkou koketérii.
A možná právě kvůli tomu si mě lidi pamatují. Pár mi jich už řeklo, že mě zaznamenali v Havlovi. Ono to vzniklo tak, že jsem se Slávkem Horákem v Karlových Varech jela výtahem. Já ho mám moc ráda, líbí se mi jeho filmy, respektuji ho, a tak mu v tom výtahu povídám: Slávku, jak to, že nehraji v tvém novém filmu? A on: Protože tam pro tebe není role.
Přitom vy byste brala cokoliv.
Ne, já jsem šla po hlavních. (smích) Tak jsem se zeptala, jestli bych nemohla hrát Olgu, a on, že ta už je obsazená. Já tušila, že ve svém věku Olgu hrát nemůžu. Navíc Aňa (Aňa Geislerová, představitelka Olgy Havlové, pozn. red.) je skvělý typ. Vynikající inteligentní herečka. A má adekvátní herecké i životní zkušenosti.
Ještě se nabízela postava Dagmar Havlové.
Jenomže Slávek mi rovnou řekl, že film zachycuje Havla jenom do roku 1989. Kdyby tam byl přesah, tak bych si o ni určitě řekla. A byla bych nadšená, kdybych mohla Dášu hrát. Líbí se mi její energie.
Tak co se tedy dělo dál, jak se vám podařilo z něj tu roličku vymámit?
Slávek je fakt skvělý a navíc má jednu hrozně pěknou vlastnost, vždycky je ke všem pozorný. Mám pocit, že všechny lidi nějakým způsobem vnímá. Zrovna nedávno jsem mu po roce znovu napsala, protože jsem chtěla znát jeho názor na jedno video a viděla jsem, jakou si s tím dal práci, jakou péči tomu věnoval, aby mi mohl odpovědět. No a tenkrát to bylo obdobné. Přišel domů a napsal mi, že pro mě má roli.
A poslal vám scénář, ve kterém se vaše postava vyskytovala na pár řádcích.
Ne, náhodou to byly tři stránky, myslím celá ta scéna. Já to četla a hledala, kde co mám… Ale on mi rovnou napsal, že doufá, že mě ta rolička neurazí a že ho moc potěší, když v tom filmu budu.
Takže je třeba nebát se a o roli si říct. Dostala jste tímto způsobem víc příležitostí než jenom v Havlovi?
No tak, já si umím říct o věci, ale tady to bylo o tom, že mám upřímně ráda Havla a taky Slávka. Když mě projekt zajímá, nevadí mi ani jít na konkurz. Kdyby teď dělala nový film Agnieszka Holland (natočila filmy Jánošík, Hořící keř, Šaralatán… pozn. red.), tak moc ráda přijdu na casting, aby si mě vyzkoušela. Chtěla bych jí ukázat, co ve mně je. Protože i já mám samozřejmě spousty vrstev. Nejsou na první pohled vidět, ale já o nich vím a byla bych ráda, kdyby je někdo vytáhl na povrch.
Tak se k ní musíte narvat do výtahu…
No jo, třeba to někdy vyjde a pojedeme spolu.
Poměrně velkou roli máte ve filmu Bourák. Hrajete v něm ráznou ženskou.
Je to čůza, semetrika. Hrát takové báby vás baví. Ale na druhé straně je to těžký, protože musíte mít pořád to strašné nasazení. Smutný věci se mi hrají líp, protože jsem víc v sobě, nemusím vydávat takovou energii. Už jenom ta mluva… To je jako kdybyste namísto chůze běžela. Komedie je energeticky tisíckrát náročnější než jiné filmy.
Drama dá taky zabrat, ne?
Nést smutek nebo bolest je těžké, ale je to na klidných vlnách. Když hrajete v komedii nebo ty semetriky, je to prostě těžší. Točila jsem teď s Radkem Holubem Chataře, tak jsme si právě říkali, že je to, jako když pořád topíte pod kotlem. Komedie je fakt strašně těžký žánr.
Vaším partnerem v Bouráku je Jirka Macháček, jak se vám s ním hrálo?
Skvěle. Jirka je gentleman. Známe se už dlouho, od mých devatenácti. V Rubínu jsme kdysi na Barování zpívali duet Kde jsi včera byl. Mám ho moc ráda.
Jak se projevuje gentleman na natáčení?
Otevře mi dveře, ubalí cigaretu…
Spíš jointa, ne?
Ne, ne, cigaretu. Ale já už teď nekouřím, úplně jsem s tím přestala. Nebo mi přinese kafíčko, zeptá se, jestli něco nepotřebuji… Hezky se o mě Jirka staral.
Působí, jako by měl všechno na háku. Ten určitě neprudí, když něco zkazíte.
Jirka je ale taky perfekcionista a velmi svědomitej. Ale mně se tyhle věci nedějí. Já bych nikomu nedovolila, aby se ke mně takhle choval, i když vím, že se to děje. Kdysi jsem to jednou nebo dvakrát zažila a od té doby to nepustím. Tím se k cíli nedojde.
I když může mít ten druhý pravdu?
To člověk sám pozná, když se mu něco nepovede. Nebo vám kolega řekne: Tohle jsi přeskočila. Ale to je normální, to dělá spousta lidí i mně, že neřekne repliku, skočí mi do řeči… Protože natáčení je zahlcující práce, je tam vždycky strašně moc slov.
Tak co vám vadí?
Aby se ke mně někdo choval neuctivě. Nedovolím ani sama sobě, abych se chovala k druhým bez respektu.
Říkáte, že jste přestala kouřit, jak to přišlo?
Moc jsem nekouřila ani předtím, ale během korony jsem to ještě víc omezila a teď už jsem to zabalila úplně. Akorát když jdu hrát do Ungeltu, tak si s kolegy jednu cigaretku dám. Popovídám si s Alenou Mihulovou nebo s Mirkem Táborským, podle toho, s kým právě hraju, a vykouříme indiánskou „dýmku“ míru.
Radek Holub vám hraje manžela v Chatařích. Jaká je vaše Helena?
Je to hodně silná žena, něco jako Margaret Thatcherová, ale v chatařské osadě. Hodně tahá za nitky a snaží se ovládat situaci, přitom se tváří jakoby nic. A má úžasného manžela Radka Holuba, který je opravdový chatař. Chová se, jako by mu celá osada i ti lidi v ní patřili. Je tam spousta vtipných situací.
Máte s chatařením vlastní zkušenost?
My nemáme chatu, ale chalupu. Rodinnou. Měli ji babička s dědou, převzali ji rodiče a my mladí si tam jezdíme spíš jenom odpočinout. Mám to tam moc ráda. Dříví sice neštípám, ale vařím a sbírám bylinky. Dělám si z nich čaje. Šalvěj piju na žaludek, ostropestřec mariánský je dobrý na pročištění těla... Trochu se v tom už orientuju.
Neosvojila jste si nějaké nové záliby i v době nucené karantény?
Upekla jsem chleba. A zjistila jsem, že je to hrozně hezký proces. Udělalo mi to velkou radost. Taky jsem se ale dostala do situace, kdy jsem postup popletla a těsto jsem dala omylem do lednice. Měla jsem nějak moc práce, tak jsem se nesoustředila. Když jsem to zjistila, vzala jsem svůj krásnej umělohmotnej tygrovanej kožich a do něj ten polotovar zabalila, abych ho zahřála na pokojovou teplotu. Takhle jsem se obětovala.
Kdekdo už pečivo ze svého jídelníčku vyškrtl, vy si ho neodpíráte?
Tak nesním 30 bílých rohlíků denně, ale jím ho, i těstoviny.
Máte za sebou práci na dokumentu Ztohoven, příběhu červených trenýrek. Říkáte, že jde o situační dokument. Co si mám pod tím představit?
Ty dělá třeba Frederick Wiseman, kterého miluju a je pro mě důležitou inspirací. Když jsem byla na FAMU, hodně jsem na jeho filmy koukala a říkala si, že bych taky ráda jednou něco takového natočila. Samozřejmě on je génius a ušel nějakou cestu, než se k tomu dopracoval. Situační dokument znamená, že pozorujete lidi, jak se chovají. Nezasahujete do procesu, nevytváříte děj… Do jisté míry je mu podobný sběrný dokument. Ale tam je daný záměr, kdežto tady jde o příběh, který píše ta životní situace sama.
Ten váš se týká umělecké skupiny Ztohoven a jejich kuriózního kousku, kdy před pěti lety rozstříhali prezidentskou standardu a namísto ní vyvěsili na Hradě obří červené trenýrky.
Dostala jsem od kluků exkluzivní materiály, které dosud nikdy nebyly zveřejněny. Točili si to celé tenkrát sami pro sebe. Já na filmu začala pracovat ve chvíli, kdy s nimi začal soudní proces. Žaloval je stát a my v dokumentu zachycujeme, jak to celé probíhalo. Je to příběh červených trenýrek. Co dokážou způsobit, jak se k tomu staví lidé, jak to vidí stát a jak kluci ze skupiny Ztohoven.
Jaký je váš osobní názor na jejich čin?
Já to samozřejmě kvituju. Pro mě je to důležitej akt. Je v tom určitá svoboda vyjádření, navíc s obrovským humorem a nadsázkou. Je to prostě geniální. Není tam žádná agresivita.
Chtělo to velkou odvahu, měla byste ji v podobné situaci?
Ne. To co oni riskovali… Když člověk vidí ty záběry, jak vysoko byli, tam kdyby někdo uklouzl… Navíc na Hradě jsou i ostřelovači. Já taková hrdinka nejsem.
Přitom jste se kvůli dokumentu Zákon Helena scházela i s členy Berdychova gangu.
To jo, ale výšky nemusím. Na lešení bych dobrá nebyla. Ale kluci udělali velkou věc, jejich čin se stal symbolem. Pořád někde vidím z oken viset trenýrky nebo je lidi mají jako placičky na oblečení. Jsem moc ráda, že jsme o tom mohli natočit film a že půjde ven v této neklidné době, kdy hodně věcí vylézá na povrch jak u nás, tak třeba v Americe a vidíme ty nefunkčnosti. Ale zároveň se ukazuje i to, co funguje, což je super. Lidi si sami budou moci udělat názor jak na skupinu Ztohoven, kterou jim tímto způsobem přiblížíme, tak na celou akci s trenýrkami. Co za ní je, jaké to je chtít sdělovat svůj názor prostřednictvím humoru a jaké to je ustát soud.
