Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Polojasno 20°C

Monika Absolonová přiznala hádky s partnerem: Já syčím, Tomáš zraňuje

21. srpna 2020 | 06:00

Zhubla, pak ztloustla a teď znovu hubne. Kupodivu ale ne kvůli svému partnerovi Tomáši Hornovi, nýbrž pro divadlo. Aby se vešla do kostýmů Evity a důstojně se se svou oblíbenou rolí rozloučila. Zatím má Monika Absolonová díky přerušované dietě dole čtyři kila.

Co to máte na hlavě? Samé sponky…
To je speciální účes pod paruku. Z naší schůzky jedu rovnou do divadla. Dáváme dnes na Vyšehradě Duety, ve kterých hraji čtyři různé postavy. V první půlce střídám paruky a v té druhé mám svoje vlastní vlasy. A protože nemáme k dispozici maskérku, tak si sama dělám doma přípravu. Umyju si je, vyfoukám, natočím na natáčky, a když je sundám, tak si jednotlivé prameny takhle zasponkuju, abych je pak měla vlnitý.

Vy asi nemáte problém vypadat nedokonale.
Ne, já nemám problém s ničím. Klidně půjdu ven v natáčkách, nenamalovaná... Mně je to jedno. Takový ten pocit, že bych měla být za každých okolností hezká, opravdu neznám. Já si myslím, že má člověk vypadat dobře na jevišti, a v civilu tak, jak potřebuje.

Hrajete ještě i s divadelním spolkem Háta? Měla jste tam tři inscenace.
Po narození Tadeáše jsem se na chvíli vrátila do Světáků, hrála jsem i v Do ložnice se vstupuje jednotlivě, ale ve Vztazích na úrovni ne. Protože tam jsem ve spodním prádle a teď už postavu opravdu nemám takovou, abych se v něm mohla ukazovat.

Ale zhubla jste přece o čtyři kila.
To bych musela zhubnout ještě o dalších dvanáct, abych měla váhu jako před prvním těhotenstvím.

Pak máte štěstí, protože ta kila na vás vidět nejsou.
Děkuju, ale já o nich vím a teď je musím shodit, abych se vešla do kostýmů. Mám před sebou poslední čtyři představení Evity a nikdo mi kvůli nim nebude šít nové. A tyhle už jsou povoleny z dob těhotenství, žádná rezerva tam není, takže do nich musím zhubnout.

Jak dlouho už Evitu hrajete?
Inscenace je na repertoáru pět let, ale já jsem v ní hrála jenom tři roky, protože jsem mezitím rodila děti. A jsem moc ráda, že se s ní budu moct takhle oficiálně rozloučit.

Už ji hrát nechcete?
Klidně bych ji hrála dál, ale práva se kupují na pět let a já nechci být ta, kterou budou muset z jeviště sestřelit. Divadlo snese hodně, ale mně už bude čtyřiačtyřicet a Evitě, když umírala, bylo třiatřicet. Byla jsem na ni stará, už když jsem do inscenace vstupovala, a je blbost, abych ji hrála dál.

A co to hubnutí, jak s ním zápasíte?
Střídavě. Během karantény jsem zhubla a zase přibrala. Když jsem se pak zvážila, myslela jsem, že špatně vidím. Naštvala jsem se na sebe a řekla si, že s tím musím něco udělat. Jenomže jsem požitkář, mám ráda jídlo i pití, proto se mi do omezujících diet nechtělo. Trápila bych se a nevydržela bych to. Tak mi kamarád poradil, ať držím přerušovaný půst, který je módní, ale i zdravej. Dost jsem si o tom načetla. Osm hodin jíte a zbylých šestnáct pijete pouze vodu, kávu nebo čaj bez cukru a bez mléka. Ale v ten povolený čas můžete konzumovat všechno, akorát alkohol je zakázaný. Ideální je od 9 do 17 jíst, a pak už pít jenom vodu. Jenomže já to mám teď blbý, protože v tomhle novém představení (Duety, pozn. red.) na jevišti konzumuji nejprve dort, potom křupky, olivy… A to už je devět, půl desátý večer. Tak jsem si ten interval musela posunout.

Máte v něm čtyřroli a jedna z vašich postav se docela ostře hádá s mužem. Váš partner Tomáš říkal, že přesně takhle to vypadá u vás doma.
To ne, myslím, že se takhle nechovám. Já jsem spíš energická. My se hádáme jinak. Když jsem hodně naštvaná, tak zpomaleně artikuluju a syčím.

A Tomáš? 
Legrační je, že Tomáš je Štír, a kdysi mi někdo řekl, že pro mě, narozenou ve Váhách, je Štír nebezpečné znamení. Tak jsem se jim poctivě vyhýbala a nakonec mám nejen partnera Štíra, ale i obě děti. Takže nebezpečné znamení mám doma třikrát.

Jak na vaše syčení reaguje?
Tomáš je hodně dlouho klidnej, ale pak začne zraňovat na nejcitlivějších místech. Když jsme to jednou zpětně rozebírali, tvrdil mi, že se v životě s nikým takhle nehádal, ale že ho dokážu tak vyprovokovat, že mi pak řekne to nejhorší, aby mě naštval. Jenomže mě neuargumentuje. Já to vydržím a vrátím mu to zpátky. Naštěstí se to stává málokdy a umíme se tomu pak zasmát. Povídám mu: „To jsi myslel vážně, cos mi řek?“ No a co jsem měl dělat, já jsem už nevěděl, co říct... „Tak máš mlčet, mě v tomhle nezdoláš.“ – Což je pravda. Když jsem v ráži, tak ze mě argumenty jedou jeden za druhým. Ale syčím, nekřičím.

Jak to bylo během karantény, snesli jste se?
My spolu ponorku nemáme. Víc se dohadujeme, když na sebe máme málo času, než když jsme spolu. Pokud jsme celá rodina pohromadě, nemáme s tím problém. Naštěstí. A upřímně – tohle je poprvé, co mám takovýhle vztah. Dříve jsem potřebovala další lidi, abych se dobře bavila, ale s Tomášem je to jinak. Kamarádi k nám chodí pořád, jsme za to rádi, ale vystačíme si sami. Je to obrovský dar, že jsme schopni spolu trávit čas. A bylo pro mě překvapivý, když jsem Tomášovi tuhle navrhla, ať si zajde do hospody, a on řekl ne. Prý počká, až nám mamka bude moct pohlídat děti, abychom mohli jít spolu. A je fakt, že si to pak užijeme. Řekneme si spoustu věcí, i když ve finále se to stejně stočí zase ke klukům.

Jezdíte i na dovolené nebo na výlety jenom ve dvou?
To dělá můj kamarád Aleš Háma, že jednou za čas vyveze svoji manželku na výlet, a musím říct, že se mi to moc líbí. Teď jsem dostala k Vánocům taky takový dárek. Hodně překvapivej. Tomáš požádal mého manažera Tomáše Přenosila, aby mi vyblokoval volno, s mojí mamkou domluvil hlídání a koupil dvě noci v penzionu na Hluboké. Nedávno jsme tam byli a bylo to překrásné.

Jak často jste volali domů?
Občas jsme zavolali, ale bylo to v pohodě. Užili jsme si to. Udělali jsme si spolu mejdan a vejlet zároveň. Až jsme si říkali, škoda, že to neděláme častěji. A pak jsme se zase hrozně těšili domů. Při té příležitosti jsem zjistila, že bych nebyla schopná vycestovat za hranice. Jet bez kluků někam, odkud bychom, kdyby se něco stalo, pěšky domů nedošli, to bych nedala.

Nahnala vám korona strach z budoucnosti? Uvažovala jste, čím byste se živila, kdyby se situace vyvíjela nepříznivě?
To víte, že jsem přemýšlela, co bude. Obzvlášť proto, že jsme ve Studiu DVA dělali živý vysílání. Byl to hezký nápad, fungovalo to. Lidi se dívali a mělo to daleko větší dosah, než má divadelní představení, protože do sálu se vejde 700 lidí a tohle vidělo 90 000 až 150 000 uživatelů. Akorát to bylo náročné psychicky. Jela jsem do divadla vylidněnou Prahou, na Václaváku, kde normálně nikdy nemůžu zaparkovat, jsem mohla stát kdekoliv… Působilo to opravdu strašlivě. Vidíte prázdné Václavské náměstí a máte pocit, že je konec světa. A pak přijdete do kavárny, kde jsou všichni orouškovaný… To se mi spustily slzy poprvé. Potom jsem sešla dolů do divadla, odkud se vysílalo, a nikde nikdo. Jenom technici, jinak prázdný divadlo. Když jste doma, víte prd, jak to vypadá v centru města, ale když to pak vidíte, je vám úzko. A po vystoupení chcete reakci, ale žádná se nedostaví, tak jedete zase prázdnou Prahou domů. Tam jsem si pustila naše vystoupení na Facebooku, přečetla jsem vzkazy od lidí, kteří nám děkovali za to, že jim pomáháme, a padla na mě obrovská deprese… To byl takový emoční přetlak, že jsem se z toho normálně opila.

A co byste tedy dělala, kdybyste nemohla hrát ani zpívat?
Uvažovala jsem, že bych pekla a vařila. Tomáš by to rozvážel. Mě to baví a hrnců mám dost…

Jak jste se během karantény vyrovnávala s tím pocitem bezmoci, čím jste se zaměstnala?
Nejprve jsem upadla do totální deprese, že je konec světa a proč jsem teda ty děti přivedla na svět, když je čeká tohle. Úplně mě to paralyzovalo. A po týdnu jsem si řekla, že už to takhle dál nejde, a rozhodla se něco dělat. Vytřídila jsem věci a začala si toho, že jsme doma, užívat. Já jsem totiž jinak pořád ve střehu. Dlouho se mi nestalo, že bych měla takové volno, ani na mateřský, a najednou nebylo vůbec nic. Ale utěšovalo mě, že to takhle mají všichni. Začala jsem taky sledovat seriály v televizi a paradoxně jsem dostala zánět rohovky, protože jsem u nich vydržela až do tří do rána a zapomněla si v očích kontaktní čočky. Teď na to období ale vzpomínám docela ráda, protože jsme byli všichni spolu, rozdělili si, kdo co bude dělat... Je vidět, že lidi se každé situaci nějak přizpůsobí, a my jsme měli výhodu, že je nás v domě tolik. Nikdo z rodiny nebyl někde sám.

Jak takhle můžete fungovat?
U nás je to jak v bytovce. Každý máme svůj byt a pak jsme spolu třeba na zahradě.

Respektujete se, dopřejete si navzájem soukromí?
Dopřejeme. Já třeba všem napíšu: Vařila jsem to, to, to… Chcete? A buď přijdou, nebo mi brácha pošle talíř výtahem a já mu ho plný odešlu zpátky.

Tak to máte skvěle zařízené.
Pak je jenom blbý, když se na to někdo spoléhá. (smích) Ale jinak je to fajn.

Ani vaše máma vám nevstupuje do soukromí, když si to nepřejete?
To víte, že vstupuje, u mojí maminky to ani jinak nejde. Ale naštěstí Tomáš s tím problém nemá, zvládá to na rozdíl ode mě dobře. Mě máma dokáže vytočit. Ale jak rychle si vjedem do vlasů, stejně rychle se to mezi námi zase vyčistí. My se jinak milujeme. A pro kluky je strašně dobrý žít takhle pod jednou střechou. Tadeáš sejde patro a má tam babičku, o dvě patra níž je zase strejda. Je šťastnej. Bude to znít sobecky, ale pro moje děti je to ideální. Protože každý v tom baráku je něčím obohatí. S dědou Zbynďou šroubujou, s bráchou dělají do aut, s Tomášem sekají zahradu… S každým chlapem mají jinej zážitek. A se mnou vařej.

Jsou pořád tak hluční?
Strašně. Tadeáš má teď novinku, děda mu pustil Queeny a on se zamiloval do Freddieho Mercuryho. Od mého kamaráda Marka Liberta navíc dostal knihu o Queenech, a to je dárek nad dárky. Umí už vyjmenovat všechny členy kapely. Občas, když se dostane k mobilu, protože mu ho běžně nepůjčuju a ani tablet ještě nemá, chce na YouTube a pouští si je pořád dokola. A samozřejmě s nimi zpívá. Ale hraje taky fotbal a už se naučil bruslit, takže zkouší i hokej. Mně je jedno, co dělá, hlavně, když neřve, což je ovšem málokdy.

A ten mladší?
Ten mlčí. Táda v tomhle věku už mluvil, ale Matouš si vystačí se slovem mňam. Zato ho říká v různé intenzitě. Podle toho víte, jestli ho štvete, nebo ne. Ukáže si na všechno, co chce, odpovídá ano, nebo ne, a to mu stačí. Vtipný bylo, když mu tuhle Tadeáš řekl: „Tak už něco mluv!“

Mají se rádi?
Strašně, to je hrozně hezký. Bála jsem se, že mu Táda občas jednu lípne, a taky se to děje, ale víc řeže Matouš Tadeáše. Kopne do něj, praští ho rukou, úplně naschvál. Táda volá: „Mamko, ať to nedělá!“ A Matouš se vám směje do obličeje, když ho napomínáte. Pokud nejste unavení a máte na to energii, je to jak film, strašná zábava. Ale pořád je musíte korigovat. Je to s nimi jak v ringu.

Do divadla jste je už vzala?
Byli tam nedávno, protože jsem potřebovala k doktorovi a neměl mi je kdo pohlídat. Nakonec se uvolil můj manažer, ale že mu je musím přivést do práce. Tak jsem mu tam ty dva pidimuže přivezla. Do divadla, protože Tomáš Přenosil dělá navíc marketingového ředitele Studia DVA. A Tadeáš mi řekl, že když jde do práce, což znamená do divadla, tak musí mít košili a Matouš taky. Takže oba měli košili a kraťasy a za tu hodinu a půl, co tam byli, došlo k totálnímu rozkladu Studia DVA. Navíc je tam potkala Eva Holubová, která pozdržela vlastní zkoušku, protože Tadeáš jí půl hodiny vyprávěl o životě. Eva mi kdysi psala na Instagram, že když budu potřebovat, klidně mi kluky pohlídá. A po týhle zkušenosti řekla jenom: „Ne! A když, tak se třemi au-pair.“

Nebojíte se, že Tadeáš občas někde vybreptne i to, co nemá?
No tak, to se už určitě děje. Já nechci vědět, co říká učitelkám ve školce. Protože nejenže řekne všechno, co je pravda, ale často si ještě i něco dovymyslí. Takže tam musí vědět i věci, které pravda nejsou nebo jsou, ale dost se tomu divěj.

Zanedlouho začne nová divadelní sezona, pak svátky… Plánujete vánoční Lucernu?
To je jediné, čeho se bojím. V prosinci mám mít řadu koncertů. Ty do tisíce lidí by snad mohly proběhnout, ale Lucerna, kterou mám naplánovanou na 18. prosinec, má větší kapacitu a s menším počtem diváků by se nazaplatila. Takže tu bych nakonec dělat nemohla. A do toho mám vystoupit v 02 Areně na koncertě věnovaném Karlu Gottovi. Mám tu čest zpívat tam a těším se na to. Ale pokud by platila preventivní opatření proti covidu, taky by padla. Tak to je jediné, co mě trápí. 

Autor: Ivana Bachoríková