Středa 23. září 2020
Svátek slaví Berta, zítra Jaromír
Oblačno, déšť 22°C

Dagmar Pecková o Onassisovi: Idiot zůstane idiotem

1. července 2020 | 06:00

Přišla o řidičák, ale odvahu říkat, co si myslí, neztratila. Energická operní pěvkyně Dagmar Pecková  tvrdí, že za Havla ji lidé měli radši a že její bývalí partneři byli pro ni stejným omylem jako pro Mariu Callas řecký loďař Aristoteles Onassis. Největší operní divu minulého století umí pochopit, a proto ji zkoušky v mladoboleslavském divadle, kde ji má ztvárnit, tak baví.

Jak to, že jste přišla o řidičák? Taková zkušená řidička…
Mám těžký boty, a ty mi tlačí na plyn. Proto jezdím rychle. A mám docela výkonný autíčko. Na tachometru jsem měla o 40 km víc, než byla povolená rychlost. Tak mi řidičák na měsíc vzali. Ale bylo to v době, kdy jsem ho k ničemu nepotřebovala. Na nákupy mě vozil manžel, takže jedinej, kdo celý tenhle problém musel řešit, byl on.

To se vám stalo v Česku, nebo v Německu?
V Německu. Za těch 40 let, co mám řidičský průkaz, to bylo poprvé. Mému synovi je třiadvacet a taky ho už měl na měsíc pryč. To se prostě stane, někdo má větší štěstí, jiný menší.

V Česku by možná stačilo usmát se, dát autogram a byla byste z toho venku.
Kdepak, to už dávno neplatí.

To šlo jenom do třiceti?
Ne, to bylo možné za pana prezidenta Havla.

Co ten s tím má společného?
Za prezidenta Havla mě tady lidi znali, obdivovali a měli rádi.

A teď?
Nevím, jenom cejtím, že už je to jinak.

Že vy jste se vyjadřovala kriticky na adresu pana prezidenta Zemana?
No jo, nejenom.

Když dojde na zákon, vždycky takhle kapitulujete, nebo se občas pokoušíte nějak to uhrát?
Já bych to i zkoušela, ale viděla jsem, že to nemá smysl. Byla karanténa, věděla jsem, že nejmíň měsíc budeme zavření, tak jsem říkala svému manželovi: „Okamžitě to tam pošli, aby až se hranice otevřou, byl ten řidičák zase doma.“ A už ho mám zpátky.

Zpívala jste během té nucené pauzy aspoň doma, když jiné možnosti nebyly?
Měla jsem čas, tak jsem se učila novou roli. S Petrem Mikeskou, šéfem Městského divadla v Mladé Boleslavi, zkoušíme představení Mistrovská lekce o řecké operní pěvkyni Marii Callas. Plánovali jsme, že bude mít slavnostní premiéru na festivalu Zlatá Pecka 2020, to se ale nepovedlo. Zlatá Pecka s tématem Maria Callas se o rok posouvá. Místo ní jsme vytvořili novou Zlatou Pecku s podtitulem S hudbou kolem světa za 8 dní. Máme i náhradní termín od 1. do 8. 11. Každý den se uskuteční jeden koncert, jedno představení. V Chrudimi, v Pardubicích a v Hlinsku.

A to představení, které teď zkoušíte v divadle?
Autorem je Terrence McNally. Napsal ho pod vlivem dojmů a zážitků, které získal při návštěvě pěveckých kurzů Marii Callas. Začátkem sedmdesátých let dávala v New Yorku mistrovské lekce, on se na ně jel podívat a vytvořil divadelní hru. Je to fenomenálně napsaný. O tom, jak Maria Callas vyučuje, a když její žačky zpívají, sebestředně rozjímá, jaké to bylo, když tyhle árie sama zpívala. Vzpomíná na Áriho Onassise, na Battistu Meneghiniho (Giovanni Battista Meneghini byl jejím manželem a impresáriem, pozn. red.) A já jsem tou Mariou Callas. Učím a zprdávám žačky až k slzám, takže mi utíkají z hodiny.

To vám jde, ne?
Čerpám z vlastních zkušeností, protože já ty mistrovské lekce dávám taky. A taky už se mi na nich pár žaček rozbrečelo. I když jsem při hodinách zdaleka nevyčerpala všechny možnosti jako Maria Callas, přesto to některé nevydržely. Zpěváci jsou duše citlivý, musí se s nimi opatrně.

Jaké další možnosti máte na mysli? Snad nepoužívala Maria Callas tělesné tresty?
Ne, ne, ne, fyzické tresty ne. Ale někteří kantoři se vás snaží dostat až na absolutní psychické dno, aby vás poté mohli znovu „postavit“. Maria Callas v té hře taky říká: „Připravte se na to, že až začnete dělat kariéru, nebude to procházka růžovým sadem. Je to velmi tvrdá řehole, a pokud nevydržíte jednu hodinu se mnou, nevydržíte dvacet, třicet, čtyřicet let na jevišti." Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že to tak opravdu je.

Připomínáte to taky svým studentkám?
Snažím se. Zažila jsem různé situace. Přihlásila se mi na hodiny slečna, která měla pocit, že až si ji poslechnu, okamžitě zvednu telefon a obvolám zahraniční agenty. Ale já jsem k jejímu zpěvu měla spousty výhrad stejně jako Maria Callas ke svým žačkám v naší inscenaci. Je třeba odpoutat se od toho, že svět na vás čeká. Nečeká.

Jste schopná říct to dotyčné takhle na rovinu?
Ale samozřejmě, to se říct musí. Mou kariéru nastartoval pan dirigent Zdeněk Košler, který prohlásil, že jsem k ničemu, bez talentu.

Aha, takže vy jim vlastně pomáháte, aby šly do sebe a byly pilnější.
Ano, já jim pomáhám. Jednou mi budou nosit na hrob kytky. (smích)

Vaše role je činoherní?
Ano. Je zajímavé, že já, operní nebo spíš bývalá operní zpěvačka, dělám ryze činoherní roli, kdežto činoherky, neboli činoherní herečky, které hrají moje žačky, se musely naučit árii Lady Macbeth. A Petr Mikeska taky musí zvládnout operní zpěv, protože hraje tenora.

Takže si na jevišti vůbec nezazpíváte?
Ale jo, když předzpívávám svým studentkám. Jenomže když mluvíte, máte hlas posazený úplně jinak než při zpěvu, a je pak strašně složitý dostat ho do pěvecký polohy. Takže jsem v podstatě ráda, když už mi svěřili činoherní roli, že v ní moc zpívání nemám.

Baví vás?
Jsem úplně nadšená, protože vím přesně, o čem mluvím. Nejenom, co se týče těch mistrovských lekcí a předávání zkušeností, ale hlavně ve chvílích, kdy operní diva stojí na jevišti. Vím, co při tom prožívá. Dovedu si představit, co všechno pro to musela obětovat, jak těžce se dostávala nahoru, jaký to je být na vrcholu i jak chutná odchod ze scény.

Ale nevíte, jak chutná život s Onassisem. Maria Callas s ním léta žila, aby se nakonec za jejími zády nečekaně oženil s Jacquelinou Kennedyovou, vdovou po zavražděném americkém prezidentovi.
S Onassisem zkušenost nemám, ale kdysi jsem na Facebooku postovala, že jedna z věcí, které mám s Mariou Callas společné, je, že naši milenci byli idioti, akorát ti její milionáři. Ono je úplně jedno, jestli ti pánové mají miliony nebo ne. Když je to idiot, tak je to idiot. S tím se nedá nic dělat.

Ale vaše poslední volba byla dobrá. Třetí sňatek vám vyšel, ne?
To jo, budeme slavit dvacáté výročí svatby. Dceři bylo v září osmnáct a syn už je taky dospělý (otcem Theodora je violoncellista Aleš Kaspřík, pozn. red.). Myslím si, že jsem nemohla najít nikoho lepšího. S Klausem (německý hudebník Klaus Schiesser, pozn. red.) se skvěle doplňujeme. Oba víme, kde je naše místo, a jsme, myslím, dobří přátelé, kteří se snaží úspěšně životem proplouvat překážkám navzdory.

Oslavíte to, pojedete někam?
Čtvrtého července hraji s Bárou Hrzánovou na letní scéně pod Žižkovskou věží představení Carmen Y Carmen, předtím musím natočit jednu píseň v Ostravě, a taky jet domů, protože dcera odlétá s přítelem do Neapole, tak abych s nimi aspoň chvíli pobyla. A pak se uvidí. Doufám, že s Klausem zažijeme večer ve dvou, což vzhledem k věku našich dětí už dneska není takový problém.

Potrpíte si na oslavy?
Nechám se překvapit. Vždycky je možnost vymyslet něco na poslední chvíli. Ale my už jsme oba tak strašně nacestovaní, že abych přijela domů, sbalila kufry a zase někam jela, mě neláká. Máme krásnej dům s nádhernou terasou a já umím úžasně vařit. Můžu nám udělat výlet do Maroka, Jižní Afriky, do Japonska, Číny, Ameriky, do Itálie, do Francie, ale přes žaludek. Takhle jsme žili i v karanténě. Když jsme do zahraničí nemohli fyzicky, vzala jsem nás tam prostřednictvím kuchyně.

Vraťme se ještě k Marii Callas. Co na ní bylo podle vás tak obdivuhodné?
Veškeré počiny, všechno, co kdy udělala, bylo obdivuhodné. Už to, kam se vypracovala. To nebylo tím, že by jí někdo výrazně pomohl, ona opravdu uměla, byla velice poctivý pracovitý člověk. I ten její život… Když potkala Onassise, byla na vrcholu kariéry a já dokážu pochopit, že si najednou chtěla užívat života (Maria Callas na čas kariéru přerušila, pozn.red.), být jenom ženou, se vším všudy. To, že se jí to potom trochu vymklo z rukou, a hlavně Onassisovi, je už jiná věc. Ale takový je běh života. Veškeré její zpívání, vše, co kdy vytvořila, natočila, i na filmovém plátně předvedla, mělo obrovský vliv na následující generace umělců. Je to nejvýraznější pěvecká osobnost minulého století. Po ní se už nenašel nikdo, kdo by tímto způsobem pojal operní zpívání. Protože to nebyl zpěv, to byl život.

Autor: Ivana Bachoríková