Patřila k našim nejlepším lyžařkám. S otcem, který ji trénoval, slavila jeden úspěch za druhým. Jenže pak si přestali rozumět, a dokonce se soudili o její peníze, které si chtěl nechávat pro sebe. „Trvalo to, ale vnitřně jsem mu odpustila,“ říká Šárka smířlivě. Jenže to nebylo všechno. Před lety upadla do bezvědomí a podstoupila operaci nezhoubného nádoru na mozku. A dnes? S manželem vychovává dcerku, žije na vesnici kousek za Prahou a šéfuje klinice, která pomáhá lidem řešit zdravotní problémy.

Před deseti lety jste odešla od svého otce. Jste teď v kontaktu?
Už léta ne. Brala jsem to tak, že se naše cesty rozešly. Takhle to bývá i u přátel a dalších lidí. Vždycky se s někým potkáte na určitou dobu a pak spolu někdy ztratíte kontakt.

Jak byste reagovala, kdyby se s vámi chtěl setkat?
Těžko říct. Myslím, že v tomhle životě to už asi nestihneme. Na druhou stranu to bohužel není nic ojedinělého. A je dobré nebýt na toho člověka naštvaná. I když se s tátou nevídám, přeju mu to nejlepší.

Pracujete tedy hlavně s vnitřním nastavením?
Vždycky se zaměřuju na to, abych si věci vyřešila sama v sobě. Tím totiž můžete mít urovnanou alespoň polovinu problému. A určitě tím vyšlete určitou energii na druhou stranu.

To je někdy ale hodně těžké…
Proto si myslím, že není na škodu se v některých situacích poradit s odborníkem. Psycholog za vás sice nic neudělá, ale alespoň vás navede, jak postupovat, a stane se vaším průvodcem.

Absolutní dojetí: Takto originálně poděkovala dcera tatínkovi ve svůj svatební den

Vy sama jste to tak udělala?
Ano. Když jsem od otce dost dramaticky odešla, tak jsem si našla dobrou psychoterapeutku. Hodně mi pomohla a dodnes jsme velké kamarádky.

Vy jste přece prodělala operaci nezhoubného nádoru na mozku…
Jakmile jsem se po dlouhé době rozhodla k velkému kroku, najednou začaly vyskakovat jiné věci. Je to jako slupka cibule. Musela jsem se podívat sama do sebe. A myslím, že v hlavě opravdu začalo něco „bobtnat a růst“, až to prasklo. Byla to cysta, která se zvětšovala, až utlačila hypofýzu natolik, že tělo přestalo fungovat.

Tehdy vám život zachránil váš manžel, že?
Když jsem upadla do bezvědomí, naštěstí byl se mnou doma. Kdyby mi tehdy okamžitě nezavolal záchranku, těžko říct, jak by to celé dopadlo. Tři dny v umělém spánku na jednotce ARO nebyly paradoxně nejhorší pro mě, ale více pro moje okolí, především pro manžela. Mě nic nebolelo, ale můj muž nevěděl, jestli se proberu a v jakém budu stavu.

Váš budoucí manžel vás prý ještě v nemocnici požádal o ruku.
Trochu ho podezírám z toho, že využil situace, kdy jsem byla ještě zmatená. Ne, dělám si legraci. Bylo to krásné. Beru ho jako úžasnou inspiraci. Vždycky pro mě byl přístav a opora.

Celý rozhovor se Šárkou Strachovou najdete v magazínu Blesk pro ženy, který seženete na stáncích. Nebo si ho můžete v elektronické či tištěné podobě objednat v našem iKiosku ZDE >>>

Autor: archiv

Jak začala jejich velká láska? Takhle se daly dohromady královské páry

Jiřina Štěpničková: Kolegyně ji chtěly dostat na šibenici! Pokus o emigraci jí nevyšel