Co s vámi udělalo, když dcera odešla k tátovi?
Nesla jsem to strašně těžce. Nemohla jsem skoro tři měsíce spát a myslela si, že mi to utrhne srdce. Ale tehdy mi kamarád psycholog poradil, ať jí vůbec neodpovídám na zprávy. Říkal: „Vychovala jsi ji, starala ses, tak ji nech být. Když ti napíše, že tě má ráda, nereaguj. Klidně dva měsíce.“
Vydržela jste to?
Vydržela jsem to skoro pět měsíců. Pak mi přišla zpráva, jestli bych si našla čas a mohla se s ní sejít. Sešly jsme se a ona se mě zeptala, jestli by se mohla vrátit domů. Samozřejmě jsem souhlasila. Hned nato šla k ledničce, otevřela dvířka a začala křičet: „Tady je jídla!“ Došlo mi, že tam nic moc k jídlu nebylo a ke konci po sobě asi trochu házeli bomby. Tak jsme holčičce vymalovali pokoj a do týdne byla nastěhovaná zpátky.
Umíte si s touhle zkušeností představit, že jednou vám děti odejdou z domova?
Ano, a strašně mě to štve. Jsem ráda, když je doma hodně lidí, můžu pro ně vařit a starat se. Ale zase třeba budu hlídat vnoučata. Na druhou stranu se těším, že budu moct jet na dovolenou sama s partnerem, nebo vyrazit někam, kam se dětem nechce. Znáte to, jak se tváří, když je vezmete do galerie, nebo musí dlouho chodit pěšky…
Jak jste se s partnerem seznámila?
Napsal mi do rádia. Ne že by mě balil, ale napsal vtipnou SMS na téma z vysílání. Zavolala jsem mu kvůli nějakému doplnění a byl strašně milý a vtipný. Pak napsal za dalších čtrnáct dní, že by mě pozval někam na lavičku na rohlík, jen tak na pokec, balit prý mě nechce. Napsala jsem, že v žádném případě.
Proč jste změnila svůj názor?
My si pak dvakrát volali a já s ním nakonec na jídlo šla. Tam jsem zjistila, že je to milý, chytrý, vtipný a klidný chlap, který nepije a nemá žádné závislosti. S manželkou už nežil spoustu let a já si řekla, že je to ono.
Zamilovala jste se?
Zamilovala, v mém věku? Jako jo, ale spíš jsem vnímala, že je to chlap, se kterým mi bude fajn. Rozhodně jsem nebláznila a nešílela jako ve dvaceti. Potřebuju klid a pohodu. Říkala jsem si, že buď to klapne, nebo ne. Jsem silná a samostatná jednotka. I když dneska můžu říct, že za ním světa kraj pojedu.
Vychází s vašimi dětmi?
Skvěle, a ony ho milují. Vždyť syn s ním vyrůstal od tří let. Už mu málem říkal tati, ale to jsme zastavili. Má tátu, který ho miluje, a i když se s ním nevídá tak často, pořád je to jeho táta. A Milan je Milan. Dceři bylo třináct, když se poznali, takže na začátku puberty, ale i ona ho má ráda. Čekala jsem, až povolí, aby se k nám mohl nastěhovat.
Bála jste se, jestli vám ho schválí?
Nikdy bych neudělala, že bych k nám nastěhovala chlapa bez souhlasu dětí. Dcera už byla velká, takže jsem čekala na její schválení. Asi po dvou měsících řekla, že v pohodě, ať se nastěhuje. Dodnes se mu se vším svěřuje, protože je na rozdíl ode mne kliďas. Já jsem spíš čertík z krabičky a občas vylítnu. Milan ne. Vyslechne ji, poradí a je v pohodě.
S bývalým partnerem Richardem to asi musela být jízda…
Je to hodný chlap, ale některé věci měl jinak. Kromě klidu chci, aby si mě chlap vážil. U něj už jsem to tak nevnímala. Jasně že ví, že vydělávám, zvládám spoustu věcí, starám se o naše děti… Ale až u Milana vidím a cítím, že si mě opravdu váží.
Celý rozhovor najdete v magazínu Blesk pro ženy, který seženete na stáncích nebo si ho můžete v elektronické či tištěné podobě objednat ZDE >>>