Sobota 21. prosince 2024
Svátek slaví Natálie, zítra Šimon
Oblačno 4°C

Ladislava Škrobáková: Vystudovala vojenskou školu, ale stejně se stala cukrářkou

24. března 2018 | 06:00

Ladislava Škrobáková vyrostla mezi vinicemi. A dneska ve vinařství pracuje. Ale přímá cesta to nebyla, mezitím zvládla například vojenskou školu. Proč se vrátila a stala se součástí rodinného vinařství Škrobák? Loni malá rodinná firma vyhrála nejprestižnější vinařskou soutěž Vinařství roku, a to v konkurenci velkých, středních a malých vinařství. Ona sama je šéfkuchařkou rodinné restaurace.

 

Už jsme se naučili pít víno?

Otázka je asi myšlena na nás Čechy všeobecně. Naši rodiče nás učí chutnat a rozumět vínu už od malička. Je tedy opravdu velký rozdíl, zda ve vinařském prostředí vyrůstáte, či zda vínu začnete holdovat až v dospělosti – nebo teprve přicházíte na chuť moravským a českým vínům či vínům všeobecně. Převážná většina moravských obyvatel vínu vskutku rozumí a snad ho umí i pít.

Přijde mi ale, že jak v posledních pěti letech sleduji naše hosty ze všech zákoutí naší vlasti, udělali velký pokrok v konzumaci vína. Někteří se dokonce "propili" k sušším vínům a stávají se z nich milovníci a znalci kvalitních vín. Musím zaklepat na dřevo, u nás zatím díkybohu jsou hosté, kteří vínu rozumí, a pokud ne, alespoň se o něj zajímají. A takovéto hosty učíme víno pít a snoubit ho s jídlem.

Je chybou pít víno jen tak, bez jídla?

Kdysi jsem slyšela názor, že dokud nepochopíme, že víno je doprovodem k pokrmům, budeme z něj mít jen poloviční požitek. Pít víno a nic k němu nejíst je údajně nešvar Čechů. Mně osobně tenhle poloviční požitek občas stačí. Víno miluji a občas ho vskutku piji jen tak. Někdy sama, jindy s přáteli, při posezení u televize, na letní terásce.

Zcela jistě si však dám skleničku vína při vaření či při pečení dezertů. Je pravda, že to pak ve mně vyvolá chutě na jídlo – není pak vůbec špatné vytáhnout z lednice sýr, uždibnout kousek právě vařeného jídla či ochutnat zrovna upečený muffin. S přáteli děláme velké gurmánské akce, kdy si pití vína bez jídla nedokážeme představit!

V čem se liší vína z malých vinařství od těch rovněž kvalitních z velkých?

Nechci se teď vůbec dotknout velkých vinařství, ale je mi jasné, že kdybychom zvýšili výrobní kapacitu našeho malého rodinného vinařství, nevyhnuli bychom se příjmu zaměstnanců, rozšíření výrobních prostor, kapacit skladování, odběrných míst a tak dále, což by zcela jistě vedlo k postupnému vytrácení se rodinné atmosféry, klidu a pohody. To vše se dle mého mínění do vína velmi promítá.

Výroba vína je do jisté míry jako alchymie. V první řadě si musíte vypěstovat nejlepší vstupní surovinu ve vinici. Tam chodíme vskutku s láskou, není lepší relax než se v létě opálit na vinici, poslouchat zpěv ptáků a sledovat zvěř kolem dokola. Pak musíte hrozny posbírat. Není nad to, když pozvete pár dobrých přátel a stálých brigádníků, se kterými se ve vinici při sběru dobře pobavíte a zasmějete.

Sběr hroznů je samozřejmě zakončen aldamášem, tedy oslavou dobré úrody jídlem a pitím v kruhu pomocníků. Následně se víno vyrobí. To je pak zapotřebí neustále poznávat, hrát si s ním, chutnat ho a kontrolovat. Vymýšlet, jak nejlépe s vínem naložit, aby dosáhlo nejvyšší kvality. Jako malé rodinné vinařství bereme svou práci za vlastní hobby. Proto se všem uvedeným pracím věnujeme s láskou a se zábavou. Děláme menší produkci, ale dáváme do ní naprosto vše. A v tomto bych viděla zásadní rozdíl.

Ve vašem vinařství učíte lidi víno nejen vychutnávat, ale rovněž ho snoubit s jídlem – je to taková věda?

Když chcete, vědu najdete ve všem. Já bych ve snoubení vína s jídlem nehledala vůbec žádnou vědu. Je zapotřebí znát jen pár hlavních zásad. Zvolíme-li pokrm a víno stejných či podobných vlastností, nemůžeme se výběrem mýlit. Tedy např. k lehkým jídlům si vždy vybírejte lehká bílá vína. Naopak k vydatnějším pokrmům zvolte spíše plnější bílá či lehčí červená vína. A k těžkým masitým a kořeněným pokrmům pak samozřejmě vína červená. K dezertům se hodí vína sladší.

Zrovna tak platí pravidlo, že harmonie jídla a vína má být stejnobarevná – světlá jídla (ryby, drůbeží, telecí maso aj.) se podávají s bílými víny, tmavá masa (divočina, hovězí a podobně) s červenými víny. Tyhle zásady pak můžete využít u všech pokrmů. Pokud však už zacházíte do velkých detailů srovnávání chutí jídla a vína, pak už můžeme k výběru přistupovat vědecky. Ale od toho mám naštěstí v našem vinařství dva sommeliéry, kteří si s výběrem vždy dobře poradí. 

Co si mám představit, když se řekne zážitková degustace?

Řeknu vám, na co byste se mohla těšit, pokud byste se na zážitkovou degustaci vydala do našeho vinařství. Především s vámi dopředu zkonzultujeme, zda máte zájem o klasickou českou kuchyni, zda nemáte odpor k mořským plodům, zda si ráda dopřejete i dezert. Podle toho vám sestavíme osmichodové menu a k tomu přiřadíme vhodné vzorky vína.

Na uvítanou vás čeká variace finger food a k tomu sabráž vlastního sektu. Následuje další studený předkrm, další teplý předkrm, polévka, několik hlavních chodů a na závěr káva s domácím dezertem pečeným s láskou. Každý chod je třísoustový a ke každému chodu se podává degustační vzorek vína. Při tom všem si uvědomujete, jak víno a jídlo spolu tančí ve vašich ústech. Pro lepší trávení vás provedeme vinařstvím a pustíme vám krátký film o tom, co po celý rok děláme a čím se bavíme ve vinici, ve vinařství, v kuchyni. Při tomto typu degustace vás zkrátka chceme rozmazlovat. 

Vy sama jste se do rodinného vinařství přivdala a dneska mimo jiné působíte ve zdejší restauraci. Jaká byla vaše představa o životě a profesi kdysi?

Do rodinného vinařství Škrobák jsem se sice přivdala, ale sama pocházím z vinařské rodiny ze stejné obce. Rodiče mne od mala vedli k práci ve vinici a k ochutnávání vína. S manželem jsem chodila osm let do stejné třídy základní školy, dokonce jsme spolu sdíleli lavici... Pak jsme spolu brouzdali místními bary a diskotékami. Někdy mám podezření, že jsme záměrně chtěli sloučit dvě velká vinařství. 

A co se týče mé práce a profese, vždy jsem měla podle svého otce růžové brýle na očích. Někdy mne káral a varoval, že se budu jednou divit, co život vlastně obnáší. Jenže já jsem Kozoroh a všem výzvám se stavím svým velkým a tvrdohlavým kozorohem. Nejdříve jsem vystudovala Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově a uplatnila se velmi rychle a velmi dobře ve svém oboru, a sice řízení lidských zdrojů. Chtěla jsem dosáhnout skutečně vysoko a měla jsem dobře "našlápnuto".

Od grantů k vínu

Pak jsme ale s kamarády založili grantovou společnost, která dodnes získává dotace z evropských strukturálních fondů. Byli jsme velmi úspěšní. Já pak ale nalezla své útočiště v našem malém krásném vinařství. Splnil se mi sen. Chtěla jsem od malička vařit, péct a pracovat s lidmi. Dnes dělám vše při jednom v krásných nových prostorech našeho vinařství. Mí rodiče stojí při mně a ve všem mne podporují. Nikdy jsem ale neustoupila ze svých představ. Dodnes mám velké ambice a velké cíle, co se týče růžových brýlí, ty jsem ještě z očí nesundala a někdy je lepší vidět svět růžově.

Od vojenské školy k vínu je zajímavý obrat, nechybí vám adrenalin? Proč vlastně vojenská škola, když jste vyrostla ve vinařství? Nebyl to nějaký truc?

Truc snad ani ne. Chtěla jsem splnit přání rodičům, kteří ze mě chtěli mít "studovaného člověka". A tak jsem zkrátka s dobrými studijními výsledky musela pokračovat, ačkoli jsem mamince tvrdila, že budu cukrářka. Chápu jejich přání, nechtěli, abych celý život dělala ve vinici tak jako oni. Vojenská škola byla docela zpestření a obor řízení lidských zdrojů mě nadchnul. Vysokoškolský život má něco do sebe. Byly to divoké časy.

Když jsem si později začala plnit své vlastní sny, rodiče z toho zpočátku nadšeni nebyli. S úsměvem jsem jim ale říkala, že jsme každý dosáhli svého, je ze mne přece "studovaná cukrářka"... Teprve s odstupem času si uvědomují, že všechno pro něco bylo, že kontakty, které jsem sesbírala v práci, se mi hodí v mém podnikání, že se umím pohybovat v byrokratickém světě papírování a že umím jednat s lidmi. A když k tomu ještě dobře navaříte a upečete?!? Hmmmmm!

Vidím rodinnou fotku s dcerami - taky už se nějak zapojují do vinařství? Jaké to je vychovávat děti v rodinné firmě?

Ano, máme dvě dcery – vinaře nám Pán Bůh nedodal. Ale jak říkávala moje babička, stačí mít šikovné dcery, vinaře si přivedou. A že šikovné jsou, o tom svědčí právě jejich zapojení do našeho podnikatelského života. Starší dcerce Anetce je 10 let. Již v tomto věku mi pomáhá v kuchyni, zvládne dokonce absolutně sama přichystat nepečený dort. Když vím, že mám hodně pečení, poprosím ji o tento dortík a ona s patřičnou hrdostí vždy přiloží ruce k dílu. A pak si samozřejmě užívá slávu, když všem hostům zmiňuji, že tento dort mají od Anetky. Naprosto se v ní vidím, když jsem se jako malá holka motala mamince v kuchyni. Myslím, že ona se jednou najde nejen v kuchyni, ale i v celkovém chodu vinařství.

Mladší dcerka Deniska, ta je zase stvořená pro zábavu, pro styk s lidmi, komunikaci a prezentaci. Od mala tvrdí, že bude sommeliérkou, a to i ve chvíli, kdy ještě ani nevěděla, co to znamená. Má tatínkovu velkou podporu, on přece jen potřebuje mít aspoň jednu z nich k ruce. Od mala se snaží ji zasvětit do světa vína, učí ji odrůdám. Dokonce si založila deník, kde si k jednotlivým druhům vína zapsala jejich typické vůně a chutě. Myslím, že jednou z ní bude vskutku dobrá sommeliérka.

A jaké je vychovávat děti v rodinné firmě? Ani nevím, dělám to stejně jako mí rodiče. Neměli nikdy čas, a přesto jsme byli stále spolu. Museli jsme s nimi pracovat a pomáhat jim, zapojovat se do pracovního světa, vedli nás k samostatnosti, pracovitosti a odpovědnosti. A teď už vím, co měli na mysli, když tvrdili, že vše dělají jen kvůli nám, abychom se jednou měli dobře. Jsem jim za to nesmírně vděčná. A přesně ty samé hodnoty se snažím předávat svým dětem. Jsem na ně pyšná, že jdou v našich šlépějích... Snad to jednou taky ocení.

Manžel je tedy vinař?

Ano, manžel se narodil vinařem snad již v porodnici. Někdy mám pocit, že je více vinařem než manželem. Ale tohle právě vinař v sobě musí mít. Musí ho to bavit, musí to dělat s vděčností a s láskou. Víno miluje a je to jeho celý život. Proto mu pod rukama vznikají vína špičkové kvality. Mám štěstí, že mám za manžela vinaře, jinak bych víno musela kupovat. 

V lednu mi bude 40 let. A víte co? Vůbec se toho věku nebojím. Ba naopak. Jednak se těším na bujaré oslavy, jednak mám radost z toho, že jsem ve fázi života, kdy jsem naprosto spokojená. Někdy si ale připadám, že jsem stále ta ztřeštěná dvacetiletá holka, která se raduje každým rokem z prvních jarních paprsků, zasměje se každé blbosti a taky si ráda někdy někam vyrazí. Pak ale přijdou momenty a já si uvědomím, že jsem konečně ŽENA, jakou jsem viděla ve své babičce a vidím ve své mamince...

Video se připravuje ...