3°C
Chodí za vámi do poradny častěji ženy, kterým nedělá problém se svěřovat?
Tradičně tomu tak bylo, ovšem z mé praxe musím říct, že dochází k poměrně znatelnému posunu ve prospěch mužů. Znamená to, že se muži stále méně zdráhají říct si o odbornou pomoc. Uvědomuji si, že situace se zřejmě bude lišit ve velkých městech a mimo ně. Jelikož však působím v pražské poradně, mohu sledovat, že počet mužských klientů ženské pokolení zdatně dotahuje.
Pokud mluvíme o vztazích, co bývá nejčastějším důvodem návštěvy u vás? Nevěry? Nedostatek komunikace? Chybějící sex? Vyhoření?
Všechna tato témata jsou zastoupena, nezřídka se jedná o jakousi kombinaci některých nebo i všech výše zmíněných problémů. Nerada zobecňuji, ale pokud bych hledala svého typického klienta či klienty (v páru), jednalo by se o čerstvé či brzy budoucí čtyřicátníky, jejichž děti vyrostly z nejútlejšího dětství, jsou úspěšně umístěny do vzdělávací instituce a jejichž ženy se vrátily zpět ke své profesi.
Ač to vypadá, že by si měli muž a žena úlevně vydechnout, neděje se tak. Sledují, jak spolu nejsou schopni či ochotni trávit volný čas, hádají se ohledně výchovy dětí či rodinných financí, v sexu jim to také příliš neklape a bilancují, proč spolu vlastně ještě jsou.
Máte pocit, že problémů v partnerství je více, než bývalo? Není důsledkem právě nedostatek snahy komunikovat?
Nevím, zda je problémů více, než bývalo. Rozhodně jsou lidé o nich ochotni více mluvit. Dříve se trable tolik nevytahovaly na světlo, zůstávaly pod pokličkou rodinného systému. Což však rozhodně nebylo pozitivní, už z toho důvodu, že lze jen komplikovaně měnit něco, co nemáme srozumitelně pojmenováno. Ženy byly také dříve více finančně i společensky závislé na svých mužích, ne každá byla ochotna unést například stigma matky samoživitelky, a tak setrvávala v nefunkčním vztahu.
Kdesi jste řekla, že za problémy ve vztazích stojí často nízké sebevědomí jednoho z dvojice nebo obou. Kvalitní vztahy tedy mohou fungovat jen u lidí, kteří mají rádi sami sebe a věří si?
Pozoruji nejen u svých klientů, ale vlastně napříč společností, že stále více hledáme návody na to, jak žít. Nevíme si rady s tím, jak najít kvalitního partnera a následně si ho udržet, jak má vypadat fungující partnerský vztah, jak vychovávat dítě či jak si zachovat dobrou fyzickou kondici. Moc nepřeháním, když řeknu, že bychom rádi nalezli ideálně instantní návod, jak problematickou oblast změnit bez práce a přes noc. Odpověď bychom přitom snadno nalezli použitím selského rozumu. Právě zde vidím možná malé sebevědomí či třeba také neschopnost převzít zodpovědnost za své činy a potažmo za celý svůj život.
Hodně žen je na svých partnerech závislých. Jsou neustále svým mužům k dispozici, ale ony samy nemají žádný čas samy pro sebe. Je to vstupenka k rozvodu?
Udržení vlastní sféry, která se neváže k partnerovi či dětem, je základním stavebním kamenem fungujícího partnerského vztahu. Být dobrým partnerem či partnerkou neznamená, abychom tomu druhému byli k dispozici dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. To přece obstarají domácí spotřebiče. Hovoříme-li o volném čase, tak doba, kterou věnujeme sami sobě, čas pro partnera a čas s dětmi by měly být v rovnováze. Převažuje-li výrazně či dlouhodobě některý z nich, či naopak se některého nedostává, záhy se to na partnerském vztahu negativně projeví.
Co děláme podle vás ve vztazích my ženy špatně? Nejsme až moc zahleděné do potřeb našich potomků?
Žijeme v době, která někdy až přehnaně adoruje děti a jejich potřeby. Děti by neměly mít pocit, jakkoliv je milujeme, že jsou jediné, že jsou středobodem našeho vesmíru. Kdesi jsem se setkala s pěkným příměrem – dříve to bylo běžné, že oběd dostal jako první otec či nejstarší člen rodiny, pak následovali ostatní členové a děti dostávaly až nakonec.
Otec mamince za připravené jídlo srozumitelně poděkoval, čímž dal najevo, že si její práce považuje. Dítě vědělo, jak to v rodině chodí, kdo tam má jaké místo, jak se k sobě navzájem chovat, nasávalo to spolu s běžnými životními situacemi. Zůstaneme-li u triviálního tématu jídla, nyní se nezřídka setkáváme s tancem okolo dítka, které tohle nejí, tamto zase hned teď nutně potřebuje...
A zbytek rodiny se stává neviditelným…
Ano, dítě kraluje situaci, která nemá a nemůže mít jasné ohraničení ani čitelnost. Najednou je tradiční a pro dítě srozumitelná hierarchie rodiny pryč. Dítě se však bez těchto bezpečných hranic necítí lépe, není sebevědomější a není lépe připraveno na život. Naopak, může být až zúzkostněno bezhraničností situace, ve které nerozumí tomu, kde je jeho místo a co se od něj očekává.
Proč myslíte, že lidé ve vztazích přehnaně žárlí? Může být důvodem právě nízké sebevědomí?
Žárlivost je projev nezralosti. Jistě souvisí s chybějícím sebevědomím. Žárlivec se snaží dostat pod kontrolu veškerý život svého partnera, což se mu však nemůže nikdy povést. A tak se točí v bludném kruhu nikdy nekončící frustrace následované agresí ve vztahu, která ústí opět do propadu a nenaplnění.
Máme zdravé sebevědomí vrozené, nebo se ho musíme učit?
Učíme se to v primární rovině od svých rodičů. Ne však tím, že by nám rodiče říkali, co máme dělat či jak se k sobě navzájem chovat. Sebelásce se učíme hlavně nápodobou, tím, že vidíme, jak se rodiče chovají k sobě navzájem, ke svému okolí i každý k sobě samému.
Pokud se podíváme na dnešní svět, nemyslíte, že to, jak se stírají rozdíly mezi muži a ženami, je také příčinou krachu mnoha vztahů?
Vlastně docela často uvažuji o tom, co tenhle posun pro současnou společnost znamená. Sociálně se rozdíly mezi pohlavími zcela jistě stírají. Partnerské vztahy však i přesto mohou fungovat velmi dobře. Klíčové bude pravděpodobně udržení nějaké dobré míry poměru mezi pohlavími. Zkusím si opět vzít k ruce příklad. Dříve ženy pečovaly o děti a rodinný krb, zatímco mužové obstarávali pro rodinu obživu mimo domovskou jeskyni. Dnes je žena schopna se o obživu postarat poměrně dobře sama. V této oblasti se tedy bez muže, řekněme, obejde.
To jistě ano, ovšem muž by měl plnit i jinou funkci, nikoli jen tu, že obstarává obživu pro domovskou jeskyni…
Nenahradí-li však muž roli výhradního poskytovatele obživy něčím jiným pro rodinu významným, vznikají jen další klienti naší poradny. Naopak angažuje-li se muž třeba na poli rodičovství, kdy nepřichází k dítěti až jako k hotovému, téměř dospělému člověku, ale naopak se podílí na jeho utváření od útlého věku, stává se v očích ženy podobným hrdinou, jako když dříve skolil pro rodinu mamuta. Důležité je však také to, aby muž mohl k výchově přistupovat svým otcovským, možná docela sportovním způsobem. Aby žena nečekala, že bude muž dítě vychovávat přesně jako ona.
Ženy se chtějí mužům vyrovnat ve všem – ovšem jde to vůbec? Nejsou potom muži v pozici, kdy raději ze vztahu utečou nebo si najdou milenku?
Ač nám tento fakt nemusí být příjemný, lidské pokolení není primárně nastaveno monogamně. Že uzavíráme manželství a slibujeme si být celoživotně věrni jednomu partnerovi či partnerce, je záležitost dohody. Ustanovili jsme si morální pravidla, která bychom měli dodržovat. Tady končí intervence společnosti a začíná naše práce. Pokud jsme nastaveni na to, o vztah pečovat, a nenárokujeme si jeho bezproblémové fungování bez našeho přičinění, můžeme celoživotní vztah udržet bez ohledu na to, že naše biologická přirozenost by ráda něco jiného.
Pokud jde o nevěru, sama jste před chvílí řekla, že nejsme primárně nastaveni monogamně. Před sto lety ale žena nemohla odejít, ekonomicky by to nezvládla. Dnes se už nebojí. Je však nutné pokaždé pálit hned všechny mosty?
Svým klientům v poradně ráda říkám, že dobře zvládnutá nevěra nemusí být pro vztah devastační, právě naopak. Jde však o těžkou práci a běh na dlouhou trať, nic rychlého ani snadného. Nevěra nevznikla sama od sebe, má nějaké podhoubí, důvody. Pochopíme-li je a dokážeme-li s nimi pracovat, případně některé z nich změnit, mosty se pálit nemusí. Samozřejmě že předpokladem je upřímná chuť obou partnerů v „oficiálním“ vztahu pokračovat.
Kdy je podle vás nereálné nevěru odpustit? Kolik šancí má žena nevěrníkovi poskytnout?
Jsou-li nevěry opakované, ptám se vždy podváděného partnera, co ho ve vztahu drží. Někdy jsou to děti, jindy majetek nebo také strach začít znovu sama. Už jen hovory o těchto důvodech setrvání ve vztahu s opakovanými dekonspirovanými nevěrami můžou být pro klienta velmi přínosné a léčivé. Někdy se i přes to všechno rozhodne ve vztahu zůstat, ale třeba se povede to, že v terapii nalezne možnosti, jak sám pro sebe učinit soužití s opakovaně nevěrným partnerem snesitelnější.
Má v dnešní době manželství vůbec ještě smysl? Potřebujeme k lásce „kus papíru"?
Osobně jsem spíše zastánkyní tradičního manželství. Ne že by nemělo manželství své mouchy, ale nic lepšího lidstvo prostě ještě nevymyslelo. Domnívám se, že vůbec není špatné převzít zodpovědnost za své životy tím, že si navzájem slíbíme stát při sobě v dobrém i ve zlém.
Také si myslím, že nám, lidem, může překážka ve snadném rozpadu – byť jen lehce porouchaného – vztahu ve formě manželského slibu vlastně svědčit. Dnešní doba hyperkonzumu velmi nahrává tomu, abychom zahodili něco, co stoprocentně nefunguje, a rychle si běželi koupit nový model. Manželský slib nás donutí zamyslet se, zda přece jen není cesta, třeba i za pomoci odborníků, na manželském vztahu pracovat.
