7°C
Často vás obsazují do role rázných žen. Jste taková i ve skutečnosti?
Jsem dítě zakuklené v těle dospělé ženy, hodně citlivá, věrná a oddaná. Mám charitativní a samaritánské sklony, o své lidi se vždy postarám a svým způsobem jsem člověk do nepohody. Vím si rady i s mužskými pracemi. Taky jsem ovšem posera, bojím se o své blízké i o sebe. Mám strach ze ztráty a bolesti. A taky jsem docela hlučná.
Odmalička prý trpíte strachy. Přesto působíte optimisticky.
Jsem optimistická pesimistka. Neobtěžuji svými problémy okolí. Každý má svého dost. Strach mám, má ho každý. Je to přirozené, jen se snažím, aby mi nezatemnil hlavu. Chybí mi chlap, který by mi řekl: "Neboj!" Strach mě provázel od dětství, žila jsem sama s milovanou maminkou a bála se, že mi umře a já zůstanu opuštěná v našem malém bytě. Když zemřela, bylo mi šestatřicet. Bylo to zlé, ale člověk se nakonec musí popasovat se vším. Mám syna, ten mě ochraňuje. Je to správnej chlap, takových moc není. Muži ochranáři někam zmizeli.
Ani vy jste v jednu dobu neměla na růžích ustláno. Rozchod po 17 letech, odchod z divadla. Co vás drželo nad vodou?
Moje povaha mi velí se zvednout, odrazit ode dna a makat. Neměla jsem peníze, byla jsem tlustá a opuštěná. Ale řekla jsem si, že je to můj život a že ho nehodím do záchodu. Jsem zvyklá bulet jen doma do polštáře. Ale to je už dávno. Staré rány jsou zaceleny, jdeme dál. Mám výborné přátele a ti mě nenechali ve štychu. I syn mě tehdy dost potřeboval.
Prý jste se v té době spojila se scenáristkou Lucií Stropnickou a začaly jste spolu psát filmový scénář. Jak to dopadlo?
Psaly jsme zážitky ze seznamky, ale předběhla nás jiná produkce a bylo vymalováno. Náš scénář byl dobrý, jen se nenašel producent. Navíc jsme měly nároky na obsazení, žádné komerční hvězdy. Chtěly jsme autentické, skvělé herce, a to se moc nenosí.
Celý rozhovor si můžete přečíst v novém Blesku pro ženy:
