2°C
Kdy se u vás objevily první příznaky anorexie a bulimie?
Už od dvanácti jsem držela různé diety. Omezovala jsem se v jídle a extrémně jsem sportovala. Dokázala jsem ujet 70 km na kole, závodně jsem plavala, do toho jsem chodila posilovat. Ve třinácti letech jsem byla poprvé hospitalizována s anorexií. V té době se ještě o této poruše moc nemluvilo, a tak mě umístili na dětské oddělení a nikdo se nezabýval tím, že se může jednat o psychický problém. Okolo 15 a 16 let se mi nemoc přehoupla do bulimie. Tyto dvě poruchy se u mě vystřídaly celkem dvakrát.
Ve dvanácti letech jste byla v podstatě ještě dítě. Proč jste si myslela, že musíte zhubnout?
Tím hlavním spouštěčem bylo mé okolí, zejména můj tatínek. Cítila jsem potřebu všem dokázat, že pro ně můžu být dost dobrá. Odmalička byl ve mně budován pocit, že musím být ve všem nejlepší. Doma i ve škole jsem často slýchávala narážky na svou postavu. Možná to nebylo myšleno zle, ale mně to v té době tak připadalo. Chtěla jsem všem dokázat, že můžu být lepší.
Uvědomovala jste si, že si ubližujete?
Uvědomovala jsem si, že dělám něco, co není normální. Ten pocit mě ale naplňoval, protože jsem si připadala výjimečná. Zatímco ostatní spali, já jsem šla běhat. Cítila jsem se tak lepší než oni. Vlastně jsem se bála, že když se uzdravím, už nebudu pro okolí tolik zajímavá. To, že to opravdu není v pořádku, mi došlo až tehdy, když jsem začala dvacetkrát za den zvracet a brala jsem projímadla. Potřebovala jsem se zbavit pocitu plnosti.
Z poruchy příjmu potravy jste se léčila 13 let, což je opravdu dlouhá doba. Proč k léčení nedošlo dřív?
Z anorexie jsem se vyléčit ani nechtěla. Vyhovovalo mi to a uspokojovalo mě, že jsem měla vše pod kontrolou. Popravdě jsem jen doufala, že mě budou v nemocnici kontrolovat, abych se nepřejídala. Mít zpátky anorexii, tedy vše opět pod kontrolou, bylo můj cíl.
Měla jste někoho, s kým jste mohla o svých problémech mluvit?
Od začátku se mě z toho snažila dostat maminka. Věděla, že je něco špatně. Její pomoc jsem ale odmítala. S anorexií jsem byla šťastná. Měla jsem konečně svou vysněnou postavu, měla jsem režim a kontrolu nad svou váhou a nad tím, co jím. Maminka mi připravovala svačiny, ale já je vyhazovala nebo rozdala ostatním. Opravdu se snažila a odnesla to bohužel i psychicky. Já jsem ale od nikoho v té době pomoc nechtěla.
Co pro vás bylo tou pomyslnou stopkou, kdy jste si řekla: Mám toho dost, chci se uzdravit?
Když jsem musela podruhé přerušit školu. Studovala jsem právnickou fakultu a byla jsem v druhém ročníku. Nezvládala jsem to a musela jsem studium přerušit. Uvědomila jsem si, že mi porucha příjmu potravy ovlivňuje celý život, a to jsem nechtěla. Začala jsem navštěvovat stacionář, ale nepřišlo mi, že to má nějaký smysl. Snažili se nás tam naučit jíst normálně. Pro mě ale knedlíky a dezert po obědě normálním jídlem nebyly. Musela jsem se naučit jíst tak, abych byla spokojená.
Můžete s jistotou říct, že se vás anorexie a bulimie už nikdy týkat nebudou?
Myslím si, že se toho člověk nemůže úplně zbavit. Lékaři mi dokonce říkali, že je malá pravděpodobnost, že se z toho dostanu, když jsem tím trpěla tak dlouho. Já jsem jim naopak chtěla ukázat, že to dokážu. Momentálně jsem čtyři roky bez problémů. Někde vzadu ta maličká Mia nebo Ana (přezdívky pro anorexii a bulimii – pozn. red.) jsou a myslím si, že kdybych na sobě tak nepracovala, mohly by se zase projevit.
Hodně cestujete. Je pro vás cestování odpoutáním se od místa, kde začaly vaše problémy?
Když jsem přerušila školu a odjela do Austrálie, myslela jsem si, že uteču od svých problémů. Nedocházelo mi, že si je beru všude s sebou. Mentalita tamních lidí mi však hodně pomohla, protože tam nikdo neřešil, jak člověk vypadá. Brali mě takovou, jaká jsem. V Austrálii jsem přijala sama sebe. Naučila jsem se mít se ráda, i když jsem v té době vážila skoro 80 kilogramů.
Trvalo 13 let, než jste našla způsob, jak se uzdravit. Řešením bylo vyřadit ze svého života veškerý cukr. Myslíte si, že je to ten správný směr, kterým se budete řídit celý život?
Jedla jsem méně než ostatní, hodně jsem sportovala, ale nehubla. Neustále mě provázely obsesivní myšlenky na jídlo a různé chutě. Když jsem se s touto metodou setkala, měla jsem strach, že ještě více přiberu. Vyřazením cukru z mého jídelníčku zmizely nutkavé myšlenky na jídlo, chutě a váha šla sama dolů. Po šesti týdnech jsem neměla vůbec chuť na sladké a během tři čtvrtě roku jsem zhubla o devatenáct kilogramů.
Jak vás napadlo právě tohle řešení? Doporučila byste ho ostatním lidem? Spousta lidí přece s cukrem funguje a nezpůsobuje jim to žádné problémy.
V Austrálii jsem narazila na knížku I Quit Sugar. Zpočátku jsem byla skeptická, ale když jsem se do ní začetla, začalo to dávat smysl. Začala jsem se v tomto směru dále vzdělávat. Ze dne na den jsem ze svého jídelníčku vyřadila veškerý cukr a vše jsem nahradila zdravým tukem. To, že lidé ve 20 nebo 30 nemají žádné problémy, neznamená, že je nebudou mít v pozdějším věku. Cukr je tichý zabiják.
Na svém blogu máte recepty na jídla bez cukru, vydala jste kuchařku, pořádáte kurzy, kde učíte, jak se zbavit závislosti na cukru. Opravdu si myslíte, že to lze druhé naučit? Nemusí si člověk projít něčím jako vy?
Na kurzech poskytujeme rady, jak se závislosti na cukru zbavit. Člověk nemusí trpět zrovna anorexií nebo bulimií, hodně lidí trpí záchvatovým přejídáním. Kurzy pořádáme už 3 až 4 měsíce a na lidech, kteří je absolvují, vidíme, že opravdu pomáhají. Člověk, který dokázal vyjíst celou ledničku, si teď umí říct v půlce cukrfree dezertu dost. A to by dřív nedokázal. Pokud člověk následuje kroky, které učíme, může se závislosti zbavit.
Musíme se při cukrfree stravování vzdát veškerého cukru? A jak je to s pečivem? Čím ho můžeme nahradit? Odpovědi naleznete ve videu:
