Zbigniew Czendlik: Jsme líní opravovat vztahy, radši vyměňujeme

28. listopadu 2016 | 06:00

Římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik (52) se vymyká všem mým představám o tom, jak vypadá farář. Čekal na mě ve svetru a džínsách, před sebou malého panáčka slivovice, protože den předtím se trochu přejedl a ještě mu neslehlo, ale hlavně s úsměvem od ucha k uchu.

Proč bych měla věřit v Boha?
A proč byste neměla? Když v Boha věřit budete a on třeba neexistuje – nic se nestane, nijak vám to neuškodí. Když v Boha věřit budete a on existuje, jedině dobře. A když v Boha věřit nebudete a on existuje, tak to pak nic moc, co říkáte…?

Smysl to dává, ale lidi to stejně nemotivuje. Obzvlášť v Čechách jsme k víře dost neteční...
Já si myslím, že věří mnohem víc lidí, než si myslíte. Jenomže se bojí, že když se k tomu přiznají, budou hned zaškatulkovaní, spojení s nějakou církví. Oni Češi obecně nemají rádi instituce. Nedá se to donekonečna svalovat na někoho jiného, třeba na komunisty. My – myslím tím církev – si za to svým způsobem můžeme sami. Často mluvím s lidmi o tom, jaká je vlastně jejich představa Boha. A je tak pokřivená, že se jim vůbec nedivím, že ji odmítají. Boha odmítat nejde. Své představy o něm ano.



Není vlastně katolická církev nejlepší marketingová firma všech dob?
Každopádně funguje už víc než dva tisíce let. To o sobě moc institucí tvrdit nemůže. Ale když se ptáte, proč mizí bohabojnost… Dřív se lidé báli, aby jim blesk neuhodil do baráku. Od té doby, co Prokop Diviš vynalezl hromosvod, je o jednu hrozbu méně. Boha bychom se bát neměli, on není ten, kdo nám bere radost ze života. Naopak chce, abychom byli šťastní, abychom se měli dobře. A my lidi bychom se Bohu měli občas omluvit za to, jakou mu děláme špatnou image.

Jak je možné, že v zemi, o které se všeobecně mluví jako o ateistické, je takové množství různých náboženských sekt?
Je to jen důkazem toho, že člověk touží po nějakém zakotvení, po nějakých duchovních hodnotách. Mluví se hodně o islámu… Najednou si více lidí uvědomuje, že jsou křesťané, ačkoli vlastně nevědí, co to obnáší.

Někdy lidé hledají útěchu u Boha, až když se jim stane něco zlého. Onemocní nebo jim někdo blízký zemře…
To není ta správná cesta. Když za mnou někdo přijde a má zájem o křest, protože si myslí, že z něj Bůh, ke kterému se obrátil, udělá někoho lepšího, vymlouvám mu to. S vírou je to jako s láskou. Musíte začít u sebe. Když chcete věřit v Boha nebo někoho milovat, musíte na sobě pracovat. Musíte otevřít oči.

Všechno je dnes rychlé, neosobní, odlidštěné… Nemůžeme se dostávat na jakýsi vrchol, a tím se vlastně blížit ke konci jedné civilizace?
Neviděl bych to tak dramaticky. Ale pokud jde o mezilidské vztahy, opravdu nastává doba ledová. Lidi neumějí komunikovat ani mezi sebou, těžko budou komunikovat s nějakým absolutnem. Jsme až moc racionální a neumíme už mluvit se svým srdcem. Myslím často na Václava Havla. To byl, podle mého soudu, poslední politik v této zemi, který dokázal komunikovat srdcem. Nakonec – vždyť ho měl i ve svém podpisu. Všichni bychom to měli zkoušet a všichni bychom měli pomáhat druhým.

Pomáhat druhým je vaše práce, vaše poslání. Neunavuje vás to někdy?
Ano, někdy jsem hrozně unavený, zejména tehdy, když vidím, že některým už pomoct nedokážu. A to, co se děje okolo nás, tomu moc nepomáhá. Podívejte se třeba jen na to, jakou hrůzu máme z vlny uprchlíků. Situace v Evropě vůbec není jednoduchá a je třeba ji řešit. Ale co je aktuálně horší – politici v nás vyvolávají strach. Pořád nás stresují a schválně vyvolávají nejistotu a obavy. A my ztrácíme svou svobodu. Přitom svoboda je to nejcennější, co máme. A ze svobody vyrůstá láska.

Když mluvíte o lásce – cítíte, že by jí bylo mezi lidmi méně než dříve?
Dnes je zvláštní doba. Telefon nevyměníte proto, že se rozbil, ale proto, že je na trhu lepší model. A stejné je to, bohužel, i se vztahy. Tak co, vyměním manžela, vyměním manželku, budu mít mladší, atraktivnější, zámožnější… Dnes už skoro nejsou opraváři praček nebo televizí. A ani my nemáme snahu něco opravovat v mezilidských vztazích. Jsme líní se mít rádi a hledat cesty. K sobě navzájem, i k Bohu.

 

Celý rozhovor se Zbigniewem Czendlikem si přečtete v časopisu Blesk pro ženy:


Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile