Michael Kocáb se usmířil s dcerou a přiznává, že o děti se stále trochu bojí! | Pro ženy | Blesk.cz

Michael Kocáb se usmířil s dcerou a přiznává, že o děti se stále trochu bojí!

23. srpna 2016 | 06:00

Že mezi vlastními dětmi není nikdo rockovou hvězdou, si Michael Kocáb musel připustit už před mnoha lety. Navzdory tomu, že hudba Pražského výběru byla soundtrackem dětství jeho dcery Natálie a další dcera Jessica ho pouštěla na mejdanech se spolužáky. Legendární frontman a ikona české rockové a scénické hudby a jeho dcera, nadaná zpěvačka a spisovatelka, rozprávěli a pózovali v rodinné vile v Troji.

Natálce jste napsal její první album – což je z otcovského pohledu pochopitelné, ale na druhou stranu jste zlým jazykům nabídl téma protekce a umetání cestičky. Nebál jste se té reakce?

Vůbec ne. Já to album považuju za jedno z jejích nejlepších. Hlavně ale Natálka podala ve čtrnácti letech skvělý výkon. Bohužel to vše zastínily disputace ohledně vámi zmíněných povrchností, které ale nehrají žádnou roli, protože nemají předobraz nikde na světě. Je přece úplně běžné, že se děti potatí. Nikomu přece nepřijde divné, že i truhlářův syn je truhlář a vnuci taky... vždyť to tak i má být. Dítě má mít protekci rodiče, má být chráněné, táta nebo máma mu mají jeho cestu maximálně usnadňovat. Teorie o tom, že máme děti nechat padnout na hubu sice respektuji, ale osobně nepreferuji. Zajímavě to má můj syn Miky, který si vykračuje v otcových stopách, a ještě se tím chlubí.

Kocáb o synovi, kterého má s Lejlou Abbasovou: Vídám ho jednou týdně, stýská se mi. Ani jemu se ode mě nechce... • VIDEO: Blesk TV

Jak jste řeči o protekci tenkrát vnímala vy, Natálie?

Já si jich všimla až o mnoho let později v různých internetových diskusích. V roce 2000 nebyl ještě internet tak rozšířený, člověk to nevnímal. Ale nesla jsem to špatně. Samozřejmě přišel ten efekt, že jsem se chtěla okamžitě postavit na vlastní nohy a zvolit si vlastní cestu. Dokázat, že na to mám. Bojuju s tím vlastně dosud.

M Nás tehdy osolil Honza Kraus, dneska můj blízký člověk, kterého mám opravdu srdečně rád. Napsal článek, že měl sen, ve kterém mu v noci někdo bouchá na dveře a v nich stojí Kocáb s Natálkou a vnucuje mu ji. Tím vlastně zažehnul oheň kritiky zmíněného typu. Přitom v jeho show už léta vystupuje i jeho syn. Já mu ale nevzkazuju: „Kiškiš, děláš nakonec to samé!“ Když je David nadaný, je v pořádku, že mu táta dává prostor.

Natálie, své nové album jste nazvala podle jedné z písní Ellis Island, což je ostrov, kde v 50. letech fungovala přistěhovalecká kolonie pro imigranty do USA – střežen tu byl řadu měsíců i Jiří Voskovec. Byla to náhoda, že se album takového názvu objevilo na trhu zrovna v době, kdy do Evropy mířily tisíce přistěhovalců z Afriky a Asie?

Byla, ale já mám na tyhle náhody talent. Ta písnička vznikla před dvěma lety a o tom, že se album bude jmenovat podle ní, bylo taky rozhodnuto celkem dávno. Když se spustila vlna medializování migrační krize, dlouho mi ta vazba nedocházela. Skladba Ellis Island fakt není o vítání imigrantů. Spíš vypovídá o Americe, kde s příchodem přistěhovalců z Evropy došlo k vyvraždění milionů indiánů.

Pražský výběr chystá 7. prosince velký koncert v O2 areně. Říká se, že spolu s novým albem to bude to poslední, co udělá. Dovedete si představit život bez téhle kapely?

Já si to nemusím moc představovat. Vidím, že je to s námi zdravotně čím dál horší. Klauda Kryšpín má vážné potíže s páteří, Michal Pavlíček tři bypassy... Problém je i to, že jsme si toho všichni moc nabrali. Řekl jsem, že pokračovat budeme za předpokladu, že uděláme desku, ta je ale zatím v nedohlednu. Jinak ale vše, co jsme slíbili, plníme – odjeli jsme o prázdninách festival Hrady CZ a pracujeme na prosincovém koncertu. À propos, doprovodí nás pětasedmdesátičlenný Český národní symfonický orchestr a čtyřicetičlenný americký sbor, který bude řídit právě Steven Mercurio.

N Tak na to se těším, to bude bomba.

M Nic tak velkého se už asi opakovat nebude. Kdo chce ještě jednou vidět Pražský výběr, tak má poslední šanci.

Otázka pro oba – obohacuje vás ten druhý v něčem, motivuje?

M Děti vás obohacují nejen tím, co umí a neumí, ale zejména tím, že vůbec jsou, protože většinu života stejně strávíte starostí a péčí o ně. Můžete sice říct, že tu péči má většinou na krku žena, ale starost má zase možná víc chlap. Vzpomeňte si, jak jsme fotili a Natálka měla pózovat u okraje terasy – já se málem podělal hrůzou, že z té terasy spadne, vůbec jsem ji tam nemohl vidět!

Co říkáte na to, jak se vašim dětem v životě daří?

Moje děti jsou hodně nadané. Nejen Natálka. Jessica vystudovala psychologii, má dva tituly, jeden z Ameriky, druhý odtud, je chytrá, taková tajnosnubná, člověk se v ní pořádně nevyzná, ale taky je to inspirativní bytost. Miki jede jak namydlenej a Davídek je sice ještě malinkej, ale taky už mě hodně zaměstnává.

A čím vás, Natálie, táta inspiruje?

Úplně vším. To je námět na trilogii. Od jeho otcovské role přes tu uměleckou. A navíc jsem zdědila jeho workoholismus.

M Taky procházím každým tvým románem.

N Z toho je nejvíc nadšenej. Táta je totiž zábavná dramatická postava, jakou by si každý spisovatel přál. Z něj budu těžit doživotně.

M Je pravda, že jsme si s Natálkou hodně podobní. Jde v mých stopách, jen je rychlejší. Ona má v těch pětatřiceti...

N Dvaatřiceti, tati...

Natálie se před nedávnem rozvedla • VIDEO: Blesk TV

M V těch dvaatřiceti má za sebou daleko víc práce, než jsem měl já. V jejím věku jsem měl jednu sólovou desku, ona má čtyři, neměl jsem napsanou žádnou knihu, ona jich má deset. Nebo kolik jich máš?

N Já vlastně pořádně nevím...

M Ani ten Pražský výběr jsem v jejím věku ještě neměl.

N Cože? Počkej, vždyť jsi ročník 1954. A kdy byla Straka v hrsti – v roce 1982, ne?

M Aha, jasně. Tak jsem se splet, no. O deset let... 

Celý rozhovor a další články najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine, které je právě na stáncích:

...

 

Autor: Milan Šefl