Letos má přijít do kin dlouho připravovaný film o ruské básnířce Anně Barkovové nazvaný 8 hlav šílenství, kde jste si taky zahrála. Ten projekt se rodí hodně klopotně. Co je vlastně zač?

Je to dílo režisérky Marty Novákové, která tomu filmu obětovala už skoro deset let života. Dokonce se zúčastnila expedice po stopách takzvané mrtvé trati a dostala se v Rusku do míst, kde stávaly komunistické lágry. Ty tam mimochodem stojí dodnes a mnohé z nich vypadají, jako by je někdo opustil včera. Marta je tahounem celého filmu a svým nadšením pro téma vás umí nakazit – to pro mne bylo při této spolupráci zásadní.

Jak jste se k práci s ní dostala?

Začalo to docela legračně. Doporučila mě Aneta Langerová, která už tehdy byla obsazena. Marta se přijela podívat do divadla a pak mě pozvala na kamerové zkoušky, které se konaly těsně před Vánoci. Někdy o Vánocích mi přišel e-mail, že si mnou Marta není jistá a že by ty kamerovky potřebovala zopakovat, přičemž mi v příloze poslala seznam filmů, které si mám nakoukat. Bylo to asi deset artových věcí, které jsem si okamžitě začala shánět... Načež mi asi za dva dny přišel e-mail, že si záznam z kamerovek pustila znovu, že je to dobré a že mě bere.

Dáda Patrasová přiznala, že je čerstvě zamilovaná!

Aneta měla původně napsat a nazpívat filmovou píseň. Kvůli tomu se s Martou potkávaly a povídaly si, aby Aneta mohla lépe proniknout do tématu. A jak se postupně poznávaly, napadlo Martu navrhnout Anetě, aby si hlavní roli zahrála sama. A Aneta to přijala. Když mi to řekla, byla jsem, upřímně řečeno, naštvaná. Dokázala jsem na Martinu nabídku nahlížet jen z toho úhlu, že „jasně, Aneta má jméno a každý bude zvědavý, jak to zahrála“... Prostě se ve mně objevila jakási hloupá zhrzenost. Ale nebojte, nepouštím tu žádné kostlivce ze skříně – s Anet jsme si to vyříkaly. Až když jsem na tom filmu začala sama pracovat a přečetla si scénář, pochopila jsem, proč chce Marta pro tu roli právě ji. Něco, co je v Anetě samotné, je totiž bytostným aspektem Anny Barkovové. Že Aneta bude moct ve filmu prostě jenom být. A že to bude fungovat.

Dá se to její fluidum nějak pojmenovat?

Je to zvláštní smutná hloubka, kterou má člověk v očích a ve tváři, aniž by cokoli říkal. Máte pocit, že se uvnitř něco hlubokého děje, nevíte, co to je, ale cítíte velkou vnitřní sílu. Já mám někdy z Anety pocit, že je to člověk, který už tady byl mnohokrát. Přitom je to holka, která je stejně stará jako já.

Vy jste k sobě měly jeden čas velice blízko...

Měly a troufám si říct, že stále máme. I když každá žijeme svůj život, jsme pořád v častém kontaktu. Samozřejmě záleží na tom, jak která z nás zrovna stíhá nebo nestíhá. Ale myslím, že minimálně jednou za čtrnáct dnů se vidíme.

Autor: archiv OK!

S natáčením filmu o lidech vyhnaných na Sibiř docela koresponduje vaše odvážná cesta na mrazivý Island, kam jste vyrazila skoro „na blind“. To máte takhle dobrodružného ducha?

Právě Islandem začalo moje divočejší cestovatelské období. O tom místě jsem přemýšlela dlouho, ale pořád jsem neměla odvahu na to, jet tam sama. Dvakrát po sobě se přihodilo, že už byl někdo načatý jet na Island se mnou, ale vždycky to z nějakých důvodů nedopadlo. A tak jsem napotřetí odjela sama. V jedenáct večer jsem si jediným kliknutím koupila letenku a pak jsem hodinu běhala po bytě v hysterii, co všechno si budu muset koupit – stan, spacák... Tak začalo moje třítýdenní putování ostrovem s batohem na zádech.

Celý rozhovor a další články najdete v novém čísle časopisu OK! Magazine:

Autor: OK Magazín