2°C
Vaše děti chodí do waldorfských škol zaměřených na rozvoj tvůrčích schopností dětí. Jak se to projevuje?
Jsou svobodné. V názorech, v přístupu k tvorbě, k životu. Vidím to na nejstarší Sofii, která prošla celým waldorfským školstvím, odmaturovala, udělala talentovky a vzali ji na Umprum. Nemá ráda, když o ní mluvím, je strašně hrdá. Právě ona mi řekla, že by do jiné než waldorfské školy chodit nechtěla – i když v pubertě říkala waldorfským učitelkám batikované víly a různě se vůči nim vyhraňovala. Osobní přístup, běžný na těchto školách, ale nakonec ocenila i ona. Stejně jako respekt vůči nejrůznějším osobnostem dětí, které ty školy navštěvují. Třeba Maxík, moje třetí dítě, by ale už chtěl na jinou školu.
Pročpak?
On je logik, pragmatik, říká, že by se chtěl víc učit. Já mu rozumím, vím, že miluje systém, a waldorfská škola je na něj moc rozvolněná. Jestli mu něco dala, tak ho probarvila. On by určitě byl šťastný i v normálním školství, ale tady mohl hledat, kdo je, co chce a co nechce. Ten rozhodovací proces je důležitý. Děti, které prošly normálním školstvím, jsou většinou zablokované, bojí se udělat chybu. Sama mám pořád za krkem všechny ty úči. Když dám svým dětem prázdný papír a řeknu, ať s ním nějak naloží, tak nedumají, jak by s ním měly naložit tak, aby to bylo správně, prostě udělají pět různých návrhů s tím, že jeden z nich se mi zalíbí. A to je ta svoboda. Je mi jedno, jestli z mých dětí budou programátoři, geologové nebo budou dělat v Lidlu, nejdůležitější je, jestli budou jako lidi svobodní.
Slyšel jsem taky o hudebních schopnostech vaší mladší dcery Amélie.
Ona je rozvíjí po svém. Buší do klavíru a začala hrát i na kytaru. Tvrdí, že noty ještě neumí, ale zjistila jsem, že je spíš odmítá používat a hraje podle sluchu. Její učitelka klavíru mi řekla, že má sluch absolutní. Zrovna Amálka je bytost, která se školou zápasí, v normálním školství by asi byla nešťastná. Zároveň má takových darů! Tuhle přišla a položila před nás svoje staré boty, které polepila různými čtverečky v duhových barvách. Speciálně ona je absolutně svobodná.
Jeden čas se všude psalo, že dětem dovolíte jen dřevěné hračky a že nesmějí na sociální sítě. Co na tom bylo pravdy?
Bylo to hrozně zveličené. Samozřejmě – waldorfská škola, to jsou dřevěné, šité, pletené hračky. Sama jsem jich několik vytvořila, mám je ráda. Ale třeba Johan dostal playmobil Bašta rytířů, doma má postavený hrad, v němž bydlí ti rytíři, dostal i helmu a meč. Jen se snažím, aby děti hrály co nejmíň počítačové hry, i když vím, že všechny mají chytré telefony, kde ty hry stejně jsou. Přede mnou je ale hrát nesmějí.
Co tomu říkají?
Vědí, že nemám počítačové hry ráda. Ale hlavně vědí proč. Nedávno jsem natáčela s chlapečkem, který mi hrál syna. A pořád něco hrál na telefonu. Řekla jsem mu, že bude "úplně zblblej", a když jsem se ho zeptala, jestli ví, proč by neměl hrát, odpověděl, že ne, to mu prý nikdo neřekl.
Celý rozhovor a další zajímavé texty najdete v novém čísle časopisu OK! Magazine.
