Nataša Novotná: Budu tančit do sedmdesáti! Díky tanci se blbne pomaleji | Pro ženy | Blesk.cz

Nataša Novotná: Budu tančit do sedmdesáti! Díky tanci se blbne pomaleji

11. května 2016 | 06:00

Nataša Novotná je jednou z našich nejvýraznějších tanečnic a choreografek. Už v útlém mládí byla členkou věhlasného Nederlands Dans Theater českého emigranta Jiřího Kyliána a ocitla se na špičce tanečního světa. Po návratu do Čech založila s kolegou Václavem Kunešem soubor 420PEOPLE, získala cenu Thálie a řadu jiných ocenění.

K rozhovoru pro OK! Magazine jsme se sešli v Café Nona v budově Nové scény Národního divadla v Praze pouhý den po velkolepé premiéře výpravného nastudování klasického baletu Sněhová královna ve Státní opeře. A tak mě napadlo začít náš rozhovor právě klasikou, k níž má ovšem Nataša na první pohled asi tak daleko jako Radiohead k Čajkovskému. 

Nezatoužila jste někdy obléknout si baletní špičky a zatančit si třeba Odettu a Odilii? 

Absolvovala jsem ostravskou konzervatoř a po těch pěti letech jsem získala pocit, že intenzivním studiem jsem si tu klasiku odbyla. Už na škole jsem měla příležitost v klasických baletech účinkovat, přestože to bylo v Národním divadle moravskoslezském a ne zrovna v pařížské Opéra National – a to mi možná osudově otevřelo cestu k současnému tanci. Od školy se nestalo nic, co by mě dokázalo přivést zpátky ke klasice, to ale neznamená, že z ní dodnes nevycházím. Naopak je součástí všeho, co chápu jako vyjádření se pohybem. Klasickým prvkům se nevyhýbám ani jako choreografka, mám za to, že dobrý muzikant musí taky znát techniku hry.

Vy jste se vlastně hned po škole dostala do rukou Jiřímu Kyliánovi, klíčové osobnosti současného tance v celosvětovém měřítku. To asi taky přispělo k tomu, že jste se vydala cestou moderního a ne klasického tance, ne?

Jako spousta mladých tanečníků jsem se zajímala o neotřelé možnosti vyjádření a když se mi naskytla příležitost spolupracovat s panem Kyliánem, byl to pro mne výrazný startovací prvek, objev něčeho, co jsem do té doby neznala. Dostala jsem se do jeho souboru Nederlands Dans Theater a během prvního roku spolupracovala s mnoha tanečníky, kteří tanec viděli jinak, než jak se na něj pohlíželo v Česku. Byla to výzva, nekonečné pole možností.

V zahraničí jste strávila půlku dosavadní profesní kariéry, vedle Nizozemska jste působila i ve švédském Göteborgu. Proč jste se vrátila zpátky do Česka?

Měla jsem puzení – to je to správné slovo. S Václavem Kunešem, se kterým jsme pak v Praze založili 420PEOPLE, jsme v Holandsku snili o tom, že se jednou vrátíme domů a přeneseme sem to, co jsme se venku naučili. Já osobně navíc měla pocit, že potřebuju jít dál, že už mě fungování uvnitř souboru nemá čím překvapit. Potřebovala jsem nový impuls a tím se ukázala být touha odejít do Prahy.

Má naše taneční scéna nějakou výraznou slabinu?

Je třeba vychovávat lepší interprety. To je zásadní. Máme kreativní tvůrce, někdo uvažuje konceptuálně, jiný komicky, další víc filozoficky, ale kvalita interpretů by se měla zlepšit. Souvisí to s tím, že kultura i školství jsou dlouhodobě podfinancované.

Ta, řekněme, manažerská aktivita se vám může hodit. Neplánujete přece tančit do sta let? 

Do sta ne, ale třeba do sedmdesáti ano! A totéž by měl dělat každý, je dokázáno, že po tanci se pomaleji blbne! Ale vážně, budu tančit, dokud mi nevypoví službu tělo. Na to, kolik mi je, ho mám stále vysoce funkční, spěchat z jeviště dřív, než to bude nutné, tedy nehodlám. 

Celý rozhovor a další zajímavé texty najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazín

...

 

Autor: Milan Šefl