4°C
Jak moc se u vás doma čtou pohádky?
U nás se před spaním vyprávějí originální pohádky, ve kterých vystupuje vždy ten, kdo je uspáván, a zpívá se. Nejstarší Andrejka mladším sourozencům pohádky i čte a pak je inscenují a točí si je na iPad, takže máme už slušnou řádku vlastní filmové tvorby.
Vánoce jsou časem pohádek, díváte se? A které jsou na vrcholku žebříčku?
Pohádky patří k Vánocům a naše stálice jsou Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny, Šíleně smutná princezna a Tři bratři.
Hlídáte jim, jak dlouho smějí sledovat televizi?
Nijak zvlášť nemusím. Během pracovního týdne mají tolik aktivit, že televize je prakticky vypnutá. Co skutečně z hloubi duše nemám ráda, je televize puštěná jako zvuková kulisa. O víkendu, pokud nejsme na kolech nebo po výletech, si pouštíme filmy, které nás – celou rodinu – baví, nebo pohádky. Tři bratry známe nazpaměť. Manžela velmi zajímají přírodopisné filmy, takže pokud o víkendu hraju v divadle, spolehlivě ho najdu po příchodu domů, jak vášnivě se staršími dětmi diskutuje nad kosatkami nebo životem lvů.
Jak je to s Ježíškem, ještě na něj věří?
Ježíšek je princip. U nás na něj všichni věříme. A ti větší z nás Ježíškovi samozřejmě s dárky pomáhají, aby nebyl moc uhoněnej.
Nakupovat dárky pro tak velkou rodinu vyžaduje plánování... Kdy nakupujete dárky?
Klidně už od srpna. Úderem 1. prosince je všechno připravené. Advent nemá mít nic společného s pobytem v obchodních domech. Je to měsíc plný besídek, beneficí, koncertů, večírků, setkávání, takže nechci jakýkoliv nakupovací stres navíc.
Pro koho je pro vás nejtěžší vybrat dárek?
Zřejmě jsem se narodila s talentem na dárky a všechny obdarované mám tak trochu „načtené“, vím, co je těší a baví, co je zaručeně překvapí. Řekněme, že je to vrozená dárková dispozice.
Patříte k herečkám s "nudným soukromím". Léta pořád stejný partner, na dnešní poměry velká rodina. Je to dané štěstím, výchovou, vůlí?
Pojmenovala jste to celkem přesně. Měli jsme na sebe velké štěstí, protože za normálních okolností by se naše cesty kvůli absolutně různorodým profesím střetly jen těžko. Jsme oba vychovaní k úctě a toleranci a máme společnou vůli překonávat obtíže.
Pečete s holkami cukroví? Kolik druhů a jaké je u vás nejoblíbenější?
Jezdíme každý rok péct k mé babičce na Šumavu, ale vzhledem ke skutečnosti, že co napečeme, to náš velký počet dětí poměrně rychle sní, tak mi letos pomohla paní Svobodová z Velké Lečice a její dvě krabice se sedmi druhy snad přežijí do 24. prosince. Ale nevím nevím, krouží se kolem nich podezřele často.
Vaší nejstarší dceři Andrejce je už třináct a Janičce bude deset. To už jsou určitě velké pomocnice, že?
Jsou. A je s nimi legrace. Při jedné z našich návštěv proběhl zajímavý rozhovor s kamarádkou, která je koordinátorem a výchovným poradcem pro nadané děti, o tom, že je prokázáno, že lezení do výšek rozvíjí synapse v mozku. O dva dny později zachraňuji Jirku ze skutečně vysoké prolejzačky, kam ho dotlačilo naše nejstarší dítě s tímto: „Mami, nech ho, ať stoupá, bude chytrej, teta to říkala, ne?!“ Mně, přízemní matce, bude stačit, když se dožije dospělého věku a předám ho do rukou, či spíš náruče, nějaké veselé, empatické, laskavé, chytré a bezesporu sličné holčině. A propos – to bude teprve téma. Partneři našich dětí, teď je hej!
Stíháte vánoční úklid, nebo to neřešíte?
Mám pravidelnou pomoc, takže žádný speciální úklid neorganizuji, není důvod.
Jak tedy trávíte Vánoce?
Na Vánoce se naše děti třesou už od září a musím říct, že celý prosinec je nejideálnějším měsícem, co se týká zlobení. Věta "Ježíšek to vidí" zabírá na sto procent. Nikdy potom už ne, až zase na podzim příštího roku. Přijede můj tatínek, takže bude zpívat a hrát po večeři koledy na klavír, Andrejka na příčnou flétnu, Jana na zobcovou, Zuzanka na triangl a my budeme s Radkem a babičkou zpívat. Odléváme olovo a pouštíme svíčky ve skořápkách, rozkrajujeme jablíčka. Jen ten půst se nám nedaří držet, takže zlaté prasátko nás úspěšně míjí. Aby rozbalování dárků nebyla neřízená divočina, máme rodinné pravidlo, že dárky zpod stromečku předává vždy nejmladší člen rodiny. Sice se nám rozbalování protáhne, ale to nikomu nikdy nevadilo. Letos to poprvé čeká na Jiříka.
Vánoční čas přeje charitě, vy máte také nadační fond. Máte dojem, že právě v tomto období jsou lidé štědřejší?
Já sama za sebe si myslím, že prosinec je jediným měsícem v roce, kdy je vůle „páchat dobré skutky“ na nejvyšším možném bodě. A je to jen dobře. Domnívám se, že podstata našeho bytí je být dobrým – jakkoli pateticky to zní. Mrzí mne, že být dobrým je tak často spojováno s hloupostí a vnímáno nikoli jako přednost, ale jako slabina. Skutečná dobrota neznamená každému vyhovět, potichu si skřípat zuby a pak si v duchu nadávat. Daleko spíš je to aktivní rozhodnutí, způsob, jakým přistupujeme ke světu a ostatním lidem. Neříkám, že je to snadné, koneckonců špatné zprávy se prodávají líp. Lidé daleko silněji reagují na negativní stimuly. Když vás někdo naštve, budete o tom mluvit až do večera, když vás někdo pustí ve frontě před sebe, dost možná na to hned zapomenete.
Náš nadační fond má letos nového generálního sponzora, českou společnost Dermacol, a za pomoci tohoto triumvirátu dobra – společně s Magnet BlanchePorte a společností Nobilis Tilia – se nám daří měnit svět prostřednictvím změn prostředí, která radost zpravidla nepřinášejí.
Komu Nadační fond Zdeňky Žádníkové pomáhá?
Jako hlavní předmět činnosti máme výtvarné proměny zdravotnických zařízení, dětských oddělení, oddělení JIP, čekáren, ambulancí. Nejedná se jen o tzv. barevné stěny, ale i o celé příběhy, v podstatě malované divadlo na stěnách, máme i koncept pro dospělé. Líbí se mi myšlenka potěšit či pobavit pacienty v čekárnách. U dětí to jde snadněji, u dospělých je to poměrně výzva.
Všimla jsem si, že na svých nadačních stránkách nabízíte knihy, jichž jste autorkou. Máte tam také knihu pro děti. Byly ty vaše inspirací?
Jednoznačně. A už když jsem vydávala knížku Ve znamení motýla, tak při jejím křtu zazněla myšlenka, že by to bylo príma cédéčko, a mně ta myšlenka nedala spát.
Je to příběh dvou holčiček, které neposlechnou maminku, jdou do zakázané komnaty, kde je „vcucne“ koule, a ony se tak dostanou do říše zlého Slizráda, který mění zvířatům jejich podobu, např. opicím přičarovává křídla nebo koníkům čapí nohy. Aby se dostaly zpátky domů, musí slizouna přemoci. Cestou holky čekají různá překvapení a dobrodružství, na CD je i hodně původních písniček a téměř filmový zvuk v režii Martina Otruby. Chtěla jsem, aby celý příběh bavil dospělé rodiče. Prostě jsem myslela i na sebe. O spolupráci na CD jsem požádala své kolegy z Dejvického divadla. Byli skvělí a hodně jsme se ve studiu nasmáli. Hlavní postavy namluvily naše dvě starší dcery, jednu z rolí jsem svěřila svému tatínkovi. Spolupráci s rodinnými příslušníky bych zpětně nazvala něžným terorem. Copak tatínka, toho jsem zvládla, prostě se na pár hodin musel stát Koňočápem a nepotřeboval furt čurat a pít a neptal se, kdy už to bude. Holky zpravidla bavilo točit 15 minut a pak nastalo mírné smlouvání a musely se střídat a slova zmrzlina a odměna visela nepřetržitě ve vzduchu.
