Michal Horáček: Proč tajil, jak moc byl Petr Hapka nemocný?

26. července 2015 | 06:00

Je textařem, novinářem, producentem i vystudovaným antropologem. Napsal desítky hitů pro nejlepší české a slovenské interprety a většina z jeho třinácti autorských alb, ať už na nich pracoval s Hanou Hegerovou, Petrem Hapkou nebo třeba Františkem Segradem, zamířila na vrchol českých hudebních žebříčků.

Letos na podzim má vyjít další album vašich villonských balad zhudebněných pro změnu Michalem Pavlíčkem a nazpívaných Richardem Müllerem. Jak se lišila ta spolupráce od alb, kde se vašich textů chopili neprofesionální autoři? Michal Pavlíček je člověk, který si neodpouští. Dokáže vše, co napíše, kriticky analyzovat. Například Hapka, ač profesionál, takový vůbec nebyl. Toho něco napadlo, zahrál si to na klavír a bylo hotovo. Oba ti autoři se liší i zaměřením uměleckým, Pavlíček nedělá šanson hapkovským způsobem, on ho dělá jinak. Ale stejně nikdy nebude jen autorem šansonů, přece jen je v něm ten rockový důraz, i když dělá něco, co sám považuje za úplně nerockové.

Kolik toho vlastně zůstalo po Petru Hapkovi – myslím skladby, které nikdy nebyly natočeny?

Žádná pozůstalost neexistuje. Protože když už něco udělal, vědělo se o tom. Mých textů jsou v jeho šuplíku hromady, to ano. Ale jeho hudeb ne. Nicméně existují asi tři písničky, které zatím nikdo nezná. Jednou z nich je ukolébavka, která se jmenuje Hvězdy jsou jak bonbónky, nazpíval ji sám Hapka. Tu někdy natočíme. Pak taky našli v archivu Smetanova divadla nahrávku, kterou jsme napsali s Hapkou pro Manéž Bolka Polívky. Asi se tenkrát nehodila nebo ji někdo někam založil... A já na tu píseň úplně zapomněl! Zpívá ji Hana Hegerová a není tam za tu smutnou paní, kterou pořád někdo opouští – ona uměla dělat taky legraci. No, ne že by to byla nějaká velká píseň, psali jsme to do šantánu, ale je to Hegerová, Hapka, Horáček.

A ta třetí píseň? 

To je přídavek z Kudykama, jmenuje se Zázrak. Byl jsem mnohokrát svědkem, jak na konci představení lidi vstali a dojatě poslouchali tuhle skladbu, takže vím, jak ohromnou má emocionální sílu. Chtěl bych, aby se jí chopil někdo hodně slavný. Třeba Lucie Bílá.

Petr Hapka už pro vás asi zůstane nenahraditelný, že? V čem byl tak výjimečný? 

V žánru, který jsem chtěl vždycky dělat, říkejme tomu třeba písně o něčem, byl naprosto mimořádným zjevem. Už tím, jak skládal. Byla v tom citovost, až zvířecí, živočišná citovost, kterou do písní vkládal, a ničím dalším se nezabýval. Možná to bylo tím, že jako muzikant toho moc nevystudoval. Erudovanost je někdy na škodu. Hapka věděl, že píše písničku, ne symfonickou skladbu. A písnička, to jsou emoce.

S Hapkou jste vytvořili poslední album Strážce plamene v roce 2006, pak už jste pracoval s mladšími, často zcela neznámými skladateli. Bylo to proto, že Hapka psal kvůli svému zdravotnímu stavu stále míň?

Na rozdíl od veřejnosti jsem byl skoro každodenním svědkem toho, jak se jeho nemoc prohlubovala. Snažil jsem se tu skutečnost před ostatními maskovat. A dělat jakoby nic. Musel jsem Petrovi i odpouštět, protože když se ho někdo zeptal, jak to, že nic nedělá, často říkal: „Horáček mi nedává texty.“ Což samozřejmě nebyla pravda, měl jich na stole hromady.

Proč jste jeho zdravotní stav maskoval, každý by to přece pochopil, ne?

Chtěl jsem, aby to zůstalo mezi námi. Ve skutečnosti byl nemocný už v roce 2009, kdy jsme dodělávali Kudykama. Přesto s tou nemocí ještě tak zabojoval, že pro Kudykama napsal pár krásných nových písní jako Hladiny nebo Tante cose da veder. Víte, nikdo nebyl smutnější než já, že se mu ten alzheimer tak rozjel. Možná to bylo něco dědičného, protože Petrova maminka trpěla podobnou vážnou nemocí, a on se vždycky strašně hrozil toho, aby nebyl jako ta máma.

Jak jste vnímal diskuse o kvalitě Hapkovy hudby, které se rozpoutaly po jeho smrti?

Hapkův rukopis byl velmi výrazný, svým způsobem to bylo i omezení. Někdo mi říkal, že Hapka byl jak Saudek, který dělá u té jedné zdi pořád tu stejnou fotku – akorát s jinými lidmi. To já si nemyslím. Když vidím obraz, který je vymalován v rumělce a modři, tak mě hned napadne, že je to Špála. A už zdálky vidím, že jiné plátno namaloval třeba Šíma. Proč mu mít za zlé, že má na obrazech pořád jen kosočtverce a obdélníky? Monet posledních dvacet let svého života maloval lekníny – a vyčítal mu někdo, že nezkusil lokomotivu?

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.

...

Autor: Milan Šefl
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile