Andrea Kalivodová má dnes to, co si přála. Muže, o němž mluví až s posvátným respektem. A taky Adriana, čtyřměsíčního syna, kterého pokládá za svůj největší životní úspěch. Aby se její sny splnily, musela však padnout až na samé dno. Kvůli kolapsu byla v bezvědomí, diagnostikovali jí syndrom vyhoření, přišla o nenarozené dítě… „Muselo to tak být,“ říká odhodlaně a vy nemáte důvod jí nevěřit.

Před několika lety vám lékaři našli nádor na mozku. Dnes už o onemocnění mluvíte v minulém čase, poměrně dlouho jste ho ale tajila. Bylo těžké se nikomu nesvěřit?

Zrovna dnes jsem byla na magnetické rezonanci. Léčba gama nožem, kterou jsem podstoupila, totiž může způsobovat komplikace, ale naštěstí to vypadá super (klepe na stůl, pozn. redakce). Další prohlídka mě čeká až za pět let. O své nemoci jsem záměrně informovala pouze rodinu. Neměla jsem potřebu sdělovat to ani v práci, ani někde jinde.

http://www.okmagazine.cz/?utm_source=clanek305475

Autor: archiv OK!

Zdraví vás potrápilo i před dvěma lety, kdy jste náhle zkolabovala. Tehdejší diagnóza zněla: syndrom vyhoření. Do jaké míry to souviselo s pocitem, že když jste na vrcholu, už se nemáte kam posunout?

Nádor na mozku mě vyburcoval k tomu, abych v pětatřiceti začala úplně nový život. Udělala jsem tlustou čáru za tím dosavadním a začala jsem hodně pracovat. V jednu chvíli jsem se ale dostala do bodu, kdy jsem cítila, že to, co jsem od života chtěla nejvíc, tedy rodinu, vlastně pořád nemám. Pak následovaly doslova magické události… Zkolabovala jsem, odvezla mě záchranka, byla jsem několik hodin v bezvědomí. Bezpečně vím, že kdyby se mi to stalo jinde a jinak, už tady dnes nesedím. Dostala jsem ale novou šanci, a tak pokračuju. Vždycky si na tohle vzpomenu, když mám tendence na něco nadávat. Byla to velká škola.

Z hudební scény jste se po tomto zážitku na čas stáhla a odjela za rodiči na Moravu, údajně hledat sebe samu. Co jste tam „našla“?

Podle rodičů je malý Adrian zatím podobný mamince Andree.

Autor: archiv Andrey Kalivodové

Aby toho nebylo málo, kromě nemoci jste poměrně záhy přišla o nenarozené dítě...

Zamlklý potrat. Nic příjemného, obzvláště když se vám to stane v šestatřiceti letech. Ruku v ruce s tím logicky přišla obava, zda to dítě, po kterém jsem tolik toužila, budu ještě někdy mít. Dost mě to srazilo k zemi. Byla to i zkouška našeho vztahu s Radkem. Byli jsme zamilovaní, vysmátí… a najednou přišla taková pecka, kterou jsme vůbec nečekali. Poznamenalo to mou psychiku, ale díky Radkovi jsem se naučila znovu věřit. Věřit mu.

Pokračování rozhovoru najdete v OK! Magazínu, který je právě na stáncích.