5°C
Je pro vás složité žít dál v domě, který je tak provázaný s Petrem? Společně jste ho budovali, vychovávali tu syna Kašpara...
Pro mě je to vlastně naopak příjemné, protože mám pocit, že si Petr jenom někam nakrátko odskočil.
A v tomhle stavu setrváváte po celou dobu od jeho smrti?
No, zrovna nedávno jsem si říkala, že už je pryč nějak dlouho... Ale už je to lepší. Musím se s tím smířit a vyrovnat, nedá se nic dělat.
Když umíral, drželi jste ho s Kašparem za ruku. To mi přijde jako docela slušná psychická zátěž pro třináctileté dítě, vidět, jak odchází ze světa jeho otec. Jak se s tím Kašpar popral?
Je to obrovská zátěž, ale my jsme neměli na vybranou. Petrův stav se tak razantně zhoršoval, že jsem nejprve zavolala Petrově dceři Petrušce, ať okamžitě přijede, a než dorazila sanitka, volala jsem Kašparovi, aby taky hned přišel, protože se bojím, že už se táta z nemocnice nevrátí. A v ten moment Petr — jako by to vycítil — to zabalil. Byl paličatý až do konce. Ale splnil si své přání a odešel na věčnost v kruhu svých nejbližších. Kašpar tím zážitkem mentálně velmi povyrostl a já sama mám teď paradoxně daleko víc sil.
Petr trpěl Alzheimerovou chorobou, v poslední době byl navíc nepohyblivý. Vy jste se o něj po celou dobu starala. Stihli jste si v těch světlých chvilkách všechno říct?
Myslím, že ano, a pro mě bylo nesmírně důležité, že se tím náš vztah naplnil a uzavřel. Petr mi dokonce ještě před pár měsíci řekl, že by chtěl další dítě, což bylo vzhledem k jeho stavu k pousmání. Akorát jsme se nestihli vzít.
A bylo to v plánu?
Bylo, mockrát. Petr ale vždycky říkal: „Počkej, času je dost. Než zemřu, tak to stihnu.“ Jenomže se tak nestalo. Ale třeba máme před sebou ještě nějaký příští život.
Celý rozhovor naleznete v květnovém vydání OK! Magazine.
