Když jsem s ní domlouvala rozhovor, ani do telefonu jsem nebyla schopná oslovovat ji Terezo. Přestože jí je přes padesát a má to v životě srovnané, prostě jsem jí musela říkat Terezko.
Vypadat jako křehká žena je výhoda, ne? Muži o vás pečují, zachraňují vás a potřebují chránit.
Řeknu vám to takhle. Nedávno jsem potkala dokumentaristku Alenku Činčerovou. Naprosto úžasná žena. Když jsem ji viděla kdysi poprvé, přišla vysoká holka, která měla skotskou minisukni, blond vlasy po zadek a veliké poprsí. Koukala jsem na ni a říkala si: já chci být přesně taková. To můžu být křehká, jak chci, ale když moji partneři potkají takovou femme fatale, je konec. A když jsem se jí s tím po letech svěřila, rozesmála se, protože ona naopak chtěla být jako já. Prostě každý chce, co nemá, a každý má nějaký svůj mindrák. Nejlepší je být spokojená s tím, co máte. To vám ale dojde až s věkem.
Takže máme první výhodu stárnutí.
Rozhodně nejdu ve stopách svého andílka strážného Květy Fialové, abych tvrdila, že stáří je úžasné. Ale musím říct, že věk od dvaačtyřiceti je nejlepší. Člověk sice trošku poměkne, ale ty měkčí části těla jsou mnohem příjemnější na omak. Doba takzvaného zrání mi připadá moc prima.
Jako by se s námi po čtyřicítce začaly dít věci…
Přesně tak. To je asi důvod, proč mladší kluci vyhledávají starší ženy. Ví, že v sobě mají tajemství a už mnohé ví. Michal Horáček říkal v mém Mikroforu, že přichází věk žen. A říká se, že po čtyřicítce mají ženy čarodějný věk. Mají uzavřenou rodinu, dospělé děti a něco jiného se jim otevírá.
Co se otevřelo vám?
Spousta věcí, ale zlomový byl okamžik, kdy mi kamarádka přinesla knížku Zákon rezonance. Přečetla jsem už spoustu knížek o věcech mezi nebem a zemí, ale tuhle jsem večer otevřela a zavřela až ráno. Napsal ji herec Pierre Franckh a mně došlo, že ho znám, protože jsme oba žili v Mnichově. Zjistila jsem, že máme stejný přístup k životu i k herectví, pohled na svět.
V čem byla kniha tak převratná?
Ve způsobu, jakým Pierre píše, a jak byla postavená na vědeckých základech. Chtěla jsem ho poznat. Jela jsem tedy do Mnichova na kurz, jak být koučem. Samozřejmě jsme se skamarádili a po roce a půl mi Pierre říkal: Ty bys měla učit lidi, jak být šťastní.
A učíte?
On si tenkrát přede mě stoupnul a řekl, že si to prostě přeje. A já k jeho přání byla zřejmě otevřená, protože po návratu domů za mnou začali chodit přátelé, pak i přátelé přátel. Nevím, jestli můžu říct, že učím, ale pocit, když někdo za mnou přijde, já mu položím otázky a on díky svým vlastním odpovědím změní život k lepšímu, je skvělý. Prostě svět je úžasný a teď mě moc baví.
Věříte na sílu myšlenky?
Naprosto. Zpětně mi dochází, že cokoli se mi stalo, jsem si vlastně vždycky přála. Moje kamarádka si pro svého muže přála, aby mu bylo líp. A bylo, jen ji musel opustit. Ale my si nemůžeme přát za druhé, můžeme si přát za sebe. Kdybychom si mohli přát za druhé, tak by byl George Clooney zešílel, protože by ho chtělo za muže půl planety. Stejně tak je důležité pořádně si promyslet, co si doopravdy přát a jak. Nejstarší čínská kletba zní: Ať se ti povede všechno, co si přeješ. A my si někdy přejeme veliké ptákoviny.
Jak to myslíte?
Jedna známá si přála muže. Všechno si perfektně vypsala: aby hodně cestovali, byl vtipný, miloval divadlo… A všechno se jí splnilo. Jenže za půl roku jí došlo, že se spolu ještě nemilovali. Pak zjistila, že je homosexuál. Když se podívala na papírek se svým přáním, nikde tam nebylo, aby jim fungoval sex. Co chcete, to také dostanete. Někdy s určitým bonusem.
Já si takhle vysnila psaní a šest dětí. Co vy?
Jako dítě jsem byla dysgrafik, dyslektik a psala jsem a četla zrcadlově. Tak jsem se zamilovala do baletu a říkala si, tohle budu dělat, nepůjdu na univerzitu. Jenže jsem si pořád kupovala tužky, papíry a všechno na psaní. Prostě mě to ke psaní pořád táhlo. No, a pak mi můj muž a přátelé řekli, že bych měla začít psát.
Celý rozhovor s Terezou Pokornou si můžete přečíst v denšním vydání tištěného Blesku pro ženy.