Popravdě už jsem dělala rozhovor s kdekým, s velkými i malými hvězdami, ale když jsem jej měla udělat s herečkou Simonou Stašovou, roztřásla se mi kolena. Ne snad, že bych se jí bála, jen ji obdivuji, v Pelíšcích, v Románu pro ženy a hlavně naživo, a tak jsem si tu bublinu nechtěla případně pokazit. Jenže jsem byla překvapena, ohromena a potěšena tím, jaká paní Stašová je. Tahle dáma je totiž krásná nejen navenek, ale také uvnitř, a tak doufám, že i vás rozhovor s ní zahřeje na srdci tak jako mě a že vám zpříjemní dnešní krásný Štědrý den.

Kdybyste měla zrekapitulovat rok 2014, jaký byl?
Každý rok hodnotím podle toho, jestli jsme všichni v rodině zdraví, jestli se nám nepřihodilo něco nepěkného, jestli jsme měli dostatek zajímavé práce a jestli jsme si užili hodně legrace. A proto si můžu tento rok pochválit, byl to rok dobrý. Sama jsem pak v poslední době trochu ten život zvolnila, myslím ten jeho cval. Zhodnotila jsem sama u sebe, na co mám a na co ne, kam můžu a kde už to přenechám mladším a také co od toho života vlastně očekávám a kam mám namířeno. Naučila jsem se říkat ne. To je velmi důležité rozhodnutí, protože člověk zkrátka nemůže vyhovět všem. Proto sama pro sebe tento rok, kdy je mi naposledy padesát a něco…. Hodnotím jako dynamický, přemýšlivý, smysluplný, cituplný a hlavně plný srandy. To pokládám za největší devizu roku 2014 a hodlám v tom pokračovat dál.

Co vás v tomto roce nejvíc potěšilo?
Potěšila mě spousta velkých zážitků  i maličkostí. Mezi ty silné zážitky počítám cestu s režisérem Filipem Renčem do San Franciska, odkud jsme přivezli cenu za film Sebemilenec. Díky té krásné nabídce a  režijnímu vedení Filipa Renče jsem se zase posunula o nějaký ten krůček dál. Něco víc jsem pochopila o životě a také o tom mém zajímavém povolání, které lidem může pomoci odpovědět na spoustu otázek. Může jim dokonce změnit život k lepšímu. Mám ráda lidi, kteří jsou posedlí svým povoláním, kteří dávají do toho, co dělají, celého člověka, své city, prohry, své lásky, pochybnosti i smutky, vzestupy i pády, a Filip takový člověk je a já si troufám říct, že já taky.  Dobře se nám spolu dělá a všimli si toho i za velkou louží, a to nás oba velmi potěšilo.

A co vás naštvalo?
Sama sebe jsem zkrotila ve vnímání takzvaných “důležitých” zpráv a takzvaně dobře míněných pravdivých komentářů. Jak třeba někdo hořkou slinu plivne a netuší, že sám se v ní utopí. Přestala jsem vnímat nejen ty zprávy, ale také jejich autory a velmi se mi ulevilo. Tak nějak se mi vyčistila hlava.

Jaké vlastnosti si u lidí nejvíc vážíte?
Velkorysosti, tolerance, pochopení a empatie. Bez těchto vlastností by ten život nestál za moc. Utopili bychom se ve vlastním egu a ve vlastních, často velmi krátkozrakých, soudech.

Letos na Vánoce budou opět vysílat kultovní Pelíšky. Jak vzpomínáte na jejich natáčení?
Nedávno jsem si zrovna pomyslela, že už klidně můžu "zaklepat bačkorama", že už tu po mně něco zbude napořád. Pelíšky už si žijí svůj vlastní život, tak jako Tři oříšky pro Popelku, Byl jednou jeden král nebo Císařův pekař. Jsem tomu velmi ráda a dá se říct, že jsem na Pelíšky patřičně pyšná. Tenkrát jsme s režisérem Honzou Hřebejkem a kameramanem Honzou Malířem netočili velkofilm, ale malý srdeční filmeček. A ono to asi takhle chce. Když chcete udělat díru do světa, tak se vám to nikdy nepodaří, a naopak, když jdete se srdcem na dlani, tak si toho lidé sami všimnou a sami vás do toho světa pasují. 

V jednom rozhovoru jste zmínila, že role v Pelíšcích vás vystřelila na jinou oběžnou dráhu. Byla opravdu tak zásadní?
Ano, byla. Tenkrát před těmi téměř dvaceti lety jsem byla vhozená do vody mezi první hereckou ligu a měla jsem dvě možnosti: buď se utopím, nebo se s nimi naučím plavat. No a já se tu chytila Mirka Donutila za rameno, tu jsem se přidržela Bolka Polívky za rukáv, tu jsem se schoulila Stellince Zázvorkové pod křídlo a plavala jsem s nimi, jak jsem nejlíp uměla. Hlavně s láskou a s obrovskou radostí a poctou, že jsem mezi těmi bardy. Na Pelíšky nikdy nezapomenu. Mám každičký sebemenší moment z natáčení schovaný ve své duši a dodnes z těch drobných momentů a zážitků čerpám pro svou práci.

Vaší další zásadní rolí je divadelní Shirley Valentine. Tuhle one woman show hrajete už šestým rokem, máte vyprodáno a lidé vám tleskají vestoje. Změnila se vaše Shirley nějak za ta léta? 

Tady jsem se zase potkala s výjimečným režisérem Zdeňkem Kaločem a s magickým textem Willyho Russella. Shirley nikdy nehraji stejně, ani jedno představení si není podobné, a to budu mít na podzim už pětistou reprízu. Každý večer zapracuji do toho těsta sama sebe, co se mi ten den přihodilo, jak se momentálně cítím a co prožívám. Neznásilňuji svou duši. Text zůstává stejný, ale významy se mění, v tom je Shirley neuvěřitelná. Hrozně mnou prostoupila, miluji její humor i hloubku poselství, které si odnáším já i diváci.

Jako Shirley jste na jevišti úplně sama, a dokonce i v plavkách, nestydíte se před diváky?
Jestli se dva měsíce před šedesátkou stydím na jevišti v plavkách? Ne, nestydím. No… Tak dobře, někdy ano, to když mě přepadne pocit přehnané a pravdivé sebekritiky. Ale nakonec si říkám: Na ty léta to ještě není tak hrozný.

V divadle hrajete i den před Štědrým dnem, umíte vy vůbec odpočívat?
V Divadle ABC si to rozdělujeme. Moje kolegyně a kolegové můžou do poslední chvíle péct cukroví a nakupovat dárky a já jsem na jevišti a pak zase já můžu před Silvestrem a po Novém roce někam vystřelit a jeviště je jejich. Takže síly jsou rozložené a divák si vždycky přijde na své.

Pro mě jste důkazem toho, že ženy po čtyřicítce i po padesátce mohou být úspěšné, krásné a hlavně inspirativní. Máte nějaký recept na to, jak mít tolik energie a nebát se věku?
Řekla bych, že ten základ mám ve svých rodičích. To jsou taky posedlí lidé, kteří vědí, že bez poctivé práce, kterou dělají srdcem a která se stala jejich koníčkem, by nebyli to, co jsou. A oba jsou mým vzorem. Oba dva. Mámě bude příští rok 84 let a tátovi 87. Teď před Vánocemi jsem se byla podívat na mámině Generálce v Divadle Na Jezerce a zase jsem smekla ten pomyslný širák. Máma mě dojala i rozesmála a dala mi možnost se zamyslet, paráda! Táta jako seizmolog pracuje na prognóze zemětřesení a má veliké výsledky. Jsem jejich šťastné dítě, veliký fanda a  obdivovatel.

Máme tu Vánoce, jak je trávíte? Máte nějaké své osobní zvyky?
Jsme jako každý rok u Jiřinky na chalupě a všechny zvyky jsou v režii Jiřinky, která je převzala od svých rodičů. Máma peče, vaří, smaží a my jí vlastně děláme jen kulisu pro povídání a chechtání.  Pleteme se jí pod nohy, ale ona je ráda. Pak ustrojíme stromeček, rozdáme dárky a podíváme se na pohádku nebo Pelíšky a jsme prostě spolu. To jsou pro mě ty nejkrásnější Vánoce.

Vaše rodina je velmi rozvětvená, scházíte se o svátcích? 
Mám rozvětvenou rodinu, ale po celé Evropě, takže si pořád voláme, skypujeme a scházíme se pak během roku. Ale to zase velmi hojně. Držíme při sobě v každém počasí a za každých okolností. Rodina je prostě rodina a přes to nejede vlak. 

Dáváte si na konci roku nějaká předsevzetí?
Dávám si předsevzetí celý rok a tu a tam jsem v plnění úspěšná. Přeji vám všem hlavně zdravíčko a plný počet rodinných členů u stolu pro letošek i pro ty roky příští! Hodně štěstí!