Karla Mráčková: Nechtěla jsem zůstat celý život jen rosničkou | Pro ženy | Blesk.cz

Karla Mráčková: Nechtěla jsem zůstat celý život jen rosničkou

30. prosince 2014 | 06:00

Bezmála dvacet let se Karla Mráčková (41) objevovala na televizní obrazovce jako rosnička. Nedávno si ale splnila sen a pustila se do terénu coby reportérka. Když jsem si s ní povídala, zjistila jsem, že sympatická blondýnka má na plnění snů velké štěstí, snad všechny se jí totiž splnily. 

S Karlou Mráčkovou jsem se chtěla potkat už asi před rokem, kdy se z ní stala reportérka Televizních novin, jenže na mě nějak neměla čas. Sešly jsme se až na konci roku a povídaly jsme si nejen o nové práci, ale hlavně o rodině, dětech, o tom, jak snáší odchod nejstaršího syna z domu, ale hlavně o tom, jak se to dělá, aby manželství vydrželo čtyřiadvacet let.

Je to asi rok, co se z oblíbené rosničky stala reportérka. Toužila jste po změně dlouho?
Prostě byl po 18 letech čas na změnu. Práce reportérky byla pořád tak nějak vedle mě, viděla jsem, jak kolegové pracují na svých reportážích, a věděla jsem, že ta práce je mnohem vrstevnatější než práce rosničky. Samozřejmě jsem neopovrhovala prací rosničky, naopak jsem si jí moc vážila, ale za tu spoustu let jsem dělala těch počasí tolik, že už jsem se na sebe pomalu ani nemohla dívat. Tehdy jsem se nechala slyšet, že bych o tu práci stála, a když si mě bývalý ředitel zavolal a nabídl mi tu práci, byla jsem ráda.

Chybí vám něco z té rosničkovské práce?
Musím říci, že jako rosnička jsem měla pocit, že mám s diváky nějaký vztah, i když byl jen jednostranný, protože oni na mě mluvit nemohli. Vždycky jsem na úvod počasí říkala něco ze života, něco osobnějšího, co bych dala těm lidem navíc. A to je to, co mi chybí. Ale na druhou stranu ta reportérská práce se nedá ničím vyvážit.

Celý maraton líčení odmoderovala Karla Mráčková.
Splnila vaše nová kariéra očekávání, jaká jste měla?
Musím říci, že mi to splnilo obavy i to pozitivní očekávání. Asi nejtěžší na té práci je přesvědčit lidi, aby mluvili k vašemu tématu v reportáži. To pozitivní očekávání pak bylo, že poznám spoustu zajímavých lidí a věcí, a to se mi splnilo asi tak milionkrát. Často se za jeden den naučím tolik, kolik bych se nenaučila za celý rok.

Vzpomenete si za ten rok na tu nejobtížnější reportáž?
Trochu jsem se bála, že mi tu otázku položíte... Z emocionálního hlediska jsou samozřejmě nejhorší smutné věci, ale to je těžké číst, i když nejste zrovna reportérka. Mě osobně tyhle věci hrozně zasáhnou. Na druhou stranu je dobré, když se někomu stane nějaká křivda, na ni poukázat a třeba díky tomu zákonodárci nebo společnost něco změní, a už se to třeba nestane.

Jak rodina přijala vaše nové zaměstnání?
Tak bylo to krušné, hlavně pro dceru. Najednou jsem začala dělat celý týden od rána do večera a trvalo, než si na to Karlička zvykla. Já jsem sice i předtím měla k té práci rosničky ještě, jak já říkám, civilní zaměstnání, ale i tak byla zvyklá, že jsme často spolu. Teď je to tak, že týden pracuji a týden mám volno, a na to už si navykla. Manžel si už taky zvykl na ten jiný režim, že není vždycky nakoupeno, tak to rychle donakoupí, rozveze děti do kroužků a tak. Jistě, že mi ta nová práce něco bere, ale naopak i hodně dává. Začala jsem s ní ve čtyřiceti, takže mám tak tři čtyři, možná i pět let na to, abych si ji užívala.

Proč jste měla ještě civilní povolání, copak rosnička není zaměstnání?
Já jsem si vždycky říkala, že práce v médiích je tak nejistá, že je dobré dělat i něco jiného. Navíc jsem tuhle práci dělala od dvaceti let, a tak jsem si neuměla představit, že bych pak někam přišla a řekla, že jsem celý život jen rosnička (směje se bývalá rosnička).

To je také důvod, proč stále tolik studujete? 
Letos v září jsem dodělala třetí vysokou školu a chystám se na doktorandské studium.

Tak tedy, máte tři vysoké školy, tři děti, teď se chystáte na další studium, tak nebude i další dítě?
Čtvrté dítě už asi ne. Já od osmnácti let vstávám k dětem, a navíc těhotenství strašně špatně snáším, takže do čtvrtého už bych nešla. Myslím, že děti jsou hrozně důležité a každému bych jen doporučila, aby děti měl. Já sama jsem odmalička žila proto, abych měla děti, a už ve dvanácti letech jsem si naplánovala, že je budu mít v osmnácti, ale to čtvrté už by bylo na úkor celé rodiny i té práce, kterou, jak jsem říkala, mám jen na pár let.

Karla Mráčková se vyprsila.
Zarazila jste mě tím, že jste si jako dítě naplánovala rodinu a ono se to povedlo...
Pamatuji si, že jsem si na své dvanácté narozeniny říkala: "Ještě šest let a budu moct mít dítě." A ono se mi to splnilo. Ne že bych to nějak moc plánovala, ale potkala jsem svého manžela a řekli jsme si, že dítě ano.

S manželem jste spolu téměř 24 let, jaký máte recept na šťastné manželství?

Za chvíli budeme slavit bronzovou svatbu a já mám pocit, že jsme spolu tak tři roky (říká Karla se zamilovaným úsměvem). S jiným chlapem bych už asi nebyla, je to prostě o tom, že je to ten pravý osudový muž a já jsem pro něj možná ta osudová žena, ale nechci, aby to znělo jako klišé... Pak totiž děláte kompromisy a neřešíte, jestli vám na tom druhém něco vadí, protože víte, že chcete být jen s tím jedním člověkem. Dneska vím, že kdybychom se rozvedli, zůstala bych už sama, ale rozhodně bych nebyla zahořklá. Naopak bych byla šťastná za ty společné roky. Navíc já jsem v něčem hodně zbrklá a impulzivní, takže často něco rozbíjím nebo na poradách komentuji věci, což nikdo jiný nedělá, ale ve věcech vztahu hodně zvažuji, právě abych si třeba to manželství nepokazila.

Manžela jste potkala v 15 letech, věděla jste, že je to ten pravý?
Se mnou je to těžké, opravdu jsem některé věci věděla už jako malá. V těch patnácti letech jsem potkala svého o deset let staršího manžela, ještě jsme spolu ani nechodili a mně přišlo takové vnuknutí a já si říkala: "Tenhle kluk si mě musí vzít, jinak budu sama." Dodnes si pamatuji místo, kde jsem si to pomyslela, a také to, jak to mnou otřáslo. 

Bavili jste se o tom někdy s manželem?
Ne nikdy, on k tomu dospěl až pár měsíců před svatbou. Nechci si nějak fandit, ale myslím, že i on je mnou tak nějak zakletý (směje se Karla a dodává, že nechce, aby to vyznělo jako červená knihovna). Důkazem toho jsou ty společné roky.

Nešla jste si to někdy ověřit ke kartářce?
Ne, nikdy. U kartářky jsem byla, i když jsem se tomu bránila. Tehdy mi to ale hodně pomohlo, protože mi řekla, že mě čeká nevydařené těhotenství. Je to skoro patnáct let a já tomu nevěřila. Jenže za čtyři měsíce se to vyplnilo a já jsem sice brečela a byla nešťastná, ale byla jsem na to připravená. 

Váš nejstarší syn se už odstěhoval, jak to snášíte?
Musím říct, že dobře, protože tam pořád mám Maxíka a Karličku. Nikola navíc pracuje u manžela ve firmě a často se u nás zastaví, takže je to v pohodě. Navíc jsem věděla, že už potřebuje klid, když si třeba přivede holku, a ten s těmi malými sourozenci nemá.

Karla Mráčková rozhodně nevypadá jako trojnásobná maminka.
Schvalujete synovi holky?
Ne, vůbec (směje se Karla nad tou představou). Nikola mi je ukazuje, až když je to trošku vážnější, ale nikdy mě nenapadlo proti některé něco říct. Naopak mám pocit, že musím být trochu proti tomu Nikolovi a že ho musím pérovat a hlídat, jestli je na ně hodný.

Není vám divné, že syn ještě nemá vážnou známost a dítě, když vy jste s manželem od patnácti let?
Ani ne, on je chlap a můj manžel se taky ženil až v osmadvaceti. Synovi je necelých třiadvacet, takže má ještě čas. Navíc dneska je to jiné než před těmi více než dvaceti lety, naopak řeším s kamarádkami, že nemohou najít vztah a jsou samy.

Jak radíte, když jste potkala toho pravého vlastně hned?
Říkám jim zkrátka, že toho pravého jednou potkají, že se to nedá naordinovat hned, ale že to přijde, jen musí věřit. Nemůžu jim dát řešení, a jinak se radit vlastně nedá.