Sobota 18. května 2024
Svátek slaví Nataša, zítra Ivo
Oblačno, déšť 19°C

Vizážistka zesnulých Helena Šulíková: Kdybych věřila na duchy, musela bych se zbláznit

Helena Šulíková
6. dubna 2014 | 10:00

Zajímavé ženy se nenacházejí jen v šoubyznysu, ale všude kolem nás. Jednou z takových je i Helena Šulíková, která vede pohřební ústav, jako jediná žena v České republice balzamuje a také líčí zesnulé. Ačkoli je její život doslova protkán smrtí ona sama má neustále úsměv na tváři.

S paní Helenou Šulíkovou (30) jsem se sešla v její litoměřické kanceláři pohřebního ústavu Auriga, který převzala po svých rodičích. Ti začali v pohřebnictví podnikat v roce 1991 a tak Helena téměř celý život vyrůstala v prostředí, kde se setkává život a smrt. Přiznám se, že jsem se trochu obávala ponuré atmosféry, vystavených uren a pohřebních výrazů, jaké mají „černí havrani“ ve filmech. Byla jsem ale velmi mile překvapena. Otevřít dveře mi přišla sympatická tmavovláska v barevném outfitu, stále se smála a šla z ní taková energie, že by nikdo neřekl, že jejím povolám je starat se o zesnulé.

Jak jste se dostala ke své práci?

Vyrostla jsem v tom a tak mi ani nic jiného nezbývalo (směje se paní Helena na svého otce, který jí nedávno celou firmu předal a už jen vypomáhá). Moji rodiče firmu založili v roce 1991 a tatínek měl o mé profesy jasné představy. Dnes jsem za to ale ráda, vím, že moje práce má význam.

Nechtěla jste v mládí ale přeci jen dělat něco jiného?

To víte, že chtěla, ale mám přísného otce (smích). Chtěla jsem studovat jazyky, umím anglicky, německy a španělsky, ale protože mám přísného tatínka (smích) naučila jsem se balzamovat. V dnešní době ale využívám i jazyky, mojí hlavní pracovní náplní je organizování převozů zesnulých cizinců do jejich vlasti nebo naopak Čechů z ciziny domů.

Vy společně s tatínkem jste jediní, kdo v České republice umí a hlavně smí balzamovat. Proč jste se rozhodli tuto službu poskytovat? A jaký je o ni zájem?

Zájem o tuto službu stoupá. Lidé většinou čekají, že při obřadu uvidí zesnulého v hrozném stavu a pak jsou příjemně překvapeni, že jejich babička nebo jiný zesnulý vypadá jako by jen spal a že odchází důstojně z tohoto světa. Dříve dělal tuto službu jeden jediný člověk, starý pán, který v dnešní době už nežije. My jsme věděli, že pokud chceme být partnery pojišťoven a starat se i o zahraniční klientelu, musíme tuto službu nabízet i my sami. Kurz thanatopraktika a balzamovače zesnulých probíhal v němčině a latině a trval dva roky, kdy jsem studovala anatomii, patologii, mikrobiologii, chemii, hygienu i právo. Do té doby jsem si myslela, že německy umím dobře, ale zjistila jsem, že to tak není. Bylo to hodně náročné, ale nelituji. Ta zpětná vazba, kterou dostáváme je opravdu příjemná.

Jaké důvody vedou k tomu, aby bylo tělo balzamováno?

Když to vezmeme v České republice, tak tady se ještě tato služba příliš nevyužívá. Jednak o ní spousta lidí neví a jednak je na naše poměry drahá. Vyjde zhruba na 21 tisíc, což je vlastně násobek ceny celého pohřbu. Navíc je tu tradice zpopelnění zesnulých a tam není důvod tělo jakkoli balzamovat. Opodstatnění to má hlavně, pokud se tělo ukládá do hrobu. U nás se balzamují hlavně cizinci, což je dáno i ze zákona, kdy je to nutnost pro převoz těla do zahraničí.

Vy ale jen nebalzamujete, také dokážete rekonstruovat tělo...

Kdyby lidé viděli, jak dostáváme těla jejich blízkých z patologií, asi by se hodně divili. Běžně děláme základní úpravu mrtvých, tedy omytí a zaopatření, aby se nemohlo stát, že mají například při obřadu otevřené oči nebo ústa a podobně. Do toho patří také rekonstrukce těla, protože mi neukážeme zesnulého ve špatném stavu. Nestane se nám, aby někomu chyběly zuby, měl propadlé oči nebo zdeformovaný obličej. To by byla naše špatná vizitka a pozůstalí by z toho neměli dobrý pocit. Na všechno jsou způsoby, jak tělo zrekonstruovat tak, aby na člověku nebylo vidět, že například zemřel při dopravní nehodě. To je věc, kterou umím jen já.

Helena Šulíková vede pohřební ústav Auriga
Autor: archiv pohřebního ústavu Auriga
O vás se ale dá říci, že jste také vizážistka…..

Dá se to tak říci (směje se sympatická vizážistka z pitevny). Líčení se provádí speciálními make-upy, já osobně používám techniku airbrush, a to buď jen tak, že zaretušuji posmrtné skvrny, nebo si pozůstalí přejí speciální make-up. Také barvím vlasy, lepím řasy, tak aby zesnulý vypadal podle požadavků pozůstalých. Make-up na těle zaschne a uzavře se, takže se barva nerozmazává. Tím docílíme toho, že když tady mrtvého nalíčíme, po převozu do zahraničí bude vypadat stejně dobře. Jed to kreativní práce, takové umění, které mě baví. Mohu tak vystínovat obličej, přidat červenou barvu, aby člověk nevypadal jako mrtvý, ale jen jakoby spal.

Nenapadlo vás někdy líčit i živé?

Musím říci, že ne (smích).

Není vaše práce tak trochu smutná a pochmurná?

Ani ne. Když máte dobrý kolektiv, tak vám to smutné nepřijde…. Nesmíte ale tu práci brát jako práci s mrtvými, ale jako pomoc těm živým.

Jaké byly vaše začátky?

Vzpomínám, že když jsem začínala, bála jsem se vejít i do stejné místnosti s mrtvým a trvalo mi dlouho, než jsem vůbec mohla se zesnulými začít pracovat. Dnes už mi to tak nepřijde. Přiznávám ale, že jsem ze začátku špatně spala a měla jsem s tím problém.

Jak jste se tohoto pocitu zbavila?

Dospěla jsem do fáze, kdy jsem věděla, že se to musím naučit. Bude to možná znít špatně, ale musela jsem se naučit přestat se dívat na zesnulé jako na lidi a musela jsem to začít brát jen jako práci. V té chvíli, kdy jsem si to sama v sobě ujasnila, jsem se s tím dokázala vyrovnat a přestala se bát.

Měla jste někdy problém pracovat s nějakým zesnulým?

Musím přiznat, že ano. Jsou případy, kdy je to opravdu průšvih, jako u dopravních nehod, smrti mladých lidí a také dětí. Stalo se mi, když jsem čekala svého syna, že žena, kterou jsem znala, porodila mrtvou holčičku a my jsme ji museli pohřbít. A na to jsem opravdu neměla, musela jsem tu práci přenechat kolegům. Jinak to bude možná znít drsně, ale my tu nejsme od toho, abychom s pozůstalými brečeli, ale abychom jim pomohli a podrželi je. Naši klienti se nepotřebují ještě více utápět ve smutné situaci, ale potřebují pomoct všechno zařídit a provést celou tou situací, a od toho tu jsme my.

Nevyčítají vám lidé, že jste cynická nebo málo empatická?

Ani ne. Každý tuto situaci řeší jinak, někteří lidé nám přijdou do kanceláře opilí, protože smutek řeší alkoholem, jsou lidé, kteří jsou neskutečně vzteklí až zlí, jiní naopak nemluví a na nás je, abychom jim pomohli. A to se nestane, pokud s nimi budu brečet a říkat, jak je to hrozné a smutné. Lidé se pak vracejí a za náš přístup nám děkují.

Věříte při tomto zaměstnání na posmrtný život a podobné věci?

Na duchy nevěřím, to ne (smích), ale myslím si, že po životě něco je. Ale popravdě se touto otázkou nezaobírám a nepřipouštím si takové myšlenky. Kdybych věřila například na duchy, musela bych se zbláznit.

Co na vaši profesi říká okolí, přátelé, manžel…?

Své blízké, ty opravdu blízké, kolem sebe mám takřka od začátku, takže vědí, co dělám a nemají s tím problém.

Co děláte ve volném čase?

Moc toho volného času nemám, vzhledem ke všem mým povinnostem, ale nejlépe se odreaguji u zumby, tu přímo miluju.

Ve vaší rodině pracujete vy, rodiče, sestra, ale pomáhá vám i váš manžel, je vůbec možné nebrat si práci domů?

Opravdu ne (smích). Já musím být na telefonu 24 hodin denně vzhledem k časovým posunům zahraničních klientů, takže i když jdu třeba cvičit, stejně odbíhám koukat, jestli mi někdo nevolal. Manžel pracuje jako hasič, ale ve volnu mi pomáhá a jezdí na převozy těl. A vzhledem k tomu, že v tomto domě, kde máme kancelář i bydlíme, máme vlastně práci pořád doma (směje se paní Helena).

Video se připravuje ...