Dana Syslová (68): Prkotiny dávno neřeším! | Pro ženy | Blesk.cz

Dana Syslová (68): Prkotiny dávno neřeším!

8. ledna 2014 | 08:00

V životě už ji potkalo hodně. Přišla o manžela i syna, vážně onemocněla, ale naučila se brát věci takové, jaké jsou. V minulosti se dávno nebabrá a žije přítomností. Ráda cestuje a sbírá kamínky, nemá z ničeho strach a na ulici klidně vynadá pejskařům, kteří po svém psovi neuklidí. Je prostě taková.

Máte radši psy, nebo kočky?

Obojí. Za svůj život jsem měla psy i kočky a každý můj pes a každá moje kočka měli svou individualitu. Milovala jsem je všechny. Ta harmonie, kterou například kočky dávají, je pro mě hodně důležitá. A Máňa je veselý parťák a láska. Chodí se mnou už odmalička i do divadla, tiše na mě čeká, než dohraju, a pak se jde domů.

Věříte tomu, že kočky umí léčit? Prý dokážou člověka zbavit všech možných neduhů…

Věřím! Kočka je terapie jako hrom, už jen ten její dotyk… Když si mi teď například koťátko lehne kolem krku, tak ať mi je jakkoliv, je to moc uklidňující, nádherný pocit. Ano, kočky předávají úžasnou energii.

Pomáhají vám zahánět i smutek?

Smutek? Já jsem pořád smutná, takže ho nezaháním. Jsem smutná trvale. (směje se) Ale už jsem si na něj zvykla, takže mi to ani jako smutek nepřipadá.

Herečce Daně Syslové (67), oblíbené Amálce ze seriálu Ulice, diagnostikovali nádor při gynekologickém vyšetření.
V životě vás potkaly osobní ztráty i životní karamboly. Myslíte, že se měly stát?

Ano, věřím tomu, že to byly věci, které měly být.

Takže věříte na osud?

V podstatě si myslím, že je všechno kolem nás naplánované… Čili ano, věřím na osud a na něco, co mi moji předkové připravili, abych v tomhle životě vyřešila. Tak to teď řeším, abych se posunula někam dál a netrápila se věcmi, kterými se trápím. Jde o to zpracovat to a postupovat dál. Věřím tedy, že nic není náhoda, ani ta neznámá kočka, která ke mně v létě přišla a porodila koťátka, není náhoda a ovlivnila můj osud. Asi to všechno mělo být…

Je těžké vyrovnat se s osobními ztrátami?

Pro mě to byla nějaká cesta. Někdy to bolí, někdy si člověk pobrečí, pak si něco napíše, vyndá to ze sebe, setká se se zajímavými lidmi, čerpá něco… asi jsem ten typ, který se hned ze všeho „nepo...“.

Říkáte, že si člověk něco napíše… Píšete si třeba deník?

Já žiju okamžikem, minulost zaháním. Občas se mi samozřejmě něco špatného vybaví, a tak si v hlavě pustím film s něčím hezkým, co jsem prožila, a to mě uklidňuje. Ale je pravda, že když je člověku úzko a napíše to na papír, tak ten papír hodně snese. Do papíru můžete být i sprostá, zlá, ošklivá, hrozně se vám uleví. Ale pak se to má spálit, a tím to zlikvidovat. Něco na tom je… zrovna v mém případě… já se nerada svěřuju, i kamarádkám.

Nesvěřila byste se ani psychologovi?

Já to všechno musím zpracovat sama. Když mě něco bolí, tak vím, že to čas zahojí a že to přejde, že to pak uvidím jinak. Vždycky vím, že si musím pomoct sama. Ale teď už jsem zřejmě pár let v pohodě, takže jsem si dlouho nic nenapsala.

Umíte hodit věci za hlavu, nebo se zaobíráte prkotinami?

Co to jsou prkotiny? Že mám doma bordel? No a co? Jestli to někomu vadí, tak ať ke mně nechodí… Uklízení a domácí práce jsou ztráta času.

Dana Syslová hraje v seriálu Ulice i se svojí fenkou Máňou.
Měla jste to tak vždycky, i když byly děti malé?

Vždycky. Nikdy jsem neměla ten pocit, že bych neusnula, kdybych třeba neutřela prach. To jsem radši jela s kluky na výlet.

Když jste před několika lety vážně onemocněla, uzdravila jste se prý díky tomu, že vám řekly šamanky, že máte myslet pozitivně. Je to pravda?

To jsem nikdy neřekla, to si vymysleli! Já jsem venkovská holka, takže u mě zapracoval pud sebezáchovy. Já si vůbec nepřipustila, že jsem nemocná a že bych měla umřít.

Nenavštívila jste žádného léčitele?

Ale taky, dělala jsem všechno možný. Někteří byli dobří, jiní byli podvodníci.

Co jste ještě dělala? Změnila jste třeba jídelníček?

Snažím se jíst zdravě pořád, ale v té době jsem byla u kamarádky, a ta mi doporučila makrobiotiku na pročištění a posílení imunity.

Jak dlouho jste to vydržela?

Šest týdnů, a cítila jsem se odlehčeně. Bylo to ale náročný… Jenže pak jsem jela od vnoučka a u první pumpy jsem snědla na posezení asi pět koláčů. Najednou to moje tělo chtělo. Vrhla jsem se na to sladké s takovou chutí… Takže občas „ujedu“. Stejně je to všechno v hlavě - ne že bych nechtěla mít o pár kilo méně, ale už to neřeším.

Dana Syslová hraje v seriálu Ulice
Vy hodně cestujete. Máte radši teplo a slunce, nebo hory?

Mám ráda slunce, ale i hory. Třeba Norsko bylo úchvatné, pusto, prázdno, bystřiny a samota. Jestli jsme potkali v horách tři lidi, tak to bylo moc.

Jak vás tak poslouchám, polehávat na pláži vás asi moc nebaví…

Nejsem typ na polehávání, ale mám ráda i to, záleží na stavu duše. Přesto radši chodím... chození a poznávání mi připadá mnohem zajímavější.

Říkala jste, že cestujete občas i sama. To se nebojíte? Přece jen ženská…

To je přesně to, o čem jsem už mluvila. Jestli mě má někdo v poušti přepadnout nebo mě má uštknout nějaký zvíře, tak se to stane. Nikdy jsem neměla pocit strachu… a to na mě dokonce i mířili vojáci. A já si šla klidně dál.

Vozíte si s sebou na cesty i knížky?

Bez nich bych nejela. A třeba hned několik. Jednou jsem měla jen dvě, a když jsem je přečetla, začala jsem znova a šetřila si je. To už nikdy neudělám!

To by se vám docela hodila čtečka knih, tam se vejdou stovky knížek. Nebo techniku nemusíte?

Jsem technický antitalent, takže bych s tím asi neuměla zacházet. Sotva zvládnu mobil, natož tohle. Snacha mě to chce naučit, jenže knížka je knížka.

Jaké suvenýry si ze svých cest vozíte? Nebo na to nejste? Co třeba kamínky?

Kamínky ano, mám je v celém bytě, skoro nikam se mi už nevejdou. Mají svoje místečka, takže to u mě vypadá jako u čarodějnice. Kamínky, těm neodolám. Aspoň jeden si vždycky přivezu na památku.

Dana Syslová má srdce na pravém místě. Ráda totiž svou známou tváří pomáhá i dobré věci!
Věříte, že kameny dokážou léčit?

Tak na to moc nevěřím. Všichni si myslí, že když hraju takový „poťapaný“ ženský, který věří na ezoteriku, tak že já taky. (směje se) Věřím na nějakou vesmírnou energii, na čakry, na to, že něco přijímáme a dáváme. Je úžasné držet v ruce kámen a vědět, že jste třeba první, že ho nikdo před vámi neměl. Tak přemýšlím, odkud je, jakou má historii. Věřím, že i kámen má duši, všechno ji má. Ale že by léčily? To nevím, možná ty lávové, na které někdy chodím na masáž.

Takže stromy v lese neobjímáte?

A víte, že jo? Ale nedělám to programově. Když vidím strom a líbí se mi, tak řeknu, jé, ty si krásnej, ale že bych si u toho meditovala, tak to nedělám. (Nebo ano?)

Je něco, co vás dokáže vytočit?

Permanentně mě vytáčí pejskaři, kteří neuklízí hovínka po svých psech. To mě fakt rozčiluje. Nevydržím být ale naštvaná dlouho, vypěním, ale za chvíli se uklidním.

I když jste říkala, že jste pořád smutná, vypadáte dost optimisticky…

Budu asi spíš cynik. Mám to tak namíchaný - jeden den ráno jsem optimistka, pak se ozve telefon, a v ten moment jsem pesimistka. Nedám se škatulkovat. Podle mě to tak má každý člověk. Lidem, kteří se pořád usmívají, moc nevěřím. Já se taky ráda směju, když je čemu. Ale žití není pořád k smíchu. Starou belu.

Autor: iva