Sára Saudková (45): PO SVATBĚ jsem nikdy NETOUŽILA | Pro ženy | Blesk.cz

Sára Saudková (45): PO SVATBĚ jsem nikdy NETOUŽILA

1. ledna 2014 | 08:00

Má čtyři děti, nekouří a nepije, ale miluje dobré jídlo a kakao s medem. Má svérázné názory a všechno, co dělá, dělá naplno. Za svoje (zlo)zvyky se nestydí a nechápe ženy, které zůstávají ve vztahu, který nefunguje.

Bývalá partnerka fotografa Jana Saudka a aktuálně také bývalá partnerka jeho syna Samuela (dozvěděly jsme se to jako první!!!) mě přivítala srdečně, navzdory tomu, že jsem přišla o dvacet minut později. Není divu, že se tvářila šťastně, je totiž čerstvě zamilovaná. Uvařila mi bylinkový čaj a pak jsme si přes hodinu povídaly o dětech, mužích, o chybách, které my ženy v životě děláme, a také o nahotě, která je pro její fotografie typická.

Kdysi jste se nechávala fotit nahá. Svlékla byste se i teď?

Kdepak. Jsem stydlivá a vlastně jsem vždycky byla stydlivá.

Fotografka Sára Saudková
Vaším učitelem byl fotograf Jan Saudek. Dnes sama fotíte ostatní lidi a chcete po nich, aby se svlékli. Jak to děláte, že vaše přání splní?

Nemám s tím potíž. Ne že bych to dělala nějak lišácky, že bych na to měla nějaký program, co říkat, aby to zabralo a aby se mi lidi svlékli. Ale funguje to a asi cítí, že to s nimi myslím dobře, nechci je nijak ponížit a že jim chci vlastně pomoct najít ztracenou sebedůvěru a sebelásku.

Změní se ti lidé nějak, když skončíte a oni se zase obléknou?

Je to úžasný pocit, protože odcházejí a jsou úplně jiní, než když přišli. Museli totiž nejen sebrat odvahu a odhodit stud, kterým jim bránil, aby vyjádřili sami sebe, ale najednou na sebe nahlédli mýma očima a podlehli tomu. Protože je přesvědčím, že o sobě nemusí pochybovat.

Fotíte klasickým fotoaparátem a vaše fotky jsou černobílé. Proč? Není praktičtější fotit digitálem?

Černobílá fotka není tak odlidštěná, vyžaduje vás cele. Musíte si všechno nastavit ručně, babrat se s tím… Můžete to i nevratně pokazit, ale přesto to má velký půvab a kouzlo. Je to trošku podobné tomu, když vaříte domácí svíčkovou. Taky bude chutnat jinak, než když si ji koupíte zmraženou jako polotovar. To je pro mě ten „digitál“ -bez vůně, zápachu, dokonalý, vyvážený… pokaždé totéž. Práce s černobílou fotografií je obřad, nedá se to nasekat jako Baťa cvičky. Když fotíte s digitálem, uděláte tisíce fotek, ale už se na ně nikdy nepodíváte. Já vím, pokrok nezastavím ani se mu nechci stavět do cesty, ale těší mě, že jdu proti času a svůj styl si vychutnávám. Ten proces výroby nemůžete uspěchat, má úplně jinou energii, protože prochází od začátku do konce vašima rukama. Probíhá ověřenými chemickými procesy, takže jsou ty fotky trvalé, a pokud neshoří nebo je nespláchne voda, budou si je moct prohlížet i vaše prapravnoučata.

Saudková nemůže přijít Saudkovi na jméno
Máte čtyři děti. To bylo v plánu?

Já neplánuji. Plánování dětí mi připadá až nedůstojné. Všechny děti jsme zkrátka chtěli. Zase tak velký rekord to není. (směje se) Jedno dítě - žádné dítě, a čtyři už jsou pohoda, pak je to horda, která drží pohromadě.

Takže si dopředu nic neplánujete?

Celkově můj život působí jako úžasný chaos, ale který má řád. Takhle se mi to líbí. Nikdy nevím, co mě čeká, co bude za rok, za dva, kam mě to dovede, a mě to tak baví. Cítila bych se stísněně, kdybych všechno měla nalajnované a dopředu bych věděla, co bude za deset let. Já nevím, podle mě je naivní a hloupé si všechno naplánovat, protože se pak připravujete o moment překvapení, nebo jste naopak frustrovaná, protože to dopadne jinak. A ono vždycky je všechno jinak, na to jsem moudrá dost už od mládí, abych věděla, že všechno je vždycky jinak. 

Připravovala jste se nějak na to, že budete matka?

To snad ani nejde. Neměla jsem nic načteného ani jsem doma nechtěla mít hromadu chytrých knih o porodu a výchově, chtěla jsem všechno dělat intuitivně. Já dám hodně na intuici… Občas se i mozek přihlásí o slovo, ale když jste pod tlakem, stejně nakonec uděláte věci intuitivně, podle toho, jak to máte v sobě nastavené, ať výchovou nebo geneticky…

Sára Saudková byla v dobu neštěstí v galerii
Překvapilo vás na mateřství něco?

Byla jsem překvapená z toho, že to žádný problém, o kterém všichni mluví a děsí se ho, vlastně není. Ženské si stěžují, že je šestinedělí peklo, a já jsem pořád čekala, kdy tedy ta krize přijde, kdy budu chodit jako mátoha v noční košili, úplně vyřízená a nevyspalá… a ono nic. Dokonce jsem nikdy nepřestala pracovat. Když děti spaly, zalezla jsem do fotokomory a říkala si: „Paráda!“ Užívala jsem si to. A vlastně jsem si právě nejvíc odpočinula v době, kdy byly ještě malé.

To jste měla asi štěstí, že byly hodné a neprobrečely třeba celou noc…

Nechci ženám, které si mateřskou protrpěly, křivdit. Někdo má děti, které od rána do večera řvou, a pak je to určitě těžké. Já mám opravdu hodné děti. Ale i přesto si myslím, že si ty problémy děláme my ženské samy.

Přemýšlela jste o tom, proč to tak je? Kde děláme chybu?

Možná ty ženy, které si pořád stěžují, nikdy nebyly ani před tím, než měly dítě, v pořádném zápřahu, takže nevědí, co to je makat. Když nic neděláte a najednou se musíte věnovat dítěti, pořád s ním být, tak je nečekané a vysilující najednou si zorganizovat čas. Pro mě to ale byla úleva, byly to prázdniny, když byly děti mimina. Nemusíte moc vařit, krmíte tím, co máte v prsou… Děti mě neunavovaly, a možná proto jich je tolik, protože byly v pohodě a mateřství mě v ničem neomezovalo. Naopak. Naučila jsem se dokonale pracovat s časem, zrychlilo mě to.

...
Pořád se všude píše a mluví o tom, jak skloubit práci s mateřstvím, a jestli to vůbec jde. Vy máte v tomhle směru asi jasno, že?

Musíte si to v hlavě srovnat. Když máte dítě a jste s ním, tak se musíte nutně odpojit od toho, že vám právě teď utíká něco pracovního. A to jsem se naučila znamenitě. Nekoukám na hodinky, že teď jsem zrovna mohla něco tam či onde… ne, teď jsem s dítětem, a hotovo! Ostatní je nepodstatné. Na druhou stranu, když se vrhnu do práce, tak nevnímám. Děti už vědí, že když pracuju nebo fotím, že za mnou nesmí, a respektují to. Nechci rozdávat rozumy, někde se to asi opravdu nedá skloubit, ale já mám štěstí, že s mou prací ano. Neumím si představit, že bych si od života odšroubovala to, co mě baví, spíše si našroubovávám další a další aktivity.

Proč myslíte, že vám to takhle funguje, a jiným ženským ne?

Musíte vědět, že to takhle opravdu chcete a že vás to takhle baví. Jestli vás ty děti baví, tak se na ně nebudete vymlouvat, a když vás baví práce, nehodíte ji za hlavu. Musíte to dokázat, když opravdu chcete.

Vy si nikdy na nic nestěžujete?

Jsou ženské, které mají jedno dítě a otravují tím celé okolí, jak nemůžou, jak jsou vyřízené, špatně vypadají, jsou nevyspalé… a pořád si na všechno stěžují. A jsou jiné, které by se tak chovaly, i kdyby žádné dítě neměly. Všechno je to v hlavě.

Jeden ze synů Sáry přiběhl v šoku mámě oznámit, že venku hoří pán
Jak svoje děti vychováváte? Máte nějakou zaručenou metodu?

Děti přichází už vlastně jako hotové bytosti, to jen my si namlouváme něco jiného. A pak zjistíme, že geny jsou tak silné, že je nepřebijete. Můžete děti kultivovat, naučit je něco, co by za jiných okolností nedovedly, eliminovat to horší a slabší a podporovat to silnější a nechat je být. Lámat je směrem, kterým chcete vy… když to v nich není, to nejde. Zásadovost, pravidla, jako u psů - nic víc. A především je musíte mít ráda!

Plácnete někdy děti?

Ano. Říkat něco stokrát nemá cenu. Za prvé děti neslyší, protože jste pro ně v ten moment vzduch a z té hromady zvuků jde váš hlas mimo. Jako lidské ucho neslyší určité frekvence, tak děti rády občas neslyší to, co říkají rodiče. Anebo slyší, ale je to pro ně tak otravné, že to nevnímají. Proto je někdy lepší plácnout… lepší než si dítě nechat přejet autem, protože jste mu právě trpělivě domlouvala, že na červenou opravdu nesmí. Ten zadek byl stvořený jako peřina, takže to snese a nebolí to.

Nejdřív byla družkou fotografa Saudka, posléze založila rodinu s jeho synem a svého času tvrdila, že vyholené podpaží je asexuální, zatímco odér potu dráždivě smyslný. Klasické, jemně vzorované šaty Sáře sluší, ale gumový pásek s ozdobnou sponou je nepatřičný. Akcent červené jistě, ale ne v podobě nevhodné kabelky, tenkých krepsilonových punčocháčů a podivného náramku na zápěstí, jenž je nejspíš určený k sepnutí vlasů do ohonu. O pistáciových střevících nemluvě. Postrádají v outfitu logiku.
Vás asi musí hodně vytáčet liberální výchova, která je dnes tak populární…

Když vidím liberálně vypěstované děti, tak se mi chce odplivnout. Jsou hrozně otravné, a to i ti jejich rodiče. Nemají hranice, což je průšvih. Myslím si, že z nich vyrůstají malá „hovada“, která nejsou schopná srovnat se s ostatními lidmi, respektovat druhé a přizpůsobit se jim. Tím pádem nebudou schopné se ani s někým snést v práci a v životě, budou z nich egoisti. Když budete jíst jen rohlíky nebo jen maso nebo mrkev, tak si něco uženete. To není dobře, chce to vyhnout se fanatismu a hledat harmonii. Když budete děti třískat hlava nehlava, tak z nich taky nic nevyroste, a když je necháte být a nic od nich nebudete chtít, zplaní a budou to bezpáteřní pitomci, kteří nevědí, co je vůle. Děti se musí naučit překonávat překážky, vy je pochválíte a ony mají radost, že něco dokázaly. Je to dobrá průprava do života. Vy je musíte připravit na to, že v životě jsou i překážky, které musí překonávat.

Otcem vašich dětí je Samuel, syn vašeho bývalého partnera Jana Saudka. Není to zvláštní?

A co? Byla to náhoda, že jsem se zamilovala do syna otce. Každý je synem svého otce.

žena kojící dítě
Se Samuelem jste se nevzali. Netoužila jste po svatbě a bílém závoji?

Nikdy jsem po svatbě netoužila a v závoji bych si připadala jako kašpar. Sam mě vždycky podezíral a ptal se mě: „Sáro, každá ženská se přece chce vdát,“ a já mu vždycky řekla: „To mě asi málo znáš…“ Kdybych po svatbě toužila, tak bych si ji dopřála. Když chci někam jet, tak tam jedu, když chci něco udělat, tak to udělám a neptám se. Když bych se tedy chtěla vdát, asi bych se vdala. Svůj život si řídím podle sebe, sobecky.

Jak to myslíte, sobecky? Na ostatních vám nezáleží?

To ne, ale mám v zásadních věcech jasno. Nejdu hlava nehlava, nikomu neubližuju. Zdravé sobectví není něco špatného - je to odvaha a vůle žít si podle svého. Je zdravé, že dokážete mít ráda sama sebe a naslouchat sama sobě, a ne se pořád ohlížet, co tomu řeknou ostatní… Že dokážete dělat to, čemu věříte a co máte ráda. To je všechno. Takový jednoduchý návod na štěstí.

Vždycky jste byla taková zarputilá?

Myslím, že ano, už jako malá holka jsem byla paličatá a zatvrzelá.

To jste musela mít asi velké problémy, ne?

To víte, že jo. Jsem typický Beran, dokážu se zaseknout, vzdorovat. Mám vůli.

Sára Saudková se svým uměním.
Jdete do všeho naplno? Nikdy nepřemýšlíte o tom, jestli je to správně, nebo špatně?

V některých věcech váhám, ale když už se rozhodnu, jdu do toho naplno. Nejsem - dámy prominou - přizdisráč, nemám žádné vedlejší řešení. Sázím ráda všechno na jednu kartu, pokud opravdu věřím tomu, co dělám. To s sebou samozřejmě nese i riziko, že narazím a už to nejde vrátit. Ale ono i špatné rozhodnutí je někdy dobré, protože díky němu se posunete někam, kam byste se nedostala, kdybyste to rozhodnutí neudělala. Zdráhám se hodnotit, zda bylo něco dobře, nebo špatně, prostě jsem to tak udělala. Věřím, že všechno přichází tak, jak má, a v pravý čas.

Takhle naplno jste odcházela i od Jana k Samuelovi?

Když jsem poznala Sama, tak jsem z dobře rozjetého stroje, kde mi nic nechybělo, přišla k Samovi. Nebylo to tak, že bych lavírovala, hrála to na obě strany, to není můj styl.

Působíte pokaždé velmi žensky. Baví vás být ženou?

Chovám se ráda jako ženská, oblékám se ráda jako ženská. Baví mě být ženou. S červenými rty a dlouhými vlasy!

Nepřipadá vám, že ženské jsou dnes málo ženami?

Trochu si za to můžeme. Být ženská nespočívá v tom, jestli umím vyměnit žárovku nebo pneumatiku. Jestli jsem soběstačná a silná. Být ženská znamená dopřát muži stát se rytířem a chlapem. Oni jsou jen někteří muži trošku natvrdlí nebo nejsou vedení k tomu, aby se chovali galantně. Protože to od nich ženy nevyžadují, nepotřebují, nečekají. Když jdu ke dveřím, tak tam tak dlouho čekám, dokud mi muž dveře neotevře. Klidně dlouho. Ono to nakonec dojde každému… ale chce to, aby to ženy od mužů vyžadovaly. Jako to chcete od dětí, aby pozdravily, poděkovaly, dotáhly věci do konce… tak od chlapů taky. Stačí naznačit, oni dovedou odezírat. Někdy si musíte o některé věci říct přímo, ale vždycky na to musíte jít chytře a noblesně. Ne být prohnaná, ale moudrá. Musíte to s chlapama umět. A každý muž je nakonec rád, když v sobě probudí kavalíra a gentlemana. Sluší mu to totiž.

Fotografka Sára Saudková
Není to také tak trochu o tom, jakého partnera si vyberete? Je nutné, aby na sebe byli oba stejně naladění?

Není to špatné, když dva něco spojuje, nemusí to být nutně koníček. Na to ale neexistuje žádný vzorec, to by bylo moc banální. Ale musíte cítit společnou chuť do života, musíte to vědět. Nepochybujete, ale víte to.

Takže když necítíte společnou chuť do života, máte raději z takového vztahu odejít?

Ano, než přežívat a být s někým jen proto, abyste nebyla sama nebo kvůli dětem, tak je lepší odejít. Nesmíte se bát samoty. V jakémkoli věku vám běží čas, a je škoda ho promarnit a čekat. Kdykoli je to ve vaší moci si ten čas užít, užijte si ho. Zeptejte se sama sebe: „Představovala jsem si to takhle? Líbí se mi v tomhle životě?“ Ne? Tak to rychle změňte a na nic nečekejte. Hlavně si nenamlouvejte, že chlapa předěláte. Když už s někým jste, musíte ho brát takového, jaký je, anebo jít od toho.

Vy sama jste teď udělala důležité rozhodnutí - se Samuelem už netvoříte pár a jste čerstvě zamilovaná. Jak to tedy je?

Ano, už nejsem současnou Samovou partnerkou, ale vycházíme spolu velmi dobře a přátelsky.

Autor: iva