2°C
Nejste pověstná povrchními vztahy s muži − váš poslední trval tři roky. Jenže dnes už je minulostí. Myslíte, že máte na chlapy smůlu?
Tak bych to neviděla. S Vráťou jsme se prostě měli potkat. Zažili jsme spolu krásné chvíle, pomohli si ve spoustě věcí, navzájem. Jenže z toho vztahu prostě odešla láska, chuť a vidina budoucnosti. Co k tomu víc říct?
Věříte na osud, na to, že to, co nás čeká, tam někde máme "napsané"?
Doufám v něj. Doufám, že v tom mém osudu je, že všechno dobře dopadne. Líbí se mi citát "Jestli to nedopadlo dobře, tak to ještě není konec." To je přece tak optimistické! Něco vám povím. Kdysi mi jedna kartářka řekla, že do konce září, v tom roce, co jsem byla u ní, potkám osudového chlapa. Slavím narozeniny koncem září, a tak jsem si říkala hm, to by byl ale hezký dárek…
Přijel, ale princ to nebyl… Těsně před svými narozeninami jsem o tom mluvila s kamarádkou Ilonou (Ilona Csáková, pozn. red.) a říkám jí, tak to je v háji, už moc dnů nezbývá. Čekala mě už jen narozeninová oslava, na kterou ale byli pozvaní jen kamarádi, takže tam nehrozilo, že bych někoho mohla potkat. No a 29. září jsem "HO" nakonec potkala.
Hořím zvědavostí!
Trávila jsem s ním jen tři měsíce, byl pro mě rozhodně osudový, ale… Bohužel v tom negativním slova smyslu. Jen díky tomu jsem si ale uvědomila, co vlastně chci a nechci, takže přesto, že to nebyla osudová láska, kterou jsem si mylně vyložila od kartářky, bylo to svým způsobem osudové setkání, které mi ukázalo směr. Takže jestli se ptáte na osud, odpovídám: Něco tam nahoře musí existovat…
Má žena po třicítce a po pár nevydařených vztazích vůbec ještě nějakou představu o mužském ideálu?
Já ji určitě mám, přeju si, aby přišel takový chlap, ze kterého se zblázním a on bude bláznit ze mě. To je důležité.
Aby ale zase nebláznil až moc…
No jasně. Musí to být vyvážené, vždyť víte, jak to myslím. Důležité je, abychom v sebe měli důvěru. A hlavně: musí být normální…
Nedávno z jedné seznamovací agentury oslovili moji manažerku, že prý se se mnou touží někdo seznámit. Ale není to tak, jak se může zdát, nemám na jednom prstě deset nápadníků. Spousta lidí, mužů obzvlášť, se stydí. A já vlastně taky.
Teď přemýšlím, kde byste tak mohla potkat toho pravého…
To jste milá (směje se). Možná bude malinko problém v tom, že jsem teď buď sama doma, nebo hraju v divadle, nebo někde vystupuju, takže šancí na seznámení moc není.
A co zajít někam do společnosti? Vždyť musíte mít spoustu nabídek a pozvánek na večírky…
Na večírky chodím minimálně, opravdu. Takže taky nic.
Pak už zbývá jedině práce. V práci si najde partnera skoro každý třetí.
Hm, tak to nevím. Ale víte co, já to zase nijak nehrotím, nechávám to plynout, co se má stát… Poznám to, až to někde s někým opravdu zajiskří. A s kým to bude, to už nechám osudu. Láska je jediná věc, kterou ničím nenahradíte. Je to tak obrovská energie, kterou může člověk zažít.
Je to asi přece jen těžší, když jste mediálně známá, ne?
Média ty naše životy hodně zkreslují. Žiju normální život – chodím na poštu, vařím, uklízím, platím složenky…
A pozval si vás Karel Gott jako svého hosta na své koncertní turné. To se jen tak každé zpěvačce nepodaří…
No také že to pro mě byla pocta! Víte, u nás doma se při každé štědrovečerní večeři poslouchal rok co rok právě Karel Gott. A já měla to velké štěstí, že si mě pozval na své turné. No není to úžasné? A co víc, loni na Štědrý den mi navíc hlídal psa!
Přísahám. Já totiž peču na Vánoce pravidelně vánočky. A před svátky mi volala Ivanka (Gottová, pozn. red.), že je nestíhá upéct, jestli bych nemohla jednu přivézt. Tak jsme se dohodly a Ivanka mě ještě poprosila, jestli bych mohla s sebou vzít i svého psa Jonáše, že by se vyběhal s jejich fenkou Stellou. Není to blbý? ptala jsem se trochu v rozpacích, ale Ivana mě ujistila, že není, takže jsme vyrazili i s Jonášem ke Gottům. Mezitím jsem však jela ještě navštívit zpěvačku Hanku Křížkovou do nemocnice. Jonáše jsem vyložila u Gottů a jela do nemocnice. Když jsem přijela zpátky, ještě jsme dali procházku i s holčičkami, Karlovými dcerami.
Takže vám psa hlídala celá rodina.
V podstatě ano. Holky mě pak ještě prosily, ať s nimi zůstanu na Štědrý večer. "Holky, fakt nemůžu," říkala jsem jim. A ony prý: "A kam jdeeeš?" No, byly kouzelné (směje se). Těší mě, že jak Charlottka, tak Nelly, znají moje písničky. Jsou mimochodem moc hezky vychované. Když jsem u nich doma zkoušela s Karlem na koncert, pořád mě hostily, nosily sušenky a čaj…
O jaké profesi jste snila jako malá holka?
Jasně že o zpívání! Maminka o mně měla ale jinou představu, chtěla, abych byla buď právnička, nebo doktorka. Doktorka nejsem, protože nesnáším pohled na krev, obdivuju mimochodem všechny lékaře na světě, a právnička bych možná být mohla, ale netušila jsem, že k tomu zpívání, o kterém jsem si myslela, že ho budu mít jen jako koníček, abych se neflákala po ulicích, inklinuju natolik, že se mu chci věnovat naplno. Snažila se mi ale tu cestu tak trochu ztížit. Moje zarputilost ji nakonec přesvědčila…
No, nevím, jestli si na hotýlek vydělám, ale tu restauraci bych možná mohla mít, to je dobrý nápad.
Dívala jsem se na váš kalendář a máte ho hned zkraje roku dost nabitý. Když nenatáčíte v televizi, tak zpíváte v muzikálech, na plesech. Vy se asi nestačíte nudit…
To tedy nestačím! Jsem totiž typ člověka, který má rád nové věci, ráda se seznamuju s novými lidmi, miluju nové výzvy, zkušenosti, zážitky, jsem takový zážitkový týpek.
To je zvláštní, přitom jste narozená ve znamení Vah. To jsou lidé držící se spíš při zemi. Nejste tedy paní Opatrná?
Ale to jo, to jsem. Ale jak bych to řekla, prostě když za mnou přijde člověk s nabídkou, že spolu něco natočíme, ať už jde o soutěž, písničku, seriál, tak do toho letím po hlavě. Váhavost u mě přijde až pak, když si uvědomím, co že jsem to slíbila (směje se). Holt někdy rychleji mluvím, než myslím. To pak začnu stresovat sama sebe, znejistím – a ta kombinace toho, že hrozně moc chci, ale zároveň mám strach, je pro mě vražedná.
Působíte jako takový ten bezstarostný typ − říká vám něco slovo splín?
No jistě že říká! Jsem totiž extrémistka, víte? Já když mám depku, tak by mi každý, jak říká moje máma, dal hned pětikorunu. Naštěstí mám ale kolem sebe „své“ lidi, bráchu, který je pro mě životním chlapem, mamku a pár kamarádů, kteří mi vždycky pomůžou. Je ale pravda, že když jsem, jak já říkám, v záseku, tak mi nepomůže nikdo. Z toho se musím, asi jako každý, dostat sama. Fakt je, že v takových situacích mě moc lidí nezažilo, nedávám to totiž moc najevo, nerada lidi otravuju.
Umím, a někdy to vyloženě potřebuju. To je poloha, kterou miluju, a je pro mě dokonce hodně důležitá. Dnes mi zrovna říkal jeden známý, že musí jít na nějakou večeři s lidmi, mezi které se mu nechce. Jen proto, že se to prostě patří. To já bych asi zešílela. To je jediná výhoda, jak člověk stárne, že si uvědomuje, že některé věci prostě už nemusí. Pro mě je důležité, s kým tu práci budu dělat, a ne jak moc to bude prestižní.
Mluvila jste o důležitých lidech svého života – mamince a bratrovi. Váš komplikovaný vztah s otcem, který před lety hojně propírala média, se nezlepšil?
Už to beru tak, že je jedno, co se v naší rodině odehrálo nebo neodehrálo, důležité je, že jsem se narodila do rodiny, kde se rodiče milovali. I když to po nějakých 35 letech jejich společného života došlo do finále a máma podala žádost o rozvod. Proč, jak, to je jedno. Já ze svého úhlu pohledu to vnímám, že její záměr se rozvést byl správný. Jenže díky nesmyslným aktivitám ze strany táty, který se s rozvodem nemohl smířit, se to celé rozbilo…
Kde myslíte, že se stala chyba?
Nedávno jsem byla na jedné terapii a tam zazněla zajímavá věc. Že my všichni sbíráme nějaké zážitky a zkušenosti, které v sobě „štosujeme“. Když se nám něco zlého stane třeba v deseti letech, tak si zařadíme, že je to negativní a podle toho se pak celý život řídíme, stane se to naším měřítkem. Ale kdybychom se na to podívali z pohledu třicetiletého člověka, zjistíme, že se bojíme úplné „blbosti“. Jsou to jen nějaké předsudky a vzorce chování převzaté z naší rodiny. To jak rodina funguje, je přitom hrozně důležité, sama to moc dobře vím. Ten model, ve kterém člověk vyrůstá, si pak táhne napříč celým životem. Rodiče jsou pro nás v dětství takoví polobozi a všechno, co řeknou, je svaté.
Jenže když se pak ty, nazvěme to ideály, začnou bortit…
Tak je to průšvih, to je jasné, ale v mém případě, ačkoli se s otcem nestýkám, potkalo štěstí v neštěstí v tom, že otec byl v podstatě celé moje dětství velmi zaneprázdněný a nijak zvlášť ho se mnou netrávil. Veškeré vzorce chování jsem tak měla v podstatě jen od mámy, babiček a dědů. Je mi šestatřicet a dodnes jsem nenašla mezi těmi morálními hodnotami nic, s čím bych vysloveně nesouhlasila, a to je pro mě důležité, to, že mě máma lidsky nikdy nezklamala.
Vy sama jste také rozvedená. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?
S bývalým manželem jsme doteď kamarádi, přitom ten rozvod byl bolestivý. Ale proč v sobě mít zlobu, proč se trápit? Důležité je pochopit, že ten druhý je fajn člověk a že nám to prostě jen nevyšlo. Proč bychom si jeden druhého najednou měli přestat vážit?
Už necítím žádnou emoci. Ani negativní, ani pozitivní.
Tatínek vám ale hodně ublížil…
Ano, vzalo mi to čtyři roky života. Čtyři roky, které jsem mohla investovat víc do svého soukromého života, a ne místo toho řešit „průsery“, které jsem nezpůsobila. Protože mám ale takovou povahu, že své nejbližší ve štychu nenechám, a ten problém byl v podstatě rodinný, tak jsem zkrátka pomáhala.
Nesnažila jste se to po celou tu dobu nějak urovnat?
Ježíši, asi stokrát! Jenže v 31 letech už víte, že jedna a jedna jsou dvě a ne čtyři. Pochopila jsem, že už prostě není možný návrat, že toho otec udělal víc.
Jak to je dnes, opravdu jste s tím už smířená?
Nevyhledávám ho, nestýkáme se ani spolu nekomunikujeme a s jeho odchodem zmizel i ten problém samotný. Tenkrát mě trápilo, že si nerozumíme a proč se muselo stát, co se stalo. Ty emoce se střídaly, až z toho bylo takové prázdno. Můj otec byl vždycky nestandardní, a tím bych to asi uzavřela.
