2°C
Opravdu klopíte oči před zrcadlem, když se na sebe díváte nahá?
Klopím, protože vidím tu nedokonalost. Nikdy se sebou nebudu spokojená, to vím (směje se). Jsem narozená ve znamení Kozoroha, a to je velká sebekontrola. Sebereflexe a sebekritika, sem tam mindráky, Kozorozi budou vědět…
Nemyslíte si, že to nízké sebevědomí je problém tak trochu generační? Třeba taková dnešní dvacetiletá děvčata. Sebevědomí mají na rozdávání, ale moc toho ještě nedokázala… Nemůže v tom hrát roli doba, ve které naše generace vyrůstala, plná zákazů, příkazů a dogmat, co se smí a co ne…
Trochu těm dnešním děvčatům závidím… Ale máte pravdu, asi to mohlo být dobou, ve které jsme vyrůstali. Pamatuju se, jak moje maminka, mimochodem velká lvice a bojovník za svou rodinu, říkala ve strachu mně, coby malé holce: Danka, už na to piano nehraj, je po osmé a sousedi by si mohli stěžovat, už musí být klid. Nebo: Danka, nezpívej v té sprše, vždyť to uslyší celý barák, sousedi budou klepat na topení… Takové prožívala, chudák, strachy. Měli jsme totiž jednu dobu smůlu na sousedy…
Přesně tak, je možné, že odtud může pramenit moje malá sebedůvěra. V mém případě je to povaha i výchova dohromady.
Vaše nízké sebevědomí mi ale stejně nejde do hlavy. Vždyť jako televizní i divadelní herečka vystupujete před spoustou lidí!
Taky jsem o tom přemýšlela, jestli jsem se náhodou nestala herečkou kvůli tomu, že šlo tak trochu o formu terapie. Že jsem tím píchla do vosího hnízda, do té své staženosti. Jeviště mi ale právě naopak pomáhá k sebevyjádření. Na něm velmi rychle zapomenu na sebe, rychle se vžiju do postavy, kterou hraju.
Kdy vás napadlo uvažovat o herectví?
Jako malá jsem si říkala: No, holka, Miss Československa z tebe nebude, a divadlo je zázrak. Když tě hezky nalíčí a oblečou, a ty navíc něco dobře zahraješ, tak si divák do tebe může díky své fantazii projektovat klidně i princeznu.
Vím o vás, že máte i svou kapelu, se kterou pravidelně vystupujete. Co vás baví víc?
Baví mě obojí. Studovala jsem muzikálové herectví, na kterém se mi líbilo právě to, že jsem mohla obě role střídat ‒ jak zpěv, tak herectví. Se svou kapelou 4Band jsem udělala krásný jazzový program, se kterým zpíváme všude možně po republice.
V jednom období jste byla hodně vidět. Dostávala jste jednu cenu za druhou, v divadle i televizi. Zamává s člověkem taková nálož úspěchu najednou?
Jsem člověk, který se snaží celý život dělat něco nového, pořád se učit, někam se posouvat. Naopak, já si říkala: Ježišmarjá, teď jsem dostala tu cenu, uf, co budu dělat dál? Spíš jsem byla vyděšená, že musím o to víc dokázat, že jsem si ji zasloužila, o to víc se snažit! Laťka byla nasazená dost vysoko a já se ptala sama sebe: Co teď s ní? Takže se mnou spíš zamával vnitřní pocit odpovědnosti vůči těm, kteří mi tu cenu dali.
Děkuji, to mě těší. Měli jsme úžasný scénář. Lenka Hornová (bývalá moderátorka, pozn. redakce), která projekt jménem Gympl vymyslela, má kamarádku, která si tím prošla. Skončila dokonce až v azylovém domě, což ale v seriálu nebylo, tam toho mého povedeného manžela naštěstí zavřeli. Za tou uvěřitelností, jak říkáte, stojí i můj herecký parťák Kamil Halbich coby manžel tyran. Tím, jak šíleně psychopaticky to hrál, mi moc pomohl, a já se tak mohla do své role dobře vžít.
Proč si myslíte, že se většina týraných žen tak dlouho bojí jít s pravdou ven? Nesvěří se ani kamarádce, ani rodině…
To je těžké hodnotit. Žena může toho svého racionálně odmítnout, ale když je tam pořád nějaký cit, fyzický nebo psychický, prostě ho miluje, tak láska je slepá. Taky si myslím, že některé ženy se nechají uchlácholit, protože to prostě chtějí. „Já už ti nikdy neublížím…“ Jasně, a za pár dnů jí stejně zase týrá. Jenže ona ho natolik miluje, že mu to dovolí. A protože já jsem atomová i v lásce, umím si celkem dobře představit, že někoho takhle můžete milovat a naprosto bezmezně mu věřit.
Mluvíme o imaginární ženě. Co vy, mohla byste se vůbec dostat do podobné situace?
A vy byste to do mě řekla? Vždyť se na mě podívejte! Mě kdyby ohrožoval takový týpek, tak ho sundám pravým hákem! (směje se) Pro mě ta role byla dost velký protiúkol, doslova jsem si ji odtrpěla. Mně jako atomové herečce, za kterou se pokládám, se tahle pasivní žena opravdu moc dobře nehrála. Některé natáčení podobných vypjatých scén u mě končilo mnohdy i nevolnostmi…
Tak od nevolností radši dál… Nedávno jste oslavila čtyřicetiny. Říká se, že teprve po třicítce žena pozná, co je to dobrý sex. Co „pozná“ žena čtyřicátnice?
Něco vám povím. Hraju v Plzeňském divadle roli podvodnice. Velkou část té hry ona podvodnice předstírá, že její pětadvacet, že je to taková ta cukrová růžová naivka. Přitom je jí o dvacet let víc. Ptala jsem se své maminky, která představení viděla, jak se jí to líbilo. Řekla mi: „Ta naivka, kterou jsi hrála, to bylo rozkošné, naprosto jsem ti ji věřila. A jestli si myslíš, že jsi stará, tak houby, protože teprve po čtyřicítce to pro ženskou začíná. Čtyřicítka je pro ženu ten nejlepší věk!“ Mojí mamince je 74, takže asi ví, co říká!
Pro mě třicítka nijak významná nebyla. Já do té doby žila jen prací a moc si život neužívala, na rozdíl od současnosti, kdy se to začíná urovnávat. Každý den se teď snažím probouzet se s pocitem, jaký den že mě čeká, a snažím se maximálně si ho užít. Jsem ženská okamžiku. Někdy si dokonce říkám: Ty jo, proč ležíš, to není dobře, čas se krátí! (směje se)
Co iluze, ztrácí je člověk s věkem?
přišla o hodně iluzí! Člověk už nemá ty naivní růžové představy, jak jsou lidi hodní, že se všeho dá dosáhnout jen poctivou prací, že ho nikdo nikdy nepodrazí…
Mluvila jste o tom, že jste „atomová“. Mám to chápat tak, že umíte snadno vybouchnout?
Já jsem v první řadě náročná.
Na sebe, nebo na okolí?
Na sebe, a tím pádem i na okolí. Taky jsem tak trochu emocionálně rozkolísaná, k čemuž můžete napsat do závorky „à la Itálie“.
Máte italskou domácnost?
Umím roztřískat talíř, sem tam rozbiju hrníček, máme díry ve zdech a asi to se mnou není úplně jednoduché. Ale kdyby to tak nebylo, asi bych se ukousala nudou.
Děkuji za upřímnost. To, co jste na sebe práskla, jen tak někdo nepoví. Pochopila jste třeba s věkem, po čem muži touží?
Tak to fakt nevím. Proto mě život baví. A stejně tak i vztah. Chlapi taky stejně nikdy nezjistí, co chceme my. Mně se může líbit tenhle, protože je takový a takový, nebo se mi líbí tamten, protože má zas něco jiného. Já neškatulkuju, ve vztahu podle mě záleží na tom, co spolu ti dva prožijí, čím projdou. Někdo ve vztahu třeba nezažije žádné hrůzy, nemoci, krize, a jen tak proplouvá. Tím nemá moc šancí ten vztah prozkoušet, a to si myslím, že není úplně dobře.
Je mi jasné, že ze mě chcete něco dostat, ale ono opravdu není co. My máme s Láďou úplně normální vztah, a opravdu si nemyslím, že by někoho zajímalo to číst. Já když čtu nějaký rozhovor, kde ten dotyčný popisuje, jak je zamilovaný a jak je to všechno zalité sluncem, tak ty pasáže přeskakuju, protože mě nebaví.
Umíte být tolerantní?
Můj skorošvagr to říká hezky: Já musím domů, přátelé, jdu budovat vztah. A to je ono. O vztah se musíte starat. Jestli jde jen o toleranci? To asi ne. Jde o to toho druhého pochopit.
A také s ním mluvit…
Ale prosím vás, vy znáte nějakého chlapa, pokud to teda není gay, že by si rád vyléval srdce, že by si nechal zdlouhavě vyprávět o vašich pocitech? To já od svého partnera ani nečekám. A nikdy jsem to ani nečekala. Chlapům prostě chybí trpělivost, tak to je.
Asi máte pravdu. Když ale některé ženy jsou velké „řešitelky“…
Ale to je každá! Musí to ovšem s chlapem umět tak, aby se mu nezavíraly uši, když na něho vyrukuje s nějakým problémem nebo pocity. V tomhle je pro mě inspirativní moje sestra, která má vztah třicet let. Ta to se svým mužem umí! Chlapům můžete říct v podstatě spoustu věcí, ale důležitý je postup. Mít dobrý fígl! A někdy je zase dobré hodit o zeď tím talířem…
co vám mám říct, že jsem se vdala? Tak jsem teda vdaná.
Počkejte, chtěla jsem slyšet jen pravdu.
V mém věku říkat „můj přítel“, chápejte, to nezní dobře. Vypadá to, jako bych si hrála na nějakou dvacetiletou naivku. Já nevím…
Dobře, ale je to realita a není na ní přece nic špatného.
Žijeme spolu jako manželé, tak to tak i beru.
Takže nemáte potřebu stvrzovat vztah manželským slibem?
Proti svatbě nejsem ani zaujatá, ani nejsem pro. Byla jsem už stokrát požádaná o ruku a stokrát řekla ano. Jenže mě nakonec přestalo bavit řešit ty provozní záležitosti kolem, pak se nám zas moc nechtělo to organizovat… a dohadování, koho pozvat a koho ne, co si obléct a co ne… Přestala jsem to řešit.
Co platí na spokojený vztah? Přišla jste s věkem na nějaký recept?
A vy nějaký máte? Každý recept je zobecnění vztahu, a to já přímo nesnáším, celý život se tomu vyhýbám. Je to pro mě nuda. Copak se dá věčně žít podle nějakého receptu? Budeš dělat tohle nebo támhleto, budeš předstírat, že tohle, budeš lhát, že tamto… To bych nemohla. Ale přece jen mě něco napadlo. Nesnesla bych lež. Chlapa, který by mi lhal, bych možná praštila tím talířem!
Dokážete odpouštět?
Myslím, že jo, a myslím, že jsem do toho dorostla právě věkem. Maminka mě tak i vychovala, je silně věřící. Kolikrát v životě se mi potvrdilo, že mi bylo mnohem líp, když jsem uměla odpustit. Protože: moudřejší ustoupí, hloupější zůstane. Funguje to. Kolikrát je to ale hodně těžké…
