2°C
Do kolika let jste věřila na Ježíška?
Moc dlouho ne. Můj bratr totiž dárky pokaždé vyšťourával. Vždycky všechno vyčmuchal (smích), takže jsme věděli velmi brzy, jak to opravdu je. Ale rodiče jsme udržovali u toho, že oba „stále“ věříme, že dárky pod stromeček nosí Ježíšek.
Vzpomínáte na své dětské Vánoce ráda?
Moc. Měli jsme velký vánoční stromek v naší velké starobylé jídelně, všechno kolem bylo sváteční… Maminka brzy ráno prostřela, skvěle vařila, zkrátka už od rána na Štědrý den všechno vonělo Vánocemi. Tatínek hrál na klavír, zpívali jsme koledy. Ty dětské Vánoce byly krásné.
K
To bylo někdy kolem puberty. Dárky už mě ani tak nezajímaly, spíš ta atmosféra. V té době jsem už sama začala zpívat v tatínkově kostelním sboru. A to byly pro mě pravé Vánoce. Sníh, chodilo se na půlnoční, kde jsme zpívali vánoční mši, a na Boží hod, tedy druhý den, také. Bylo to krásné v té soudržnosti a pospolitosti všech, které měl člověk právě v období Vánoc ve své blízkosti.
Váš syn Martin už dlouho žije se svou rodinou v Kanadě. Přijíždí za vámi oslavit Vánoce?
Jak kdy. V loňském roce tady byli všichni čtyři, Martin s manželkou i jejich dětmi, tedy mými „kanadskými“ vnuky. (Mylo a Romi – pozn. aut.). Letos nepřiletí… Ale je to v pořádku, protože maminka mé snachy žije sama a letos chtějí svátky trávit s ní. Chtějí být ve svém domácím prostředí, tedy v Kanadě, ale občas se takříkajíc zadaří a přiletí k nám.
Vnoučci od Martina mají zajímavý původ…
Mylo i Romi jsou krásní a roztomilí míšenci, jejich maminka je původem Číňanka, jejíž rodiče pochází z Hongkongu.
Takže vaši vnoučci budou kromě angličtiny a češtiny mluvit i čínsky?
To nevím. Je fakt, že když jdou se svou druhou babičkou například na oběd nebo večeři do čínských restaurací, tak Mylo, ten starší, už umí perfektně čínsky názvy jídel. Ale to je zatím jen takový začátek. Třeba ano, třeba se oba jednou rozhodnou, že se budou učit čínštinu, ale to je zatím ve hvězdách.
Teď to bude ode mě spekulace, ale pravda je, že Mylo je velmi muzikální. Už když byl malinkatej a šli jsme spolu někam na procházku, když uslyšel hudbu, okamžitě začal tančit. Není to dlouho, co začal chodit na hodiny break-dance. Je mu pět a je docela hyperaktivní, takže se potřebuje někde vyřádit. A jak jsem řekla, je hodně muzikální.
Nelákalo vás přestěhovat se za nimi do Kanady? Třeba jen půl roku žít tam, zbytek tady…
O tomhle jsem nikdy neuvažovala. Určitě ne, protože půl roku je velmi dlouhá doba. Když za nimi letím, tak se vidíme i dvakrát do roka na čtrnáct dní. Navíc dnes je období skypu, takže se můžeme vidět i slyšet každý den. Jistě, není to úplně totéž, jako když jste spolu takříkajíc tváří v tvář, ale zaplať pánbůh za to. A že se letos o Vánocích neuvidíme, to si vynahradíme, protože za nimi hned po novém roce do Kanady poletím.
Vím, že ještě před dvěma lety jste nebyla smířená s tím, že je Martin s rodinou tak daleko. Už je to lepší?
Myslím, že jsem se s tím smířila. Je to dospělý člověk. Každý žije tam, kde žít chce, kde má práci, rodinu… Samozřejmě že bych byla ráda, kdyby bydlel třeba v Evropě, pak bychom se viděli mnohem častěji. Ale je to tak, jak to je. Už jsem se s tím vnitřně vyrovnala.
Máte už ledacos za sebou. V čem to podle vás mají ženy oproti mužům jednodušší?
(smích) Nevím, jestli to mají vážně ženy jednodušší.
A jak se na tohle téma díváte sama za sebe?
Nemyslím, že bychom to měly jednodušší. Je fakt, že hodně zvládneme, v něčem jsme i silnější, například v tom, že třeba lépe snášíme bolest. Ženy musí zvládnout děti, práci, domácnost, do toho se starat o sebe, najdou si čas jít si zacvičit… Ale obecně platí, co člověk, to svébytný originál. Takže těžko říct. A nepopírám, že stejně tak najdete ženy, které nedělají vůbec nic, protože se o ně postará se vším všudy muž. Nedá se to paušalizovat.
Osobnostně? Kdysi se mi velmi líbila Jana Brejchová, chodila jsem na všechny její filmy, když začínala. I později. Tuto dámu jsem hodně obdivovala.
Je pravda, že ve vaší rodině se po ženské linii nenosily kalhoty?
Je to pravda, i když moje maminka je v pozdějším věku už sem tam oblékla. Já je nosím, jen když jdu například u nás v Kolovratech na nákup nebo když jsem venčila našeho pejska. Ale jinak kalhoty moc nenosím, mám raději sukně.
Když se s někým potkáte poprvé, co vás na dotyčném zajímá nejvíc? Kam prvně sklouzne váš pohled?
Myslím, že do očí, do tváře… Pro mě je důležitý takový ten celkový dojem.
Řekla byste, že máte silnou intuici?
Myslím, že mám. Ano…
Řídíte se jí?
Ano, ale samozřejmě používám i hlavu, tedy svůj mozek. Člověk musí jít tou zlatou střední cestou, protože pokud by se řídil výlučně svým citem, může se někdy i hodně spálit. K tomu ale musí každý dospět sám. V mládí to tak není, to se řídíte většinou jen svým citem a intuicí, jdete za tím, co si myslíte, že je správné, ale několikrát si natlučete. Což je v pořádku, protože nikdo z nás není dokonalý, a proto se na svých životních cestách „potkáváme“ s překážkami, s nimiž se musí každý poprat sám za sebe. A pokud si vezme ponaučení, posouvá se dál.
Stalo se vám někdy, že jste nebyla na Štědrý den doma?
Nikdy. Pokaždé jsem měla poslední koncert kolem 15. prosince a pak už jsem bývala doma. Vánoce trávím výlučně v rodinném kruhu, nikdy jsem svátky netrávila třeba v zahraničí. Ani mě ta představa ani neláká. Ještě když jsem bydlela v Ostravě, tak krátce po Vánocích jsme s klukama jezdili na lyže do Beskyd, a tam jsme byli až do prvního ledna.
Je to jiné. Ale pochopitelně nejen o Vánocích. Dříve jsem se scházela s rodinou − ne že bych nějak trpěla pocitem osamocenosti, to v žádném případě. Ale je fakt, že většinu večerů jsem poté, co mi zemřela maminka, už trávila sama. A tohle se s příchodem Milana změnilo. Jsem šťastná. Je to taková správná dimenze, a tak to má být. Lidé mají žít ve dvou, sdílet spolu všední dny, ale i ty nevšední, a pochopitelně i sváteční.
Je váš partner stále galantní jako na začátku vašeho vztahu?
Ano, je. Nosí mi hodně květiny, zvláště růže, které miluji.
Řekla jste mu, že růže je vaše nejoblíbenější?
Určitě ne, až za nějakou dobu. Ale intuitivně vycítil, že k těm královnám všech květin mám velmi kladný vztah. Ovšem vedle nich mám velmi ráda i tulipány, sněženky, petrklíče… vysloveně jarní květiny.
A jak jste na tom s astrami?
Nějaké mám na zahradě jako trvalky, takže ty mám taky ráda. A proč se ptáte právě na tenhle druh květin? (smích) Á! „To´s mi nosil plnou náruč aster, běžel za mnou čtyři poschodí…“
Přesně tak.
Tak on mi nosí plnou náruč růží. Dnes se astry už skoro vůbec v květinářstvích nedají koupit. Maximálně v květináčích.
Máte ráda motýly?
Neznám člověka, který by je neměl rád. Jsou to nádherní tvorové, stačí se projít po rozkvetlé louce a jen tak je pozorovat. Nádhera.
(smích) Proto ta otázka na motýly… To je další radost, kterou jsem si letos udělala. Tedy hlavně pro své příznivce. Jedná se o album složené z písniček, které mi kdysi otextoval Jarek Nohavica.
Máte za sebou vánoční turné, co vás k němu přimělo?
Z kraje podzimu jsem si uvědomila, že se blíží ty dlouhé zimní večery. Ne že bychom s přítelem nechodili do společnosti, do divadla a podobně, ale přece jen jsem si řekla, že bych po těch dvou letech mohla udělat malou radost nejen sobě, ale hlavně svým fanouškům. No a tak to celé vzniklo.
Nicméně v průběhu své kariéry jste šňůru vánočních koncertů nikdy neměla.
Měla jsem jen pár vánočních koncertů s orchestrem Libora Kaprase, se kterým jsem odzpívala i těchto letošních šest mimořádných svátečních koncertů.
K Vánocům a chození do kostela patří i pozdravení blízkých na místech jejich posledního odpočinku.
Samozřejmě že chodím na hřbitov za maminkou.
A povídáte si s ní?
Často.
Jak vnímáte stárnutí?
Řekla bych, že ho přijímám.
Je tato část života těžší pro ženy, nebo pro muže?
Asi pro nás, pro ženy. Člověk se musí začít vzdávat jistých věcí… Když jsme hovořili o tom zevnějšku a péči o sebe samotné, tak člověk už například nemůže nosit všechno, co by chtěl, nebo co měl hodně rád, když byl mladší. Myslím, že jsem nikdy nechodila extravagantně oblékaná, ale měla jsem ráda jisté módní výstřelky. Bavily mě. Teď už si je dovolit bohužel nemůžu.
Ztráty zdraví, ztráty soběstačnosti. Aby měl člověk dostatek energie sám se o sebe postarat. Mně třeba, když jsem sama, protože muž odjede na delší služební cestu do zahraničí, vůbec není zatěžko uvařit sama sobě oběd. Spousta lidí se odbude jen rohlíkem a sklenicí mléka, já ale nemám s vařením pro sebe vůbec žádný problém. Dokážu se zaměstnat, zabavit a prožít den naplno.
Spousta čtenářek může při pohledu na vás namítnout: Té se to mluví, když má peníze, může si dovolit ledacos, plastiky…
Ale to tak v mém případě absolutně není. U mě hraje v tomhle směru nemalou roli genetika. Moje maminka vypadala fantasticky až do poslední chvíle. Vzpomínám si na dobu, kdy už byla odkázaná na pomoc a ležela upoutaná na lůžku v nemocnici. Jednou mě tam v rámci návštěvy zastavila sestřička, která se o ni starala, a povídá mi: „Paní Rottrová, ta vaše maminka vypadá úžasně. To snad ani není pravda, ale ona nemá nikde na těle jedinou vrásku.“ A to jí bylo 82 let! Čili v tomto směru mám výhodu, přiznávám, ale dědičnou. Stejně skvěle vypadal v pozdním věku i můj tatínek, a můj o dva roky mladší bratr je také štíhlý a vypadá moc dobře.
