S partnerem spolu žijete od sedmnácti. Myslela jsem, že to ani nejde...
To ani my ne. I okolí nás dost zrazovalo. Ale ve finále jsme zjistili, že nikoho lepšího žádný z nás nepotkal. Že se to tak hezky sešlo. Ivan (loutkoherec, pozn. red.) měl navíc tu smůlu, že ho maminka vychovala k zodpovědnosti. Říkala mu tenkrát: „Je to tvoje první známost, máš teď za ni zodpovědnost.“ Já jsem tehdy, v těch sedmnácti ani nepočítala s tím, že to nějak přetrvá. Říkala jsem si: „To je jasný, časem mě odkopne. Najde si nějakou jinou…“ Ale Ivan je v tomto opravdu velmi ohleduplný člověk, což bylo v tom kritickém věku docela dobré. Dnes už to ani není jeho zodpovědností. Už se známe tak dlouho a tak dobře, že ani nemáme na světě nikoho jiného, kdo by nás tak dobře znal. A je docela dobré mít někoho tak blízkého.

Co vám na tom vyhovuje?
Můžete s ním probírat ty nejniternější věci, víte o sobě úplně všechno a obsahuje to strašně moc podob. Není to jen milostný a partnerský vztah dvou osob, ale i přátelství. Hodně si toho považuji, ale samozřejmě to každý den stojí nějakou práci. Když si mám vybrat, jestli půjdu někam „pařit“, nebo budu s Ivanem, tak raději budu s ním. Protože mně by bylo i blbé, jít někam pařit, zatímco on by na mě čekal doma. Snažíme se o společný vztah, ne si žít sólo. Taky jsme to tak léta dělali, každý si tak nějak jel svoje, ale vztahu to časem moc nesvědčí. Je lepší aktivity vyladit, aby byly společné. Pro život je výhodnější, když jste víc „parťáci“ než sólisti.

To jste ani nikdy nebyli v pokušení, když už jste spolu tolik let?
To bezesporu. Svatí nejsme, jsme úplně normální lidi. Ale máme úžasnou filozofii. Říkáme jí filozofie pravdy. A perfektně funguje. Mně, když se někdo líbí, což se samozřejmě stane, i když teď už se mi to hodně dlouho nepřihodilo, tak o tom normálně začnu doma mluvit. A to samé dělá Ivan. Říkám mu: „On ti je tak hezkej a má tak pěknou postavu…“ Takhle o tom vyprávím a za týden je po nadšení. Když se věci tutlají, aspoň takovou zkušenost mám, tak všechno nabude a máte pocit „tajemstvíčka“. A jak je to úžasné a báječné… Ale my si o tom pokecáme a najednou se to celé uvolní a přestane tam být nějaká tenze. Určitě si někdo bude myslet, že jemu by to takhle nevyhovovalo, ale nám tenhle systém funguje.

A když se o podobných věcech bavíte, nezažárlíte někdy?
Normálně. Jasně že žárlím, ale i to je důležité probrat. Když si o tom člověk pokecá, zjistí, kde je jádro pudla, a zase je ve větším klidu. Ale samozřejmě že jsem žárlivá. Nejsem žádný dalajlama, který by říkal: „Dělej si, co chceš.“ Důležité je spíš umět věci pojmenovat. Myslím si totiž, že jakýkoli chtíč je potřeba něčeho. Někteří lidi z toho důvodu nakupují, jiní mají zase nutkání měnit partnery. Vždycky je to nějaká neustálost a nevyváženost v životě. Pokaždé je to hledání vzrušení, nového impulzu pro život. A nové vztahy vám to dávají. Rozechvění, pocit, že se něco děje, že se život obrátil vzhůru nohama. Ale ono se to zase za ty tři roky, což je prokázané, vrací do původních kolejí. A problémy, které jste měla v předchozím vztahu, se objevují i v tom novém. Změnami partnerů se zas tak moc nevyřeší. Vždy je to o komunikaci a o tom, přijmout sebe i toho druhého. Takže se snažíme a je to docela zábava.

Jak jste vlastně k vaší filozofii pravdy došli?
Nás k tomu život dovedl, protože jsme viděli, jak dopadly vztahy jiných lidí. A tak jsme se dohodli, že to budeme dělat preventivně, abychom se nedostali do té fáze jako jiní, kteří pro nás byli špatným příkladem. Chtěli jsme jít jinou cestou, protože se nám to pokrytectví nelíbilo. Člověk, když nechce pravdou ubližovat, tak ublíží sobě, ale i tomu druhému. Ono to někde zůstane. A když se problém nevyřeší, projevuje se časem i na blbostech. A vlastně to nikdy nedopadne dobře.

Proč jste se s partnerem ještě nevzali?
Asi taky preventivně. I když jsme byli jednu chvíli načatí, nikdy jsme to vlastně tak necítili. A dnes už na tom nesejde. Ta chvíle, kdy by to bylo to pravé, už proběhla a dnes už to není nutné. Nevadilo by mi vdát se. Ale je to spíš otázka příležitosti, jestli na to budeme mít chuť… Za těch devatenáct let mají mnozí už za sebou dvě manželství.

Překvapilo mě, že jste před časem otevřeně přiznala, že ani netoužíte po dětech.
Ano, to jsem přiznala, protože jsem dlouhá léta měla dost vyhraněný názor. Nebylo mi sympatické takovéto bušení v prsa, že děti a nic víc… Zajímaly mě také jiné věci. Měla jsem v životě i jiné touhy. Možná něco si dokázat, pracovat, být emancipovaná. A děti mezi to moc nepatřily. Otevřeně jsem přiznávala, že se cítím jako vědomý sobec. Že nevím, jestli bych vůbec uměla dát lásku někomu jinému a potlačit samu sebe. Ale je pravda, že člověk se asi mění a vyvíjí rok co rok někam. A že co cítil před pěti deseti lety, se vytratilo.

Takže teď už by vám nevadily?
Najednou zjistíte, že byste to vlastně uměla, být rodičem. Ale je opravdu důležité, abyste pak na mateřství nesváděla, že jste něco nestihla nebo zanedbala… V tomto směru už nejsem radikální. Dokonce mám takovou životní filozofii, že říkat „NE“ znamená něco potlačovat. A částečně i strach. Došla jsem k tomu, že je dobré se životu otevřít ve všech směrech, a jestli to přinese nějaké děti, tak to tak patrně má být. Sama se až divím, jak se to změnilo. I mně nějakým způsobem došlo, že některé věci, které pro mě byly strašně důležité, už tolik podstatné nejsou. Důležité je být v pohodě.

Myslíte si tedy, že žena může být spokojená i bez dětí?
Každý má právo rozhodnout se, jak se svým životem naloží. Dovedu pochopit ženu, která opravdu řekne: „ Nechci, necítím se na to.“ Je ale dobré, když je o tom skutečně přesvědčená, a když najednou v padesáti letech neřekne, že je škoda, že děti neměla. Je to opravdu celoživotní rozhodnutí, které závisí jen na nás. Jen na nás záleží, s kým děti budeme mít, zda vůbec a kdy. Podstatné je přizpůsobit se taky fyzicky i zdravotně a žít zdravě. Protože když mateřství odkládáte, musí být tělo natolik fit, aby bylo těhotenství ještě schopné absolvovat. Tohle mně dělalo léta samozřejmě hrozné problémy, proto jsem říkala, že ne.

Ani partner na vás nikdy netlačil?
Vůbec. On mi v tomhle nikdy „nepomáhal“. Říkal, že je to na mně, protože já jsem potenciální matka. A že kdyby bylo na něm, tak se bez dětí v podstatě obejde. Nebyl typ muže, který by říkal: „Dej mi dítě!“ Neměl nijak vyhraněný názor. Možná už bych děti měla, kdyby po nich tolik toužil. Ale u nás to tak nebylo a musela jsem se k tomu postavit sama.

Říkáte, že jste se chtěla realizovat a být ekonomicky soběstačná. Život v domácnosti, kdy by vás živil manžel, by vám nevyhovoval?
Určitě bych něco ráda vytvářela. Být zelenou vdovou? To nevím… Nevím, jestli je to vůbec baví, být zelenými vdovami. Dříve, když nebyly automatické pračky a ženy musely ráno zatopit, vyprat, řídit domácnost, tak chápu, že to bylo o něco komplikovanější. Ale dneska, při všech možnostech, kdy máme auta, telefony, pračky, myčky, tak se člověk už i tak nudí. Všechny zájmy, které máme, jsou důkazem jakési nudy západní civilizace. Máme takový dostatek a pohodu, že už vymýšlíme blbosti, abychom se zabavili. Být ženou v domácnosti je pro mě v dnešní době úplně absurdní představa. Ani bych si neměla s partnerem co povídat. Důležité je mít podobné zájmy a být na podobné úrovni, aby měl partnerský život vůbec na čem žít. Takže ne…

Máte hodně společných zájmů?
Poslední dobou je takový náš „šlágr“, že chodíme na poměrně dlouhé procházky. Pořídila jsem Ivanovi hodinky, které měří, kolik toho ujdete, což chlapa úplně nadchne. A já jsem si zase koupila hole na nordic walking. Sice u procházek vypadám jako pitomec, ale je to super aerobní pohyb.
Jinak: nikdy asi nebudu fotbalový fanoušek, ale občas, když se s Ivanem koukám na nějaký zápas, musím uznat, že je to opravdu hezké, sledovat s chlapem fotbal… V podstatě můžete s partnerem prožívat téměř všechno, když chcete. I když je pravda, že na to někdy není nálada.

Myslíte, že jsou naše životy do jisté míry předurčené, nebo že je můžeme ovlivnit sami?
Myslím, že oboje. Dle mého názoru si třeba duše vybírá své rodiče. Vybírá si cestu. Na svět se rodíme už s určitými dispozicemi, které předurčují, jaký budete člověk a jaké budete mít sklony. Věřím, že ten základní dar je nám daný a že pak záleží na nás, co s ním uděláme. Je to jako v té pověsti, kde bratři dostanou hřivny, ale každý s ní naloží úplně jinak. Jeden ji zakopal, jiný ztratil a třetí rozmnožil. Takže záleží, co se svým životem uděláte. A myslím si, že je každý den neopakovatelná možnost něco udělat. Nám se to nezdá, člověk má pocit, že život utíká navzdory naší vůli mezi prsty, ale přitom ho můžete každou chvíli ovlivnit. Do určité míry vědomě. Ale samozřejmě nemůžete nic plánovat. Je to, jako když letíte v letadle. Nevíte, jestli spadne, nebo ne.V tom je osud daný. Někdy je to velmi těžko skousnutelné, když se něco tragického stane, ale zřejmě to tak mělo být… Mně se třeba stalo, že jsem nesla nákup, upadla jsem a podřízla jsem si o ten nákup žíly.

 

3x o Tereze Bebarové: * Kromě seriálu Ulice hraje už několik let ve stálém angažmá v Divadle Na Fidlovačce. * Narodila se v Bohumíně, divadelní kariéru začínala v Ostravě. * Za dabing získala tři hlavní ceny Františka Filipovského, hlas propůjčuje třeba Angelině Jolie nebo Evě Longoria.

To se vážně stalo?
Ano. Stála jsem v ulici, tekla mi krev z ruky a říkala jsem si: „Tak, a takhle třeba život skončí.“ Nikdo tam zrovna nebyl, hlavou mi projelo, že si třeba jen tak vykrvácím… Tato situace byla až tragikomická. Přitom jsem to taky vůbec nečekala. Mně bylo v ten den zrovna tak fajn. Vykračovala jsem si po Praze a měla takový hezký fialový kabátek a byla spokojená. A najednou rup, šup… A za minutu mi už z ruky crčela krev.

A kdo vás nakonec zachránil?
Oslovila jsem nějakého kolemjdoucího, a ten se tak vylekal, že utekl. A pak šel pán, který, když mě uviděl, zesinal. Zachraňovat někoho je docela nepříjemné. Navíc jsem si myslela, že jsem si asi přeřízla tepnu, což jsem mu hned oznámila. Prosila jsem ho, aby mi zavolal záchranku. Ale nějak se mu to nedařilo, s mým telefonem to zase neuměl. Začala jsem už být trochu nervózní, navíc jsem večer měla hrát v Českém Krumlově. Ale nakonec se mu sanitku zavolat podařilo. A přijeli tací stateční záchranáři, kteří mi ihned nalili optimismus do žil. Byli úžasní a hezky na mě mluvili, a navíc mě hned uklidnili, že to není tepna, ale jen žíla. Pak mi to na „Karláku“ zašili. Teď už se na to s odstupem hezky vzpomíná.

Zmínila jste, že člověk, když odkládá mateřství, musí žít zdravě. Jak o sebe pečujete?
Nepiju, nekouřím. Kávu miluju, ale taky to moc nepřeháním. Škodí to ledvinám a dělají se vám pak pytle pod očima. Používám výbornou přírodní francouzskou kosmetiku. Dodržuji i rady, které mi dala kosmetička. Když jsem nalíčená, tak se samozřejmě pořádně odlíčím. Občas se namažu olivovým olejem. Starám se o pleť. Přece jen se obličejem živím. Důležité je i kvalitně jíst a hodně pít. Se svým vzhledem jsem ale docela spokojená.

Před lety jste ale prý přemýšlela o plastice nosu.
Jo. Dokonce někde napsali, že ji mám. Ale to není pravda. Můj „frňák“ je autentický. Jen jsem si nechala odstranit laserem asi dvoumilimetrový výrůstek. Ale je pravda, že jsem jednu dobu měla nějaké komplexy. Myslela jsem si, že kdybych byla krásnější, přineslo by mi to třeba víc práce před kamerou. Řešila jsem si v hlavě, že když si nechám přešít nos, budu tím pádem lepší člověk. Obešla jsem několik českých kapacit a vlastně jim zpětně děkuji za to, že mi to rozmluvily. Osobně tedy doporučuji, aby ženy, které o sobě pochybují, trochu počkaly. A snažily si uvědomit, jestli ten problém nespočívá spíš v něčem jiném. Protože pak už je to nevratné.