Věříte po vašich zkušenostech, že ještě existují věrní muži?
Ano, určitě jsou na světě i věrní muži…

Se současným manželem jste se seznámila na dovolené. Prý jste se před ním nejprve nechala zapírat. Proč jste mu nakonec dala šanci?
Seznámila nás vlastně moje sestra. Byla jsem s ní na dovolené v době krátce před rozvodem a zcela neochotná tvářit se na jakéhokoli muže přívětivě. Nejenže jsem se před ním nechala zapírat, jednou jsem před ním dokonce utekla, ale pak mi začaly docházet výmluvy. Ale teď vážně: hodně jsem zpozorněla, když mi z manželova vyprávění došlo, že před několika lety prodal firmu a vzdal se všech svých koníčků. A proč? Oba rodiče krátce po sobě onemocněli rakovinou plic a on se rozhodl pečovat o ně až na výjimky sám doma, jen s pomocí zdravotní sestry. Každý lékař vám přitom potvrdí, že péče o pacienty s tímto onemocněním je řehole. Udělal něco, co se dnes už moc „nenosí“. Pro rodiče se na několik let vzdal vlastního života.

Bylo těžké začít zase nějakému muži věřit?
Důvěru v Martyna jsem získala díky jeho činům. Na vzletné, ale prázdné mluvení, si moc nepotrpí.

Co na něm nejvíce obdivujete?
Abych byla trochu povrchní, strašně se mi líbí, jak se drží v sedle. Dříve jezdil, než skončil kvůli rodičům, závody na koních zvané cross country, což jsou šílenci, kteří jsou ochotní počítat kdykoli s možností, že při dalším skoku dopadnou na zemi dříve a kůň na ně. Pár Martynových kamarádů skončilo docela špatně. On sám už dnes jezdí umírněněji. Trochu…

Čím se zásadně liší od vašich předešlých partnerů?
Má rád lidi – nepohrdá jimi, je laskavý a srdečný. Nezná přetvářku, má veselou povahu a vládne typickým anglickým humorem.

Před časem jste přiznala, že nemáte dobrý odhad na muže. Myslíte, že už se to zlepšilo?
Tentokrát jsem z obliga! Jak jsem řekla, manžela mi vybrala sestra. Já jsem měla jako vždy „perfektní odhad“. Když mě totiž sestra Vlaďka upozornila na Martyna, že je to docela hezkej chlap a sympaťák, odpověděla jsem asi toto: „Nech mě s chlapem na pokoji. Ať hezkej, nehezkej, sympaťák, či co v tom všechno vidíš, já vidím chlapa, a to mi coby minus stačí. A mimochodem: je tu s přítelem, určitě jsou si, no víš co, hodně blízcí. Ten mrňavej bude nejspíš za manželku…“ Zkrátka jsem se zase „dokonale trefila“.

Proč jste se rozhodla pro další sňatek? A jak vůbec vnímáte instituci manželství v dnešní době, kdy každý druhý svazek končí rozvodem?
Není nutné ztratit důvěru v instituci manželství jen proto, že se jedno či druhé nepovede. A jste si opravdu jistá, že se u nás rozvádí „jen“ každé druhé manželství? Každopádně častá rozvodovost nesouvisí s institucí manželství, ale s charakterem osob, účastníků oné instituce.

3x o Janě Bloch Mackové White * V mládí odešla do emigrace do Švýcarska, kde se jí podařilo rozjet úspěšnou firmu. * Je vyhlášená gurmánka a znalkyně jídla. Připravovala recepty třeba pro Nedělní Blesk. * V červnu se potřetí vdala. Jejím mužem je Angličan Martyn White.

Váš život nebyl vždycky jednoduchý a bezbolestný. Co vám pomáhá překonat zklamání a těžké životní okamžiky?
Děravá, případně selektivní paměť.

Oba s manželem jste rentiéři. Co rádi děláte ve volném čase?
My žádný volný čas nemáme. Nevím proč, ale jaksi jsme stále v poklusu. Hodně cestujeme, navštěvujeme přátele, které máme doslova po celém světě, oni jezdí i za námi, staráme se o naše různá obydlí a zvířata, chodíme do hospůdek, restaurací, bister a vůbec všech ostatních míst, kde se dobře vaří. Oba jsme mlsní… Taky se věnujeme různým, občas dost časově náročným koníčkům. Jak říkám, jsme stále v poklusu, ale šťastní.

Kde jste vlastně momentálně „doma“?
Částečně žijeme v Anglii, Praze a na jednom ostrůvku v Karibiku. Jako doma se vlastně cítíme na všech třech místech, pokaždé trochu jinak.

Jste žena, která je nejen úspěšná, ale také krásná. Myslíte si, že je to v životě nějaká výhra?
Krása je velmi relativní pojem. Stejně tak úspěch. Za krásnou se nepovažuju. A úspěch? Jedna žena považuje za úspěch, když dobře vychová své děti a stanou se z nich schopní jedinci, jiná žena dá přednost vybudování vlastní kariéry, jiná zase považuje za úspěch, když se jí podaří omámit starého bohatého pána a žít z jeho peněz. Sama považuju za největší úspěch první příklad. A na druhou stranu: skoro všechny životní komplikace vznikají jen v důsledku toho, jací jsme.

A jak vnímáte stáří a stárnutí?
Za doby mého minulého manželství bylo stárnutí neustálé a děsivé téma. Nepoznala jsem nikoho, kdo by měl větší hrůzu ze stárnutí než můj bývalý manžel. Honba za věčným mládím je důkazem nedozrálé osobnosti. Každý jednou, dříve či později, zestárne a používání pomůcek typu o dvě až tři generace mladších dívenek nepřinese uživatelům omlazení ani na jedinou vteřinu navíc, právě naopak! Časem se jim přitíží, až přestanou zvládat tempo a myšlení věkově nesourodých partnerek.

Dočetla jsem se, že jste ve vedení nadnárodní neziskové organizace bojující proti domácímu násilí. Stále to trvá?
Ano, stále. U nás jsem se však nesetkala s přílišným zájmem. Naše společnost je ochotná akceptovat, že existuje násilí proti dětem a že to tak být nesmí. Násilí proti ženám je ale stále vnímané trochu jako něco, co si ta ženská vlastně zavinila sama. Proč si toho pobudu brala, že? A domácí násilí proti mužům je dokonce brané jako úsměvná humoreska. Přitom taky

Dá se nějak zobecnit, proč domácí násilí vzniká?
To zobecňování mi asi nepůjde. Všechny případy však mají jedno společné: Osoba tak činící musí mít násilnickou povahu, ať více, či méně dobře utajovanou. A to je někdy opravdu šok! Potkáte manželskou dvojici, oba jako ze škatulky, kultivovaný projev, paní možná trošičku akcentovaná, pán umírněného vystupování, s pěstěnými nehty, uhlazený. A přitom už dvacet let týrá ženu i obě dcery fyzicky i psychicky… Ale snad nejzrůdnější jsou případy z Indie. Kyselinou rozleptané obličeje kdysi krásných žen, které se „provinily“ na různé způsoby proti mužské ješitnosti. Ta si nechtěla vzít onoho, jiná si chtěla vzít jiného, než poručili pan bratr, otec či strýc. Ta se usmála na nepravého… Spolupracujeme se špičkovými plastickými chirurgy z Evropy i Ameriky, kteří bez nároku na odměnu letí půl světa a snaží se vrátit těmto ženám alespoň trochu lidské rysy. Jsou to bezejmenní špičkoví odborníci netoužící po tom, aby si o svých činech přečetli v novinách či byli chválení v televizi. Na rozdíl od některých našich zpěvaček činících „dobro“ v době předvánoční.

Mluví se o vás jako o bohaté ženě. Je možné říct, že žijete v luxusu?
Žijeme v luxusu svobodné doby. Máme skoro neomezené možnosti dělat si, co chceme a kdy chceme. To je pro nás to nejhodnotnější.

Ale přece: je něco, za co ráda utrácíte?
Ráda utrácím za vybrané lahůdky a za šílené lodičky s nezdravě vysokými podpatky. Když si je jeden večer obuji, dva dny se pak šourám ve zdravotních pantoflích a hubuju se za tento nerozum. Několik let kraloval mému botníku páreček bot od Manola Blahnika, teď v něm vládne Christian Louboutin. Ale na chůdách by se mi asi chodilo lépe.

Vypadáte pořád hodně mladě. Jak o sebe pečujete?
Silně si uvědomuji, že nedělám pro svůj vzhled to, co bych měla. Často jdu moc pozdě spát, nedělám si žádné masky, na masáže nechodím, cvičím nepravidelně, až moc ráda jím, diety nedržím. A jsem nervák. Když už mám příliš špatné svědomí, začnu pátrat po pokud možno rychlé nápravě. Jednu takovou jsem objevila a zcela mi vyhovuje. S tělem i duší dokáže udělat zázraky. Je to jistý druh půstu. Ale popsat metodu by určitě přesáhlo rámec našeho povídání. Třeba jindy…

Co podle vás dělá ženu opravdovou dámou?
Coco Chanel, slavná francouzská módní návrhářka, řekla: „Opravdová dáma nevyjde ani v nejparnějším létě bez punčoch a naboso.“ Viděno jejíma očima už asi žádná opravdová dáma

Jste vyhlášená gurmánka. Pořád se ještě věnujete vaření? A vaříte i manželovi?
Ano, stále. Vaříme oba a sice se skřípěním zubů, ale otevřeně musím říct, že Martyn je mnohem lepší kuchař, než já kdy budu. Vaříme spolu strašně rádi. To ale neznamená, že v kuchyni panuje jen stálá pohoda. Někdy se taky pěkně pohádáme o způsobu přípravy a potom létají „cucky“. Jednou dokonce letěl polotovar. Přiznávám, že jsem manželovi mrskla těstem určeným k přípravě jistého indického chleba… Ale potom se s potěšením udobřujeme. Teď alespoň víte, proč jsem vám nemohla odpovědět osobněji na otázku opravdových dam. Ty určitě neházejí těstem.

Pamatujete si, kdy jste v životě byla nejšťastnější?
Když jsem po letech emigrace, po pádu komunismu, přiletěla poprvé do Prahy a po strašně dlouhé době, po věčnosti, seděla s celou rodinou u večeře a všichni mluvili jeden přes druhého. Do toho se ozývalo žvatlání nejmladší generace, tu jsem viděla poprvé v životě. A tak jsem seděla a poslouchala a příbory cinkaly, světlo svíček se třepotalo vzduchem a najednou tam byl… Ten krátký, avšak silný vjem, pocit štěstí!

Staňte se našimi přáteli na Facebooku.