Zapamatujte si: 1. Jmenuje se Robert Jašków. 2. Má partnerku Petru a tři děti. 3. Garantuji vám, že takového chlapa jen tak nepotkáte. Je bezprostřední, vřelý, spontánní.

Omlouvám se za malé zpoždění, mám teď hrozně práce! Včera jsem celý den zkoušel a večer měl představení. Ale to tak bývá v herecké profesi!

Pak zase přicházejí období klidu.
Přesně tak. Nikdy není akorát práce, akorát volného času, akorát peněz. Herec žije v sinusoidách nahoru dolů.

Chtěl byste vůbec mít všechno akorát?
Asi bych se ukousal nudou. Fakt bych se zbláznil chodit na píchačky od sedmi do tří, to by mě zabilo. Někdy je práce, že se člověk nestíhá pomalu ani najíst, a pak se půl roku kopete do zadku. Máte sice spoustu času na rodinu, ale nejsou prachy, není práce, člověk je frustrovaný, dává za vinu sám sobě, že se nedaří, a má chandry. Pak zase přilítne nabídka a nevíte, kam dřív skočit.

Nemáte více příležitostí ani v posledních letech? Jste víc vidět v televizi.
Že by skončila jedna práce a přišla hned druhá, se moc nestává. Nebo abych si dokonce vybíral ze scénářů, to se mi ještě nepoštěstilo. Ale teď běží v televizi seriál Expozitura, možná víc lidí přesvědčím, že nejsem úplně špatný herec. Třeba se naskytne nějaká další zajímavá práce.

… jo a my už děláme rozhovor?

Už jo! Neměla jsem připravený zvláštní startovní znamení. Ale můžeme to zkusit. První otázka: Jak nárazy práce a večerní představení ladíte s třemi dětmi?
V době, kdy jsme je neměli, mohl jsem se poflakovat. Teď rozhodně nemůžu. Možná hodinku před zkouškou s textem, kdy si dám kávu a cigárko, nebo po desáté večer, kdy už děti spí, ale to moc dlouho nevydržím a usnu taky. Ale co já? Ženy vydrží dvoj- troj- i čtyřnásobek toho, co chlapi. Moje žena obzvlášť. Marjánku ještě kojí, skoro nespí a všechno zvládá. Je úžasná! Mimochodem, kdo kdy vymyslel termín mateřská „dovolená“? To je největší blbost!

Vy často mluvíte o rodině. A moc hezky. Spousta mužů na toto téma raději nemluví, nejsou tak otevření, možná se bojí ztratit tvář.
Nedávno myslím brankář Petr Čech někde řekl, že doma přebalil dítě. Všichni z toho měli haló a najednou je polobůh, že přebalil svoje dítě.  Pro mě to je denní chleba. Přebalím levou zadní čtyři děti najednou, furt přebaluju, utírám zadky, vařím, hraju si s nimi, uklízím, peru, dávám věci do sušičky, rovnám prádlo. Pro mě je to normální, tedy v době, kdy jsem doma. Jsem součástí rodiny, nejsem jen nosič peněz. Tím, že přinesu prachy, opravím postel, sestavím nábytek a udělám klukům bunkr, nemám pocit, že mám vystaráno.

Mnoho mužům ano.
Pro mě je to divný. Jaké vztahy pak můžou mít děti k takovému tátovi? Táta je hlava rodiny: Mamko, jsem doma, udělej mi véču! Nesouhlasím.

Byl váš tatínek stejný jako vy teď?
Bohužel, vyrůstal jsem sám jen s mámou. Až před pěti lety jsem objevil v Polsku čtyři další sourozence. Můj táta, než potkal maminku, měl v Polsku syna a dceru. Pak žil v tehdejším Československu, to jsme se narodil já, a když od nás odešel, založil zase v Polsku novou rodinu a měl ještě dceru a syna.
Bráchové jsou někde po světě, ale sestry se znají a bydlí kousek od sebe. Ozvaly se mi tehdy na mail: Ahoj, já jsem Urszula Jašków, můj táta byl Czesław Jašków a ty jsi můj brácha. Šok. A za týden: Ahoj, já jsem Božena Jašków, můj táta byl Czesław Jaškow a jsem asi tvoje starší ségra.
Tak jsme s Petrou vzali auto a odjeli jsme za nimi. Nikdy jsem za víkend nevypil tolik vodky a neprolil tolik slz štěstí a radosti jako při setkání s mini. Ukázalo se, že ségry mě našly podle staré fotky, kterou objevily. Až bude Marjánka trochu větší, tak se za nimi zase vydáme. Chtěl bych se konečně podívat i na tátův hrob.

Jak maminka mluvila o tátovi?
Nikdy mi ho nezošklivovala. I tak jsem hodně těžce nesl, že od nás odešel, a byl jsem na něj naštvaný. Žili jsme dost chudě, táta neposílal žádné alimenty, máma mě vychovávala sama. Na matku samoživitelku se tenkrát někteří sousedi v Peci pod Sněžkou, kde jsme žili, dívali skrz prsty. Pro mámu to nebylo lehké. Vím ale, že většina si jí dodnes velmi váží. A já taky.

S tátou jste se v dospělosti nikdy nesetkal?
Ne, a myslím, že se s tím nesrovnám do smrti. Naposled jsem ho viděl, když mi bylo asi sedm let. Přijel na jednu noc. Maminka mi kdysi dávno říkala celou jeho historii, i o mých sourozencích, ale někam jsem to podvědomě zasunul a nechtěl otvírat. Pak letěla puberta, byl jsem na vysoké, v prvním angažmá a v roce 1994 přišlo oznámení, že umřel. Cítil jsem se zvláštně, neplakal jsem. Ale mám to v sobě, mrzí mě, že jsem se ním už neviděl.

 

3x Robert Jašków * Žije v Praze s partnerkou Petrou (34). Mají spolu: Jana (3 a půl), Jakuba (2) a Marii Annu (6 měsíců). * DAMU vystudoval pod vedením Jaroslava Vostrého, Petra Čepka, Jiřího Hálka a Věry Galatíkové. V současnosti hraje v několika inscenacích ve Švandově divadle na Smíchově. Vidět ho můžete v seriálech Ulice, kde hraje ruského mafiána Vasila Ševčenka, a Expozitura v roli kriminalisty Dana Chládka. * V roce 2004 získal televizní cenu Telemanie za vedlejší mužskou roli učitele Daňka ve filmu Smrt pedofila.

Teď máte svou rodinu, děti, ženu. Jak dlouho jste spolu?
Sice říkám, že Petra je moje žena, ale není manželka. Jsme spolu třináct let. Chceme se vzít, jsme dlouho zasnoubeni, ale první svatební pokus nám nakonec kvůli nepřízni úřadů nevyšel. Pak Petra otěhotněla, počkáme na příští rok.

Chtěli jste mít tři děti, nebo bylo narození Marjánky překvapení?
Chtěli jsme tři děti, jen jsme nepočítali, že budou tak rychle za sebou. Ale příroda to zařídila sama. Věřím, že děti si vybírají svoje rodiče. A ty tři dušičky nahoře si řekly: Hele, dobrý kumpáni, jdu tam!   
Děti jsou úžasné, přinesou vám jinou kvalitu života. Zažívám úplně jiný druh lásky. Láska k ženě je fantastická a ta má k Petře neutuchající. Láska k dětem je ale jiná. Kdo nemá děti, nepochopí.

Slyšela jsem i muže, kteří říkají, že otcovství je kulturní záležitost, zatímco mateřství je záležitost biologická. Omlouvají tím, že perfektní vřelý vztah k dětem nepřichází hned, ale časem, zvolna, někdy vlažně.
Protože chlapi by chtěli být celý život děti. A mají pocit, že narozením dětí končí mejdany, pařby, výlety, výlety na vodu. Musí se vyrovnat s novou životní situací, ale to je prosté, srovnat se s tím musíte. Největší vtip je, že nic nekončí a začíná něco úplně jiného. Nakonec i na výlety i pařby si najdete čas, i když složitěji.

Vy jste otec „kovanej“! Bylo něco, co vás na otcovství překvapilo?
Víte, co mě nejvíc překvapilo? Že ty malý děti dělají úplně stejně velká hovínka jako dospělý. A kromě pár provozních věcí jsem překvapený, jak moc je miluju. Jsem z nich úplně poprděnej. O prázdninách jsem byl třeba čtrnáct dní sám v Praze, pracoval, rodina byla na chalupě… Třeba i zapařím, ale stejně se v noci furt budím, jestli malá nepláče, jestli kluci nejsou vedle mě, že bych je odnesl do postele jako každou noc několikrát.

Jak se se vůbec s Petrou seznámil?
Tady ve Švandově divadle dělala nápovědu. Dokončovala tehdy gymnázium a vedle jeviště měla takový kutloch, v něm polštář, ležela, koukala na nás, napovídala a občas si tam ale taky četla knížku. Po gymplu studovala Vyšší odbornou hereckou školu. Hráli jsme společně v pár představení, třeba ve Chvále bláznovství. Také vytvářela a vedla Atelier Švandova divadla, který pořádal divadelní, herecké, pohybové, výtvarné a další workshopy.

Teď položím otázku, která se obvykle dává ženám. Máte nervy z milostných scén?
Když se milostná scéna točí první natáčecí a den a vy se neznáte s partnerkou, je to strašný! Já se naštěstí se všemi kolegyněmi vždycky znal, neměli jsme ostych dát si pusu, nebáli jsme se jakoby líbat. Milostná scéna ale je nejméně erotická záležitost, jakou jsem zažil – i když by někdo řekl, jak si člověk užívá. Kolem vás je osmnáct lidí, režisér, osvětlovači, nad hlavou máte mikrofon, vedle je skriptka, kameramani … V normálním životě se lidi líbají a milují, takže i tyhle scény patří do filmů. Jen navíc musíte dávat pozor, aby se druhý necítil nepříjemně, nevylezlo prso, nebylo vidět, že pod peřinou mám třeba trenky. Milostné scény jsou součást našeho řemesla. A má-li herečka problém, že bude na vteřinu vidět její zadek, měla by si možná rozmyslet, chce-li točit filmy.

Pracujete v divadle i televizi. Jak berete práci v seriálu Ulice?
Natáčení nekonečného seriálu je zvláštní a těžké v tom, že nikdy nevíte, co s vámi jako postavou bude. Jste jedno kolečko v obrovském soukolí, jedna ze sta postav. Snažím se Vasilovi dodat něco, čím bude zajímavej a nebezpečnej, vtipnej a zároveň hajzl, hodnej a zlej dohromady. Něco trochu víc než si jen přejet text a odkecat to na place. Prostor je nicméně omezený, vidíte se čtyřmi lidmi ve dvou až třech prostředích, hledat tam něco nového je náročné.
Stejně je zajímavé, že text do Ulice hned zapomenu. V divadle, kde funguje jiný druh paměti, si všechno vybavujete snadněji – věty naskakují nejen díky tomu, co jste si nalila do hlavy, ale i jiným podnětům, máte kolem sebe stejná světla, kulisy, lidi, zvuky.

To mi není úplně jasné.
Říká se tomu psychofyzická paměť. V divadle dlouho zkoušíte a vše kolem se zafixuje do celého vašeho těla, smyslů. Vím, že přijdu na plac, odsud tam, vím, že tady stojí Petra, tady Klára, vím, že mám dialog s Tomášem. Sama doma si obvykle vybavíte text jen částečně, ale když vlezete na jeviště, věci vám začnou naskakovat samy. Někdy nevíte do poslední vteřiny, co budete říkat, a naskočí to až s intonací kolegy s jeho posledním slovem, slabikou. Kolikrát vidím vytřeštěné oči kolegy, děs, a pak to tam skočí. A nakonec je to to nejlepší, co se může stát, protože je to velmi přirozené.

Máte nějaké herecké plány?
V herectví si můžete plánovat, co chcete, ale nikdy nevíte, co přijde. VeŠvandově divadle budeme zkoušet hru Řemeslníci, chystám se točit s režisérem Ivanem Pokorným, dostal jsem i jeden scénář, ale ještě jsem neměl čas ho přečíst.

Na webu Švandova divadla je spousta vzkazů a píšou tam samé ženy. Odvážila se některá fanynka pozvat vás třeba na kávu?
Asi dvakrát jsem na tom vzkazníku zaregistroval nabídku, že bychom si mohli sednout a dát si kávu. Nebráním se vyfocení nebo podpisu, byl bych hloupý, kdybych odmítal lidi, kterým se líbí, co dělám. Když přijedu do menšího města, tam mě poznávají a šuškají si: Hele, to je Vasil z Ulice. Ale nikdo mě neuhání. To ještě možná přijde. (smích)