* Takže je svatba na spadnutí?
Už jsem si tím jednou prošla, nesním o tom, nepovažuji to za důležité. Naopak si myslím, že svatba může vztah dost pokazit. Protože ti dva na sebe začnou mít jisté nároky. Ale na druhou stranu s tím nemám větší problém. Vím, že se na ni Marcus (hudebník Marcus Tran, pozn. autorky) moc těší, chce ji mít velikou a vzhledem k jeho kořenům počítám, že pozve asi polovinu Sapy (pražské centrum vietnamské komunity u nás, pozn. autorky). Trochu se toho i děsím, chce tam mít slony a bůhví, co ještě. Mám ho ale ráda, takže se nebráním. Když však nebudou peníze, dokážu bez toho žít.

* Vy máte dva potomky z předchozího vztahu, váš přítel je bezdětný. Plánujete společný přírůstek?
Deset let makám jakou šroub, protože od manžela jsem odešla se dvěma igelitkami, takže teď už docela toužím po pauze. S přítelem se o dítěti bavíme. Půjdu do toho v okamžiku, až se mi podaří prodat byt, ze kterého jsme se odstěhovali do domu za Prahou. Chci mít nějakou rezervu. Moc se na to období těším, konečně se budu maximálně věnovat dětem, mám vůči nim v tomto ohledu výčitky. V minulosti bývaly často spíš s mamkou, chůvou, když jsem si třeba odskakovala na Primu moderovat VIP zprávy. Ale neměla jsem na výběr. Tohle nemůže pochopit ten, kdo to nezažil a děti nemá.

* Vraťme se k příteli. Je o pár let mladší, nevadí vám to?
Stále se píše o tom, že jsem na zajíčky, ale mě už prostě starší pánové nevyhovují. Můj muž takový byl a neklapalo nám to. Nezažívali jsme spolu takové ty běžné věci, jako procházky s dětmi, chození do kina. Byl to podnikatel, který měl svůj byznys, a já byla s potomky věčně sama. Takhle jsem žít nikdy nechtěla. S Marcusem jsme se potkali úplnou náhodou. Je s ním legrace, je to ještě takový kluk, a to mi vyhovuje. Omládnu s ním.

* Co na něj říkají děti?
Mladší Antonio ho doslova miluje, Jessice chybí pravý táta.

* A jak se s rolí otce dvou dětí popasoval on?
Myslím, že výborně. On je rodinný typ, Asiaté to většinou v sobě zkrátka mají.

* Žárlíte na něj? Přece jen je mladší, je to známý muzikant…
Tak nějak normálně. Vzhledem k tomu, že jsme spolu pořád, ať je to přes telefon, nebo Facebook, nemám důvod na něj nějak výrazně žárlit. Nezavdává mi k tomu příčinu.

* Jak se díváte na nevěru?
Mění se to věkem a taky zkušenostmi. Teď si říkám, že ulítnout člověk může, ale není to důvod pro rozchod. Zvlášť když jsou ve vztahu děti. Už dovedu odpouštět. Občas se kvůli tomu ale chytnu s mámou, která mě za takové názory odsuzuje.

* Když zavzpomínáte na manželství s cizincem, jaké to bylo žít v Izraeli?
Chvíli jsme byli tady, chvíli tam. Střídali jsme to asi po třech měsících. V Izraeli jsme bydleli v domě, kde manžel vyrůstal, žila tam i sestra, rodiče. Špatně jsem to tam snášela, třeba jsem s nimi vůbec nejedla, štítila jsem se. Vadilo mi taky, jak jsou drzí, sebevědomí. Měla jsem na jeho rodinu šílenou alergii a neustále jsem s nimi a jejich vírou bojovala. Stále dokola jsem s nimi řešila, proč nejedí vepřové atp. Ale teď, po deseti letech, kdy jsem odtamtud nadobro odešla, musím říct, že mi to chybí, tu zemi mám už nadobro pod kůží. Zrovna nedávno jsem procházela obchodním centrem a dva pánové mě hebrejsky okomentovali. Byli pěkně překvapení, že jim nějaká prsatá blondýna rozuměla a zareagovala (smích). Jak jsem zaslechla tenhle jazyk, zastesklo se mi.

* Jak se tam třeba muži k ženám chovají?
Hodně lidí si myslí, že je tam ženská úplný „póvl“, protože s ní tak muž navenek mnohdy jedná. Ale doma je to přesně naopak, žena velí a chlap je úplně „mrňavej“. Sice muži svoje partnerky podvádějí, ale když dojde na lámání chleba, drží všichni pohromadě.

* Proč jste se rozvedli a vy jste se natrvalo vrátila domů?
Manžel mě podváděl, načapala jsem ho v devátém měsíci in flagranti. Pil, věčně byl ve svých kasinech. Než se narodily děti, stačila jsem jeho tempu. Ale pak jsem už neměla čas ani náladu, byla jsem unavená. V tu dobu jsme se od sebe vzdálili. Navíc někdo usiloval o jeho život. Několikrát mi kulky doslova létaly kolem hlavy, poblíž vybuchovaly bomby. Bylo to ostré. Měla jsem strach o sebe, o děti, rodiče i známí mě přemlouvali, abych se vrátila domů. Pak jsme ještě nějaký čas žili odděleně, lítali jsme s dětmi za ním, ale postupně to vyšumělo.

* Nebála jste se, že se budete přetahovat o potomky, že je třeba budete muset vydat do ciziny?
On moc dobře věděl, že se o děti nedokáže postarat tak jako já. To neříkám proto, že bych byla  snad nějakou matkou roku, ale zkrátka to zvládnu lépe. Ani o ně tedy nebojoval, jezdil za nimi, když měl čas, staral se, platil, co bylo třeba. Volával jim, ale teď se už asi rok neozval a tři roky je neviděl. Asi má nějaké problémy. Dcera to nese špatně, syn je na tom lépe, ten si ho moc nepamatuje.

* Jak zvládáte, že se dcera kvůli tátovi trápí?
Nejvíc bolí to, co nemůžete ovlivnit. Kamarádkám, které se chystají na roli svobodné matky, říkám: Ano, zvládneš to, všechno obstaráš, ale přijde období, kdy dítě zatouží po tátovi a ty nic nezmůžeš. Je těžké nedat dítěti to, co chce. Já třeba momentálně ani nevím, jestli bývalý muž ještě žije. Už několik let se připravuji na situaci, že budu muset dětem říct, že je to fakt. Teď už se mi o tom mluví lehčeji, ale když jsem od manžela odcházela, nebylo to snadné, brala jsem si ho s tím, že je to do konce života, milovala jsem ho. Naštěstí mám už svůj nový život a fungujeme s přítelem zase jako rodina.

* Jste přísná máma?
Sice se snažím o spartánskou výchovu, ale nejsem moc důsledná. Donedávna jsem na děti měla málo času, tak jsem vždycky jen řekla, že to bude tak a tak, a odešla jsem do práce. Když jsem se vrátila, oni to samozřejmě nedotáhli do konce. A já měla výčitky, že jsem s nimi nebyla, takže jsem polevila. A teď v tom mají guláš. 

* Váš syn se pere s jistou vadou, můžete prozradit o co jde a jak vám to komplikuje život?
Antonio má vadu ADHD, což je lehká mozková dysfunkce spojená s hyperaktivitou. Chodí do speciální školy, kde má úžasnou paní učitelku Tamaru Kovaříkovou. Bez ní bych už byla dávno v Bohnicích (smích). Má svůj individuální plán, pomáhá mu i asistentka. Pochvaluji si to, protože za pouhých čtrnáct dní se v této škole naučil to, co se mu nepovedlo za půl roku v předchozí. Oceňuji hlavně skvělý přístup k dětem.

* Vychováváte jinak syna a jinak dceru?
S každým musím jednat jinak. Antonio je citlivý, pravdomluvný, hodný. Jessica je soběstačná, všechno zařídí, vyřídí, i když se neučí ve škole zrovna nejlépe, protože má všechny vady dys. Navíc je sociálně vyspělá, ale nehnete s ní, když nechce, je tvrdohlavá. Často si s ní nevíme rady. Můžete jí sebrat cokoli, co má ráda, ale jí je to úplně jedno, klidně by si nechala dát i na zadek. Každý večer vymýšlíme, jak na ni. A to je jí teprve deset, v patnácti z ní dostanu nejspíš cukrovku jako máma kdysi ze mě. Třeba nedávno si ostříhala řasy, prý proto, aby je měla hustší, nebo si oholila obočí. Dětská lékařka, kam s Jessikou chodíme, mi říkala, že mě to nejhorší teprve čeká a že bych si už raději měla nechat předepsat antidepresiva, abych to vůbec přežila (smích).

* Zmínila jste, že dceři učení moc nejde, v tom bude asi po vás, protože vy jste nedokončila střední školu. „Šlapete“ třeba i proto na děti víc, aby vaši chybu neopakovaly?
Možná mě za to, co teď řeknu, hodně lidí odsoudí. Ale já si myslím, že život není o škole. Mně docvaklo až ve třiceti, že jsem se měla učit, tak si říkám, že jednou to třeba docvakne i jí. O dceru ale vůbec nemám strach, ona se neztratí, i když třeba školu nedodělá a bude z ní servírka. Bude mě to mrzet, ale vím, že je dyslektik, dysgrafik a dysortografik a že to málokterá učitelka chápe. Teď je třeba na páté škole. Až tady jí konečně dávají jisté rezervy a úlevy, takže snad projde. Vím, že by měla třeba víc číst, ale taky vím, že jí to nejde. Já to uznávám, protože já sama, a nestydím se za to přiznání, přečetla za celý svůj život jen tři knížky: Honzíkovu cestu, Lovce mamutů a Robinsona Crusoe, což byla ještě navíc povinná četba.

 

3 nej Martiny Gavriely Největší neřest: „Jsem cholerická a zapomínám. Co si nenapíši, nevyřídím.“ Nejoblíbenější parfém: „Chloé. Používám ho už tři roky a jsem stále moc spokojená.“ Ideální den: „Odpočívala bych, dívala se na filmy, došla bych si na thajskou masáž, a kdyby bylo peněz nazbyt, šla bych si nakoupit oblečení. Teď na sobě totiž dost šetřím, prioritou je pro mě dokončit vše kolem dom

* Říkáte, že vám ve třiceti došlo, že byste si měla školu dodělat. Takže to teď plánujete?
Chtěla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že by to byl mazec. Mám tři práce, dvě děti... Třeba až budou potomci větší. Jenže nedávno mě napadlo, proč to vlastně budu dělat? Jen pro ten papír, nebo abych lidem zacpala ústa? Vždyť mi na lidech stejně nezáleží, já jsem dokázala spoustu věcí i bez vzdělání. Jsem důkazem toho, že se i se základním vzděláním leckam dostanete. A nemusí to být nutně přes postel. Protože třeba zrovna na Primě byla mojí šéfovou žena. Ona si mě vybrala, i když věděla, jak to se vzděláním mám, i to, že jsem fotila akty.

* Ale pak se mluvilo o tom, že vás z televize kvůli tomu vyhodili. Nesla jste to těžce, stýská se vám?
Mně se nestýská po práci, mně se stýská po lidech. Já jsem nebyla typ, který nadšeně běží od sporáku a od dětí do televize, tam se vyfintí, oblékne, odhodí starosti a před kamerou se tváří klidně a vyrovnaně. A přitom mu hlavou běží, zda si to dítě už napsalo úkoly… Byly to pro mě šílené skoky. Asi se budu opakovat, ale vadilo mi, jak mě každý srovnával s Ivanou Gottovou. Mám ji ráda a co teď řeknu, myslím dobře. Ivana má zázemí, Karla za zády, takže si na ni nikdo nedovolí. I finančně je v pohodě, má chůvu, uklízečku. Ona si šla do práce odpočinout, já vydělat peníze. Ivana mi i kolikrát ustupovala, abych měla více dní službu a snadněji tak zaplatila hypotéku. Odešla jsem sama, nikdo mě nevyhodil, opakuji to stále dokola. Nezvládala jsem ten kolotoč, navíc za to moc peněz nebylo. V tu dobu jsem navíc spala třeba i jen čtyři hodiny denně. 

* A co děláte tedy teď, čím se živíte?
Provozuji s kamarádkou kosmetický salon v Praze na Hůrce, takže jezdím kontrolovat jeho chod, spustila jsem slevový portál Královna slev, dělám distribuci drinků Moments, k tomu chodím na pár hodin denně pracovat jako asistentka do jedné firmy, kde zařídím vše potřebné. Občas zajdu na nějakou placenou akci, ale na ty, které jsou zdarma, už nechodím, není důvod. Raději jsem doma s dětmi. Nedávno mi zrovna jedna slečna volala, abych přišla, že tam bude i Eva Herzigová, ale já opáčila, že nemám drahé šaty, kabelku a že to pro mě není zajímavé, pokud nedostanu zaplaceno. V telefonu bylo ticho, pak se slečna rozesmála a položila telefon. Asi mě mají za krávu, ale kdo neživil sám dvě děti, nepochopí. Nemám potřebu se někde natřásat, musím z něčeho žít. Vybrala jsem si život v domě, tak musím makat. 

* Jaké jsou výhody a nevýhody toho, že vás lidi poznávají?
Vzhledem k tomu, že teď podnikám, tak to svoje výhody má. Stavím to na sobě a svém jménu, s novináři udržuji dobré vztahy, mám mezi nimi i fajn kamarády. Ale že bych je nějak vyhledávala, posílala jim fotky z dovolené, to ne. A nevýhody? Když jsme byli na dovolené, někdo mi počmáral plot u domu nadávkami, ale mám skvělé sousedy, jejich děti to ještě před naším příjezdem umyly, protože mě litovaly. Pak tu jsou jisté články z bulvárního plátku, jejichž redaktorky, které váží asi tři sta padesát kilo a jsou zhrzené, píší podivně překroucené a podivně shrnuté informace. To si pak říkám, že budu těhotná, doma a nebudu nikam vycházet. Ale zase se bojím, že to bude ještě horší. Jsem v takovém začarovaném kruhu.

* Jak to vysvětlujete dětem?
S Jessikou je to už jednodušší, je starší, vysvětlím jí to. Antonio občas s něčím přijde, ale zajímá ho to jednu sekundu, v mžiku se ptá na něco jiného, je to dané onou vadou ADHD. Nedávno se třeba stalo, že kdosi poslal do jistého deníku informaci, že je Jessica zamilovaná do mého přítele a že se chce zabít. Volali mi, co s tím budu dělat. Měla jsem hrůzu, v jaké podobě to vyjde. Bolelo mě to kvůli ní, protože já bych unesla, kdyby šlo o mě, srovnám se s tím. Ale jak jde o děti, mám smrt v očích.

* Děsíte se jako modelka přibývajících let a kil?
Tak předně, já nikdy nebyla žádná topmodelka. Přehlídky jsem začala chodit, až když jsem se stala trochu známou. Takže problém s tím žádný nemám. Naopak se těším, až z mola slezu a budu žít rodinný život. Já prostě vždycky dělala jen to, za co mám peníze. Takže každému říkám, že klidně budu vyvážet popelnice, když za to dostanu padesát tisíc. Pracovala jsem na pásu v automobilce, dělala servírku, prodavačku v butiku, v kasinu. Peníze mi dávají svobodu.

* Dovedete si udělat čas jen sama pro sebe, zajdete na kosmetiku, ke kadeřnici?
Já jsem víc chlap, takový pankáč. Na nějaké kosmetické procedury moc nejsem. Je to pro mě ztráta času. Já radši vydělám peníze nebo jsem s dětmi, než abych se nějak šlechtila. Maximálně si nechám napíchnout čelo botoxem. Je to rychlé a efektivní, na půl roku mám klid. Nechce se mi nechat po sobě jezdit každý týden nějakou žehličkou, používat drahé krémy, a to vše navíc bez jistého výsledku.

* Jak odpočíváte?
Miluji víkendy, to si zalezu do postele a odpočívám. Před časem jsem byla nemocná, brala jsem dvoje antibiotika a moc jsem si to užívala. Konečně jsem totiž dokázala vypnout, všichni kolem mě skákali a já se dívala na filmy. Jsem ráda, že mám Marcuse, který mě jediný dokáže zbrzdit, chytne mě a doslova mi občas nařídí, že jdeme do kina. V tom je opravdu skvělý.