Úterý 29. září 2020
Svátek slaví Michal, zítra Jeroným
Oblačno, déšť 14°C

Markéta Fialová (40): S manželem pořád randíme

9. listopadu 2011 | 06:00

Na obrazovce vypadá pokaždé úžasně, navíc je opravdový profík. Daří se jí i v osobním životě, s manželem žije spokojeně už deset let a ještě stále si spolu umějí vychutnat víkend jen ve dvou. Málokdo ho však i s dcerami kdy viděl. Markéta Fialová si totiž soukromí velmi střeží.

Proč nikam s mužem ani dětmi nechodíte? Nechce se jim?
Vy mluvíte o akcích, které jsou tzv. mediálně sledované. To máte pravdu, ale já popravdě ani nevím, proč bych je tam měla brát. Samozřejmě že já sama se v rámci pracovní povinností takových akcí účastním, ale s Karlem (kolega Karel Voříšek, pozn. autorky). On je skvělý společník, jsme partneři, a tak to je, myslím, v pořádku. Nesměšuji soukromí a profesi. S manželem to máme vyjasněné od samého začátku, nemá zájem se někde předvádět. A dětem to žádnou radost neudělá. Jsou to krásné holky, když se jednou třeba budou chtít dostat na titulní stránky, určitě se jim to povede i beze mě. Já je tam kvůli své slávě prodávat nebudu. A pak… je tu velké množství mnohem důležitějších „akcí“, na kterých rozhodně nemůžeme chybět! Oslavy narozenin, lyžování na horách, prázdniny u moře, silvestry, Mikuláše, kam nejsme zváni proto, že já jsem „VIP“, ale protože hostitelé jsou naši blízcí a přátelé. A tam se cítíme dobře všichni. 

Jak Almu a Emmu vychováváte, jste přísná?
Myslím, že nejsem nijak zvlášť přísná máma, ale absolutní demokrat také ne. Učím holky odmalinka argumentovat, takže když mě chtějí přemluvit, musejí mít pádné důvody. Jsou v tom už hodně dobré, někdy se dost zapotím.

Fandí vám? Sledují vás v televizi, dovolí si vás třeba zkritizovat?

Myslím, že fandí mámě stejně jako tátovi, v jejich sympatiích nehraje moje profese vůbec žádnou roli. Na zprávy se dívají a samozřejmě komentují, co mám na sobě, co říkám, jak se tvářím. Často jim musím dát za pravdu, to jsou kritici, které chovám v úctě.

Co vám mateřství dalo a vzalo?
Dalo mi dvě krásné, zdravé holky. Jako máma jsem absolutně spokojená, nikdy bych za nic neměnila. Mateřství je dar, muži mají co závidět.

Vdaná jste deset let, umíte si na sebe udělat s manželem čas? Vyjdete si někam jen sami dva?
To je nutnost! Mně poměrně dlouho trvalo, než jsem pochopila, že časem, který trávím s mužem sama, neokrádám děti. Je to asi čtyři roky, co jsme zavedli jednou ročně „svoje“ prodloužené víkendy někde v zahraničí jenom ve dvou a je to moc fajn. Osvěžující, zábavné a objevné, prochodíme místa, kde by to holky třeba ještě nebavilo, a je to fakt super. Jinak spolu hrajeme golf, chodíme do kina, do divadel, na obědy, večeře… Když o tom tak přemýšlím, tak ano, umíme si na sebe udělat čas, přestože si nesmírně vážíme času, který trávíme s dětmi. A děti zatím s námi…

Čeho si na svém muži hlavně ceníte?

Že zůstává sám sebou, že je milujícím mužem a báječným tátou.

Jaký je váš osobní recept na spokojený vztah?

Znát navzájem své silné a slabé stránky a počítat s nimi. Respektovat přání a zájmy toho druhého. To zní asi jako klišé, ale je to tak.

Je podle vás papír na vztah důležitý, chtěla jste třeba být vždycky vdaná?

To je osobní věc každého, ale podle mě na papíru nezáleží.

A jak jste na tom třeba s vařením teplých večeří, hýčkáte si takhle rodinu?
Vařím nesmírně ráda. A troufám si tvrdit, že snad i dobře, tedy zatím si nikdy nikdo nestěžoval. Pravidelně si kupuji časopisy o jídle a o vaření, listuji si v nich před spaním, když už na knížky nemám sílu. Je to pro mě vynikající relax, představovat si, jak to všechno chutná… Stejně tak i vaření je pro mě relaxační činnost, ráda experimentuji a používám nové suroviny, ideálně místní, čerstvé, a pokud to jde, i bio. Co se týče teplých večeří… rodina je ocení, ale není to nutnost. Navíc s mým pracovním režimem to ani denně nejde. Ale vaříme rády s holkama společně, pečeme koláče, muffiny, pizzy, jen to pak v kuchyni občas vypadá na malování…

 

3 nej Markéty Fialové

* Nejlepší místo na světě: „Kdekoli se svými blízkými.“
* Nejoblíbenější knížka: „Momentálně Zlomek celku od Steva Toltze.“
* Největší slabost: „Čokoláda.“


Žijete téměř za Prahou, v rodinném domku, nechybí vám jako novinářce, že jste mimo centrum dění?

Bydlím v Praze 6 už hodně dlouho, poslední čtyři roky ale na samém kraji města. Za naším domem už jsou jen zahrádky a příroda. Dá se tu skvěle jezdit na kole, chodíme jezdit na koních do místních stájí. Zároveň jsme ale deset minut od metra, v centru do půl hodinky. Já jsem se narodila pod Vyšehradem, Praha je moje srdeční záležitost a bydlet v zeleni a zároveň „na dostřel dění“ je pro mě prostě ideál.

Takže do práce to vlastně nemátemoc daleko. Stále vás to i po letech na obrazovce baví?
Ještě ano, až mě to přestane bavit, poznáte to, zmizím. Nejsem typ člověka, který by zvládal chodit do práce s absolutní nechutí. Jasně, mám dny pocitu únavy a vyčerpání, ale moje práce má tu výhodu, že vám nedovolí jet na půl plynu, jak se rozsvítí červená, prostě se musíte nastartovat. To pak každá únava rychle zmizí. Navíc se v televizi potkávám s fajn lidmi, s profesionály, tak se těším i na ně…

Máte vůbec ještě trému?
Kdybych neměla trému, bylo by něco špatně. Televizní noviny jsou celou dobu, co je dělám, nejsledovanějším zpravodajským pořadem v republice a téměř vždy absolutně nejsledovanějším pořadem. Samozřejmě ne mojí zásluhou, denně na nich pracuje velký tým lidí, moderátor je nakonec ten poslední, ale také ten, co jim to může nejvíc zkazit. A právě tréma mě drží ve střehu a nutí k maximální koncentraci. Těch třicet minut zpráv se může stát cokoli, to je dost dlouhá doba na to, aby se svět obrátil naruby. A já mám někdy pocit, že ty nejdůležitější události se dějí zrovna mezi půl osmou a osmou hodinou večer. Ale to mě nakonec baví nejvíc – ta možnost živě reagovat a předat informaci o tom, co se děje právě teď. Někdy je to velký adrenalin.



Jak se vám hlásí opravdu tragické události? Které zprávy se vám špatně říkají?
Vím, jak je důležité zachovat si profesionální odstup, ale někdy je to fakt těžké. Jsem máma dvou malých holek, a to je také důvod, proč hodně prožívám hlavně tragické zprávy týkající se dětí, nebo dokonce násilí na dětech. Třeba dlouhotrvající případ pátrání po devítileté Aničce, který skončil bohužel tak tragicky, mě v noci budil. To děvčátko bydlelo na protějším břehu Vltavy, byla tehdy stejně stará jako moje dcera. Prožívala jsem to, co asi každá máma v republice, říkala jsem si, co kdyby se tohle stalo nám? Přiznám se, že to právě byl případ, kdy Karel Voříšek byl ten statečnější a informace se ujal.

A kdyby vám bývala kariéra novinářky nevyšla, co byste nejspíš dělala? Byl nějaký záložní plán?
Já jsem vážně chtěla dělat novinařinu už od základní školy, neměla jsem kdy tvořit záložní plány. Navíc jsem v tomhle ohledu dítě štěstěny, nikdy jsem neměla o práci nouzi.

Na zevnějšek asi musíte hodně dbát i kvůli své profesi. Jak často třeba zajdete na kosmetiku, ke kadeřnici?
Dbám na svůj zevnějšek, myslím přiměřeně tomu, nakolik ho potřebuji k práci. Někdy to dá pěkně zabrat. Ležet hodinu na lehátku u kosmetičky je pro mě spíš za trest. Ale mám samozřejmě své dobré víly, které se o mě po všech stránkách starají, vědí, co snesu, po čem se osypu a co nemá cenu mi vnucovat. Takže abych vám odpověděla. Na kosmetiku, manikúru a ke kadeřnici chodím jednou měsíčně. Jiná věc je fyzická kondice, o tu já pečuji ráda a s chutí. Chodím pravidelně cvičit, občas tancovat, běhat, jezdím na kole, hraji golf, lyžuji.

A co móda, oblékáte se podle trendů?
Mám ráda módu, je zábavná, pracují v ní lidé s fantazií a osobitým vkusem. Ale neberu ji jako diktát. Fakt mi ale vadí trend vychrtlých modelek, tomu nerozumím. Ty dívky vypadají strašně zle, opravdu nemocně, neznám nikoho, komu by se to líbilo.

Je váš styl podobný tomu, co oblékáte v práci?
Myslíte jako jestli chodím doma v kostýmku? Tak to vážně ne. Moje „pracovní“ oblečení, tedy to, co na mě divák vidí v televizi, si oblékám před vysíláním a svlékám zase hned po vysílání. Vybírají ho dámy kostymérky, které se starají i o jeho údržbu. Když mám být upřímná, vlastně doma nemám ve skříni kostýmek vůbec žádný. Zato spoustu džín, triček a sportovního oblečení na volný čas. Moje holky tomu říkají „v práci dáma, doma máma“.

Držíte diety, nebo máte štěstí na dobré spalování?
Diety jsem naštěstí nikdy držet nemusela, vždycky stačilo srovnat váhu posunutím večeře před pátou odpolední. A k tomu pohyb, samozřejmě. Ten mi působí potěšení, endorfiny umějí zázraky.

Co říkáte na plastické operace? Šla byste do toho někdy?
Plastické operace jako nápravu zevnějšku po nějaké havárii nebo nemoci uznávám stoprocentně. Pokud si tak někdo zvedá sebevědomí, proč ne, je to naprosto jeho věc. Já bych do toho ale nešla. Vím, jak rychle se dá přijít o zdraví, ve svém životě jsem po nemocnicích strávila dost času. Byla bych blázen, kdybych takhle riskovala.

O vaší nemoci se svého času hodně mluvilo, prý to bylo vážné… S jakou chorobou jste se vůbec prala?
Není to věc, o které mluvím ráda, ale odpovím, když se ptáte. Od osmnácti let žiji s poruchou krvetvorby, díky lékařům, svým blízkým a velké dávce štěstí žiju dodnes. Byla období, kdy mi bylo líp, kdy mi bylo hůř, ale i nejhůř. To vám samozřejmě přerovná hodnoty, přestanete řešit nesmysly a ujasníte si, co v životě má smysl a co za nic nestojí. To je také věc, za kterou jsem své nemoci vděčná. Že vím, co mám…

Letos jste oslavila čtyřicítku. V čem myslíte, že je tenhle věk pro ženu fajn?
To je asi individuální. Když o tom ale přemýšlím, pro mě je to moc příjemné období. Je mi fajn a kromě rodiny, práce a přátel už si dokážu najít čas i sama na sebe.

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak