Dáša Bláhová (62): Mladšího přítele jsem zpočátku odháněla

3. ledna 2012 | 06:00

ROZHOVOR: Před lety herečka Dáša Bláhová emigrovala až do Austrálie, kde porodila dvě děti. Kromě slávy se tam dočkala i velké zrady. Oba partneři jí utekli za jinými ženami. Nepoložilo ji to. Po revoluci se vrátila domů, vybudovala úspěšné divadlo a pořídila si mladého partnera. Je šťastná.

Svatba není v plánu?
Pro mě je to přežitek. Byla jsem vdaná jenom jednou, podruhé už jsem do toho jít nikdy nechtěla. Rozvod je vždycky bolestný. Ať se děje, co se děje, děti to poznamená na celý život. Sice se říká nikdy neříkej nikdy, ale teď mi to přijde zbytečné. Nechci zatahovat lidi kolem nás, naše děti, do něčeho takového. Svatbu chápu jako rozumný krok snad jen v případě, když chcete takříkajíc hnízdit.

S partnerem, který je o patnáct let mladší, jste už třináctý rok. Nebála jste se do takového vztahu jít?
Nejdřív jsem ho odháněla, připadalo mi divné být s někým o tolik mladším. Potom jsem ale na to přestala myslet. Důležité je, jak spolu prožíváte každý den. Neplánovala jsem žádnou budoucnost. A ona přišla sama, možná že to je ten klíč. Jsem spokojená, ale samozřejmě i náš vztah občas připomíná jízdu na horské dráze.

Co vás na partnerovi uhranulo především?
Spolehlivost, a to zásadně. Ostatní věci nejsou tak důležité.

Jste si v mnoha věcech podobní, nebo jste spíš jako voda a oheň?
Jsme každý úplně jiný. Sice se říká, že se protiklady přitahují, ale když se tam najde něco společného, je to jen dobře. Ze své vlastní zkušenosti vím, že vztah dvou protikladů, zvlášť když jde o různé národnosti, dopadá špatně. Můj první muž, Slovákoaustralan, měl mě, Španělku, Japonku i černošku. A žádný vztah mu nevydržel. Vždycky nějak ty původní kořeny vyplavou na povrch a partnerství se potrhá.

Vraťme se k současnému příteli. Nebojíte se občas, že by ho mohly zlákat dokonalé, mladé, štíhlé silikonové krásky?

Ani ne. On se totiž právě silikonových krásek a jejich ambicí děsí.

Jak váš vztah berou děti, byly od začátku pro? Nezrazovaly vás?
Nikdy jsem nežila jejich život, ony žily se mnou ten můj, tedy hlavně než se osamostatnily.


O kterém z mužů, kteří prošli vaším životem, můžete říct, že byl osudový?
Ten první byl osudový v tom, že mě odtáhl na druhý konec světa. Byl to původem Slovák, který emigroval. Potkali jsme se v Londýně, přišel na jedno naše představení a bylo to. Brzy poté jsem se už ze zájezdu z Paříže nevrátila.

On byl impulzem k odchodu?
Ano, láska moje rozhodnutí odejít z tehdejšího systému umocnila. Chtěla jsem vždycky odjet někam hodně daleko. Austrálie to splňovala.

Co na to říkali rodiče?
Bylo to těžké, protože jsem byla jedináček. Rodiče, a zvlášť matka, to snášeli dost špatně. Tenkrát šli zrovna do důchodu, takže je komunisti za mnou pustili, asi si mysleli, že se jich tak zbaví. Jenže naši už byli v Čechách příliš zakořenění, vrátili se. Bylo to určitě i neznalostí jazyka, to je strašně důležitá věc.

Vy jste při útěku anglicky uměla?
Byla jsem na tom po jazykové stránce špatně. Ale brzy jsem si v Paříži sehnala kazetu s filmem Hra o jablko, ukázala ji svému agentovi. Hned mi sehnal roli v nějakém seriálu. A tam jsem musela mluvit. Jenže plavte, když to pořádně neumíte, že… Prostě jsem se snažila. Naštěstí byli kolegové kolem mě slušní lidé, věděli, odkud jsem přišla, a poznali i jistou hereckou kvalitu. Přece jen jsem za sebou už měla nějakou průpravu. Viděli, že nejsem žádná amatérská pusinka.

Litovala jste někdy svého rozhodnutí, poplakala jste si?
Velice často mi bylo velice těžko. Byla období, kdy doslova nebylo co jíst. A to i když jsem už měla malé dítě, ale vždycky se muselo nějak jet dál. Ale já zkrátka přijala skutečnost, že jsem se jako chudá ocitla ve světě plném bohatých lidí, a smířila se s tím. Asi to bylo tím, že jsem pocházela z vesnice, ze skromných poměrů. Mnohokrát jsem si opakovala slova, která kdysi řekl otec Indíře Gándhíové: Buď odvážná a všechno ostatní bude následovat.

Manželství s otcem vašeho prvního potomka – dcery – brzy ztroskotalo. Totéž se po letech opakovalo i po narození syna, kterého máte s Australanem. Jak jste takové zrady přežila?
Poprvé to byla rána. Doslova na sebevraždu. Nesla jsem to opravdu těžce, protože jsem do té doby měla pocit, že žiju v ideálu, našla jsem toho pravého na celý život. Navíc nebyla poblíž rodina, kamarádi se teprve kolem mě utvářeli. Musela jsem prostě nějak přežít už kvůli dětem. Soustředila jsem se na práci, abychom vůbec vyžili. V druhém případě byla situace snazší. Řekla jsem si, že už jsem přece připravená. Samozřejmě zrada vždycky bolí, ale když se opakovala, bylo to už lepší. '

Co bylo kamenem úrazu? Proč vás oba chlapi opustili?
Otcové mých dětí byli zkrátka tenkrát mladí, tím pádem pokušitelnější. První utekl za Japonkou a druhý za Číňankou.

Zanevřela jste po těch zradách na muže?
To ne, ale už jsem byla zkrátka opatrnější. Uvědomila jsem si hlavně, že ideál bývá většinou realitě vzdálený.

Je nějaký podstatný rozdíl mezi životem české a australské ženy?
V Česku, kde jsem vyrůstala, bylo zvykem, že žena dělala všechno. Chodila do práce, starala se o domácnost. V Austrálii tehdy žena pečovala o domácí krb a muž pracoval. Vypadalo to tam trochu jako v seriálu Zoufalé manželky. Já v té pozici vydržela měsíc a šla jsem si hledat agenta. Tvůrčí ženy, které také nemohly být doma, utvořily velikou sebevědomou skupinu, která se začala realizovat v životě i v práci. Objevilo se mnoho schopných režisérek, scenáristek, tvůrčí energie se konečně prosadila. Já je obdivovala. Češky tak sebevědomé nejsou, neumějí se prosazovat přímo, jdou na to příliš kulišácky. Ale přece přímá rovina neznamená, že musíte někoho hned zraňovat. Máme tady kamennou džungli plnou sice krásných domů, ale vidíme menší kus nebe, a to nám ovlivňuje charaktery. V Austrálii jsou džungle plné zelených stromů, obrovské nebe, široké obzory, což charaktery dost rozšiřuje. 

Po dlouhých letech jste se rozhodla vrátit. Nebála jste se, že po vás neštěkne ani pes?
Za těch dvacet let jsem si na nejistotu zvykla. Pokud se rozhodnete, že jdete touhle cestou, tak se prostě nezastavíte, i když někdy jdete pomaleji a někdy rychleji. Bylo mi jasné, že nic není zadarmo. V Čechách pracuje dodnes generace lidí, kteří si nedovedou představit život bez stálého angažmá a platu, tohle já třeba neznám třicet let. Po revoluci jsem se sem začala vracet na natáčení několika filmů s Vladimírem Drhou, pendlovala tam a zase zpátky. Jenže jak začne dítě chodit do školy, musíte se usadit. Tak jsem zůstala v Čechách. Každopádně návrat pro mě byl určitě novou emigrací. Potrhala jsem tím vztahy hlavně v Austrálii.

Myslíte tím to, že se s vámi nevrátila dcera?
Ano, zůstala v Austrálii. Nedávno se tam i vdala. Vím, že když někde s někým do osmnácti vyrůstáte, utvoří se silné kořeny.

Jak často se vídáte?
Byla jsem tam naposledy v lednu, ona se tu občas také objeví. Stále se ale honí za životem, pracuje jako filmová režisérka, a to je možná horší profese než herecká. Musíte budovat projekt, shánět peníze, dokončit práci a hledat další.  

Když se podíváte d

o minulosti, jak jste děti vychovávala? Byla jste benevolentní matka ze Západu, nebo jste nastavovala pevné mantinely?
Jak život šel, takovou výchovu jsem razila. Nikdy jsem nic neplánovala. Když jsem se s Oliverem vrátila do Čech, všude se mnou chodil, i po večírcích. Všichni na mě koukali, že jsem vyvrhel, ale já jsem neměla jinou možnost. Žil prostě se mnou. Každopádně jsem děti učila skromnosti a samostatnosti. Dceři jsem před svatbou říkala, ať si proboha pamatuje hlavně jedinou věc: nesmí být na nikom závislá. Jenže syn na mě závislý je. Ale co s tím? Děláme si to asi, my matky, samy. Jenže já nevím, jak to nedělat. Prostě si z těch synů závisláky vychováme. Mateřská láska je „sviňa“. Možná to ale příroda tak zařídila, tak se tomu nebraňme. Každopádně si myslím, že mezi vztahem matka – syn a matka – dcera je diametrální rozdíl.

Nechyběl synovi doma mužský vzor?
Model otce mu skutečně chyběl. Jenže na druhou stranu, když se podíváte na kompletní rodiny, taky tam často otec věčně není, protože pracuje. Život je uspěchaný. Kolikrát jsme rádi, že uděláme jen něco pro to, abychom mohli předýchat další den. V podstatě jsem výchovu syna brala tak, že žil můj život, ne já jeho. To bylo moje pravidlo, myslím, že z toho se dítě hodně naučí.

 

3x o Dáše Bláhové

Největší neřest: Vzteklost
Nejlepší rady od maminky: Nevztekej se!
Nejoblíbenější jídlo: Miluje malajskou a indonéskou kuchyni.


Podobně vás vychovávali i rodiče?
Vyrůstala jsem velice tradičně. Musela jsem respektovat přísná pravidla, ale zase mi rodiče důvěřovali.

Kdysi jste přiznala, že vztah s maminkou nebyl po vašem odchodu za hranice idylický. Byla právě emigrace důvodem, proč jste si nerozuměly?
V podstatě ano. A vrátilo se mi to s dcerou, když jsem bez ní přijela natrvalo zpět do Čech. Je to zásadní odcizení. Matka mi trošku nemohla odpustit, ale pak zjistila, že žiji lepší život. Dost jsem se tím obohatila, než kdybych tu bývala zůstala. Po mém návratu zpět už byla maminka nemocná a brzy zemřela, otec tu ještě dlouho žil sám. K oběma jsem měla blízko, ale přece jen matka byla přísnější, a to mě iritovalo, stejně tak moje přísnost teď irituje moji dceru. Mezi matkou a dcerou je vždy jistá struna žárlivosti, soutěživosti. Zrovna tak je to i mezi otcem a synem. Moje dcera spoustu věcí vnímá z mé strany jako žárlivost nebo závist, ale já to tak nemám. Naopak mám strašnou radost, když se jí něco podaří. Ona má však v hlavě podvědomě zasunuté, že ji neuznávám, jak je úžasná. Takže se snaží mi to dokazovat. Ale já to nepotřebuji. A takhle vzniká nedorozumění. Všechno se ale srovná věkem a příchodem vlastního dítěte.

Stihly jste si s matkou všechno, co narušovalo vaše vztahy, vyříkat před její smrtí?

Některé věci ani nejdou říct. Ale když pak zemřela, byl to takový první zásadní zlom v mém životě. Říkáte si, že teď už bude všechno o něčem jiném. Vyčítala jsem si, že jsem měla pro ni udělat něco víc, lépe se postarat. Ale kamarád mi řekl, že si nic vyčítat nemám, že je to prostě život.

Působíte smířeně a vyrovnaně, můžete dát čtenářkám recept na pohodový život po šedesátce?

Člověk by neměl ustávat v tom, co dělá, co mu přináší radost. Zvlášť když jde do důchodu. Neznamená to, že se z nás pak stávají nepotřební lidé. Já bych to prostě v mém případě nepřipustila. Takže tvořím další a další věci. Někdy maluji, hraji, režíruji, učím na FAMU. Někdy je to únavné, ale musí se najít rovnováha mezi prací a odpočinkem.

Máte své Intimní divadlo, hrajete spoustu představení, která oslovují hlavně ženy. V čem vás teď můžeme vidět?
Právě slavíme desáté výročí Monologů vagíny. Stále máme plno, mám z toho radost. Novinkou je představení Moucha na zdi, kde je mým partnerem Vladimír Kratina. Hrajeme stárnoucí manželé, bývalé tanečníky, jejichž alter ega představují tanečníci ze StarDance – Alice Stodůlková, která vyhrála s Pavlem Křížem, a Michal Kurtiš, jenž tančil s Anetou Langerovou. Ti nám dělají jevištní oporu, když už nemáme na tanec sílu. Jako naše duše tančí dál. S touto hrou v režii Ireny Žantovské budeme jezdit po republice.

Jako herečka jste stále na očích veřejnosti. Musíte o sebe nějak zásadně pečovat?
Spíš je to se mnou horší a horší. Vím, že bych měla, ale nechce se mi. Najednou mi připadá zbytečné trávit tři hodiny v salonu krásy. Jsem netrpělivá.

To nechcete být krásná pro svého partnera?
Já chodím upravená, jen si všechno udělám sama. Každý den se dívám do zrcadla, takže přesně vím, co se se mnou děje. Až to bude kritické, někam zajdu. Nedovolila bych si o sebe nedbat.  

A co je tedy vaše ženská slabost, čím si děláte radost?
Nejraději čtu nebo si někam vyjedu. Ráda cestuji a poznávám něco nového. Nedávno jsme třeba byli na Srí Lance. Také si občas něco hezkého koupím, ale obíhání obchodů není moje parketa. Takhle zužitkuji čas jedině na zájezdech, kde proběhnu pěkná náměstíčka.

Jaký máte lék na fakt blbou náladu?
Asi jako každá ženská mám spoustu restů. Takže vyklízím skříně, přerovnávám věci, přesazuji kytky.

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak
Klíčová slova: rozhovor, Bláhová, Dáša, herečka, žena
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile