Proč ne osobně?
Jsem hodně vytížená, což přináší únavu, která ovlivňuje mou ochotu odpovídat. Někdy ji mění až v neochotu. A na internet si můžu vlézt, když jsem relativně v pohodě. Navíc při písemném rozhovoru není slyšet intonace, takže leccos, co jsem řekla ve srandě, pak vyzní vážně a naopak.

Četla jsem na vašich oficiálních stránkách reakce lidí. Někteří vás milují, jiní odsuzují. Nic mezi tím. Nevadí vám to?
Myslím, že jsme na tom všichni stejně. Máme lidi, kteří nás mají rádi, ale i ty, kteří nás odmítají. A občas se to dokonce prohodí. Díky profesi patřím k těm, kteří se hodnotí veřejně. Když je to hodnocení konkrétní, ať kladné, či záporné, tak se z toho snažím vzít něco pro sebe. Jedovaté a neopodstatněné plivance mě nezajímají. U některých lidí jsem docela ráda, že mě nesnášejí. Bývá to většinou oboustranné. Mimochodem, nemám svoje oficiální stránky, nepodílím se na nich, tedy je nečtu.

Pro spoustu žen jste důkazem, že člověk může být úspěšný, milovaný a šťastný, aniž vypadá jako Angelina Jolie. Poraďte, jak ustát tlak okolí, které říká, že musíme být vždycky krásné, štíhlé a dokonalé.
Vykašlete se na takové okolí a najděte si jedince, kteří vás mají rádi takové, jaké jste. Pro opravdový život jsou důležitější věci než štíhlá postava a svůdné rysy. Mimochodem Angelina Jolie to zřejmě ví, proto se angažuje v charitativních projektech. Naučte se mít rády své velké nosy, naučte se nosit i svoje kila navíc s láskou. Ono je to stejně relativní. Kdo je vlastně opravdu krásný? Společenské trendy krásy nastavují média, přebijte je svou osobností a pohodou, která z vás musí zářit na dálku.

Takže na to, jak vypadáme, můžeme kašlat?
To zas ne. Dbejte na sebe, neoblíkejte se pouze do hadrů, ve kterých je vám pohodlně, ale do věcí, v nichž se cítíte dobře a líbíte sama sobě. Jen tak přesvědčíte i druhého člověka, že vám to sluší. Musíte si věřit a mít se ráda. Na tom pracujte.

Co vám dodává pocit sebevědomí?
Asi že se tak neprožívám, že dělám věci, které jsou užitečné. Pak moje rodina, přátelé, lidská pospolitost, diváci, které těší moje práce… Ale také naše Matka příroda a Otec vesmír. Když si uvědomím, jak nepatrné součásti toho všeho jsme, přijde mi fakt nesmysl trápit se nějakými mindráky.

Kdysi jste řekla, že pro harmonický život potřebujete jiné hodnoty než peníze. Nehrají u vás žádnou roli?
Samozřejmě že hrají. Ale ne nikoli tu hlavní. Moje rodina byla hodně chudá, žili jsme od výplaty k výplatě, neměli jsme ani auto, ani chatu, máma musela pořád počítat, ale každý víkend jsme jezdili z Braníka vláčkem na houby nebo se koupat na Sázavu, chodili na výstavy, do kina, do divadla, na koncerty… Nepamatuji si, že by nastalo nějaké období, kdy by si maminka nezpívala.

Kdy vám bylo nejhůř?
Když mi umřela maminka a tatínek mě přestal poznávat. Bylo mi něco přes dvacet pět let a připadala jsem si zoufale opuštěná a okradená.

A kdy nejlíp?
Mně je dobře teď v posledních letech. Díky manželovi, dětem, přátelům, práci a možnosti být v přírodě. A velká vlna štěstí mě zaplavila, když jsem porodila děti.

Máte sedmnáctiletá dvojčata. Je pro vás život s puberťáky těžký, nebo naopak obohacující?
Co se týče jejich puberty a mého přechodu, vše probíhá v míře, ze které se dá dělat legrace. Jinak mě život s nimi nesmírně obohacuje. A nejen s nimi, ale i s jejich kamarády. Se Sašou a Patrikem dokonce jedeme na společnou dovolenou. Ty fakt „uctívám“. Na to se nesmírně a vesmírně těším. Halelujaaa!

Po dvaceti letech vztahu jste se před dvěma roky vdala. Proč?
Tak asi jsem uvěřila po těch letech v hodnotu našeho vztahu. A do té doby nějak nebyl čas. Taky rozhodla možnost vzít se v prostředí, které mě, coby známý obličej, nijak nepronásleduje… a manžel si mě zřejmě chtěl pojistit navždy.

Co vás na něm fascinovalo, když jste se poznali?
Že je nejlepší v mnoha směrech – krásně zpíval, hrál na kytaru, byl výtvarně zdatný, zná všechny brouky, ptáky, motýly. S ním je procházka lesem zážitek! Byl vtipný a stejně bláznivý jako já.

Co na něm milujete dodnes?
Že mě miluje, je skvělej parťák a úžasnej táta.

Jak vypadá vaše rodinná pohoda?
Různě, procházka s manželem a psem po lese, chození na houby, plácání se u rybníka nebo u moře, společný oběd s dětmi a třeba přáteli, společné kulturní akce, lenošení, kecání v kuchyni až do noci…

Hodně pracujete, zajímáte se o politiku, máte na všechno vlastní názor, jste úspěšná, říkají vám něco typicky holčičí témata? Nedovedu si představit, že s kamarádkami probíráte kosmetiku nebo módu.
O módě tedy moc neklábosím, ale o hezkém oblečení ano. Líbí se mi, když je někdo šik. A kosmetiku vzhledem ke svému povolání a věku řeším. Ale spíš se svou kadeřnicí Baruškou a kadeřníkem Michalem.

Umíte vyvážit práci, rodinu, zábavu, odpočinek?
Ne, ale snažím se o to. Jen co dozkouším jedno divadlo a natočím dva filmy, dám to do pořádku!!! A důkazem toho, že to myslím vážně, je i to, že jsem si po letech v létě dopřála přes měsíc volna.

Co je pro vás relax?
Příroda, hudba, obrazy, masáže, filmy, knihy… oheň!

Existují ve vašem životě nějaké zlomové okamžiky, po nichž bylo všechno trochu jinak?
Byla to smrt rodičů, sblížení s mým mužem, narození dětí, divadlo Sklep, divadlo Bouře, divadelní pouť na Střeláku, osmašedesátý rok, devětaosmdesátý rok, DAMU, abstinence, návštěva Peru s Olgou Vilímkovou… Nemám to zmapované. Docela žiju přítomností a s nadějí hledím do budoucnosti.

Jsou tím zlomem padesáté narozeniny?
Ale vůbec ne! Mně je jedno, kolik mi je let, když se cítím zdravá a nejsem unavená.

Děláte spoustu charity, jaký projekt je vám nejbližší?
Nejde o to, který je mi nejbližší. Nejvíc dělám pro nadační fond Matylda, který založila Mathidla Nostitzová. Pomáháme lidem s různým zrakovým postižením, konkrétně Jinonickému výcvikovému středisku vodících psů a Tyfloservisu. To je instituce, kterou založil před dvaceti lety doktor Cerha, sám nevidomý. Jde o to pomáhat slabozrakým a nevidomým, aby se mohli začlenit mezi nás vidící. Učí člověka, který náhle přišel o zrak, jak si má počínat v běžném životě, jak se chodí s bílou holí… Ale jestli naši politici nedostanou rozum, bude muset některá zařízení zavírat. Není na výplaty, přestože nejsou nijak vysoké. Já využiji tohoto rozhovoru: Pane Kalousku, zavažte si na den oči a dejte vědět, jak jste se cítil, když jste klopýtal na záchod.

Co chystáte v divadle nového?
Teď máme premiéru hry Patrika Hartla Soukromý skandál, kterou budeme hrát pod „Studiem Dva“ i v srpnu v Divadle Palace a samozřejmě pak i v nové sezoně. A máme i mezinárodní obsazení. Mého manžela skvěle hraje Miroš Kramár. A dokonce se tu i ve své první divadelní roli objeví Saša Hemala.

Ve hře se upřímnost šíří jako nákaza a způsobí pohromu… Co vy? Upřímnost ano, nebo ne?

Obecně se tvrdí, že je to dobrá vlastnost, ale praxe je jiná. A v naší zemi možná ještě více než jinde. Někdy se přemění v samovolnou panovačnost. Zvlášť když jde o osobu vyššího společenského postavení nebo bohatou. Říká se tomu arogance moci. Taky upřímnost za každou cenu může ublížit. Je nesmysl vdově na pohřbu vyjevit, s kým vším ji manžel podváděl. Já mám opravdu velké štěstí, že moje nejbližší okolí upřímnost nejen vyžaduje, ale i unese. Loni jsem kvůli své upřímnosti přišla o pár kamarádů. Nejdřív mě to dlouho bolelo, ale pak mi došlo, že to asi tak velcí kamarádi nebyli, takže není čeho litovat. Navíc ne kždý, kdo je upřímný, musí mít nutně pravdu. A o tom je i naše hra.

Ve hře vás svádí o mnoho let mladší muž. Jaké to je?
V tomhle případě trochu legrační, protože mu to v jednu chvíli skoro přeroste přes hlavu. Kryštof Hádek je skvělý mladý muž. Stejně jako Maroš Kramár skvělý střední muž. Je dojemné, když mi zpívá své italské vyznání… ale já to vůbec neprožívám osobně, je to práce.

Dokázala byste si to představit ve skutečnosti?
A jak víte, že se mi to nestalo? Z mé osobní zkušenosti mi to nebylo příjemné, protože mi toho dotyčného bylo líto. Já zkrátka nejsem na mladý, ani na starý. Já jsem na svého Mirka.

Oldřich Kaiser s Evou Holubovou

Autor: Archiv filmu Líbáš jako bůh

Ve filmu Líbáš jako Bůh jste hrála ženu, která má všechno pevně ve svých rukách, je praktická a realistická. Jaká jste ve skutečnosti vy?
Chaoticky praktická romantička s občasnými náznaky neurotičky se smyslem pro humor, kterému se leckdy nikdo nesměje, jen můj muž a naše děti.

Čeho si na sobě nejvíc vážíte?
Odvahy občas pochybovat i o sobě, aniž kvůli tomu ztratím sebevědomí. A poměrně silné schopnosti nadhledu. Jen se k němu někdy musím dopracovat přes humor, umění, meditaci či rozhovor s přáteli, například se Zuzanou Bydžovskou, Michaelou Gübelovou, Marcelou Košanovou nebo Jardou Rónou, mužme a mými dětmi, a prokousat se svou malomyslností a malověrností.

Čeho byste se naopak raději zbavila?
Malověrnosti a malomyslnosti. A taky částečné nesystematičnosti.