Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Polojasno 20°C

Vladimír Kratina (59): První žena mi utekla i s dcerou

13. října 2011 | 06:00

Na rozhovor se zpozdil o pár minut, protože doma spravoval ucpaný vodovod. Na první pohled se herec Vladimír Kratina skoro nemění – obr s modrýma očima, rozhalenkou do půl hrudníku. Věkem získává životní nadhled a prý se už nehoní za „sukněmi“.

Před čtyřmi lety jste se vrátil k herectví. Dal jste si doutníček, víno a jen tak jste si řekl, že se vrátíte?
Jednak, a také jsem v tu dobu dokončil jiné projekty a neměl další. Nápad vrátit se byl nasnadě. Naštěstí jsem bez problémů dostal angažmá a nemusel se nikde nabízet, což mi je velmi žinantní. Dokonce mě pak nominovali na nějakou cenu, tak se všechno rozvířilo a začaly chodit další nabídky. Nikdy jsem sice neohlásil, že končím, jenže když se v branži rozkřikne, že „podnikáte“, jste hned „za vodou“ a nikdo vám nezavolá.

Prezentujete se jako obrovský kliďas, já vám ale moc nevěřím. Neříkejte, že jste kvůli práci nebo velkému projektu nestrávil pár bezesných nocí.
Někdy je práce trochu náročnější, člověk večer v posteli přemýšlí, ale že bych nespal, to ne. Třeba na muzikálu Mrazík, který produkuji, pracuji s veškerým nasazením. Ale navíc točím, hraji v divadle, nejsem na jednotlivosti tak upnutý a psychický nápor dělím mezi víc věcí. A pak je druhá nezanedbatelná věc: ne že bych se cítil starý, ale jsem pár pátků na světě. V práci mám výhodu, že můžu s lidmi mluvit, nerozčilovat se, ale říct: „Děti moje zlatý, tak takhle by to nešlo.“ Nemusím křičet a oni udělají, co mají. Podobně se mi to daří i s policisty. V naší ulici bylo čištění, tak jsem jako dvacet let před tím, když je čištění, zaparkoval pod Emauzy – a dostal jsem botičku. Najednou se tam platí za stání. Přijeli kluk s holkou a já jim říkám: „Děti moje zlatý, to nejde.“ Oni: „Šéf by se zlobil, co máme dělat?“ Říkám: „Napište nějaký papírek, někdo ho zahodí a je to.“ Děti moje zlatý vám pokutu jednoduše nedají.

Vladimír Kratina s nejmladší dcerou Sofií
Vladimír Kratina s nejmladší dcerou Sofií
Doma ale „děti moje zlatý“ asi moc nefunguje, že?
Moc ne. Ale snažím se nerozčilovat, chci se udržet ve stavu pohody jako asi každý. A nedá mi to moc práce.

Máte tři dcery, prostřední Dominice bude dvacet, jak jste prožíval jako táta její pubertu?
Jsme rodinný model, kde jsou dvě holky (nejstarší dcera z prvního manželství je dospělá - pozn. red.). Dominičina puberta byla výživná, nicméně blesky lítaly hlavně mezi maminkou a dcerou. Já jsem situace spíš rovnal, snažil se působit jako smiřující element, ale často jsem se pak nakonec sám musel bránit. Když člověk okřikne obě, tak se manželka ozve, že nejde o ni, ale o naši dceru, a přesmykne se to někam úplně jinam a je

A co případní nápadníci?
Říkám jí, že nemá cenu hrnout se do vážného vztahu. Teď jsou ale na pořadu dne jiné záležitosti. Dominika udělala maturitu, nechtěla studovat a začala pracovat jako servírka někde na golfu. Jenže náraz praxe byl velmi tvrdý, teď je celá přepadlá a zas hrozně rychle studovat chce. Přemýšlí, co se sebou – přemlouvám jí, aby jela na půl roku do Anglie, jenže nechce jet sama. Já zas vím, že při cestě s kamarádkou budou mluvit česky a moc angličtiny se nenaučí. Nejsem ale direktivní, vím, že co by pro ni bylo dobře, důrazně jí to říkám, ale víc nemůžu. Ona na to nakonec přijde. My jsme nebyli jiný, člověk si na všechno přijde sám, stačí být trpělivej, a já jsem.


Nejmladší dceři Sofii je devět let. Narodila se, když vám bylo padesát, nebál jste se, že budete starý táta?
Nikdy mě to ani nenapadlo, věk se mě nějak nedotýká. Všichni říkají, že ve vyšším věku si rodičovství víc užijete, já jsem dost pracoval ve čtyřiceti, kdy se narodila Dominika, i v padesáti, takže jsem zásadní rozdíl nevnímal.

Byla Sofie plánované miminko?
Určitě jsme chtěli ještě jedno dítě. Manželka asi víc, ženy většinou prožívají tyhle věci intenzivněji. Dneska jsou ale prý chlapi jiní, citovější, měkčí, víc prožívají i děti, jestli jedno, nebo dvě. Ti, které já znám, to zase tak hluboce neřeší.

Vladimír Kratina s manželkou Jitkou
Vladimír Kratina s manželkou Jitkou
O vaší ženě vím, že je v domácnosti. Co dělala, než jste se potkali?
Moje manželka je vyučená zdravotní sestra, ale vždycky měla odpor k nemocnici, takže dělala takové kuriózní věci, jako třeba inspektorku výtahů nebo s kolegou hloubkové inventury obchodů – dostávali peníze navíc za to, že třeba zametli nějaké nesrovnalosti. Pracovala i jako vychovatelka a teď je už dvacet let v domácnosti.

Naplňuje ji to?
Během let byla období nervozit, kdy chtěla mezi lidi. Před pár lety u nás s kamarádkou Renatou seděly na chatě, děti odrostlé, obě chtěly do práce a bilancovaly: anglicky neumíme, s počítačem taky nic, co si budeme povídat. Tak, prázdniny – dva měsíce musíme mít volno, protože jsme na chatě, to je jasný. V zimě jsou pak čtrnáct dní zmatky s dětmi na hory, Vánoce, musíme mít volno… Chvíli jsem je poslouchal a říkám: Podnikatelé se o vás budou rvát!

Vy jste začal podnikat v devadesátých letech. Na herectví, pokud nejste superúspěšný, se moc nevydělává. Byla v tom chlapská touha vydělat peníze?

Roli hrálo víc faktorů. Vydělat chce každý chlap, každý člověk. Měl jsem ale i velkou touhu seberealizace, chuť dělat něco jiného. Zjistil jsem, že kreativita je ve spoustě činností, nejen v herectví.

Po pauze jste se mimo jiné vrátil i k seriálům. Jaká je pro vás seriálová práce?
Nikdy jsem nedělal seriál, ve kterém musíte chodit do papundeklů každý den. Neříkám, že proti nim něco mám! Obvykle jsem točil jednotlivé díly v exteriérech, kdy není poznat práce na seriálu od filmu. Dneska se i film honí, aby se ušetřilo, takže nevnímáte rozdíl.

Teď startuje seriál Expozitura, kde jste hlavní postavou v jednom z dílů, v Soukromých pastech hrajete detektiva. Je to opravdu vaše oblíbená role – policista, komisař?

Docela ano. Když už ji tak často dostávám, říkám si, že by nebylo špatné udělat celý film nebo seriál. Mám nápady, ale nemůžu tady rozdávat návody.

 

3x oVladimíru Kratinovi

* Má tři dcery: z prvního manželství Marii (35), která pracuje jako úspěšná mezinárodní manažerka, z druhého Dominiku (19) a Sofii (9). Po synovi nikdy netoužil.
* V divadle ho můžete vidět například v Činoherním klubu v představení Bůh masakru. (Za roli Michaela Jamese Flahertyho ve hře Hrdina západu byl nominován na cenu Thálie za rok 2007.)V říjnu bude v Divadle U Hasičů premiéra hry Moucha na zdi, kde hraje s Dagmar Bláhovou, jako spoluproducent připravuje podzimní turné muzikálu Mrazík na ledě. O podstatě herectví mluví nerad.
* Má rád doutníky, dobré víno, přírodu, léto tráví na chatě na Sázavě

Zapnete si večer televizi, díváte se na seriály?
Jsem zvyklý z divadla, že večer hraju, a moc se na večerní programy neupínám. Na sebe se nedívám, ani na seriály. Mám rád zprávy dokumenty, sport. Tchán, náš děda, mi píše, když se hraje důležitý zápas. Ve filmu i seriálu existuje velmi očekávatelný konec, kdežto ve fotbalu nebo hokeji nikdy nevíš, jaký bude výsledek – oproti seriálům je to autentické a zajímavé. Takhle to mám ideově opřené.

Ještě bych se vrátila k minulosti. Krátce po studiích jste se oženil, narodila se vám dcera. Vaše žena pak emigrovala?

Ano, emigrovaly do Francie, kde dcera vyrostla, její matka tam žije dodnes, i když se občas vrací do Prahy.

Věděl jste, že odejdou?
Ano, když chodila Mařenka do první druhé třídy, jeli s novým přítelem mé bývalé ženy do Jugoslávie v létě na dovolenou. Po návratu jsem si Mařenku bral jako obvykle a mezi vyprávěním se mi prořekla, že byli někde v horách a chytli je vojáci. Evidentně chtěli utéct a pohraničníci je vrátili. Tušil jsem tedy, že se něco děje. Příští rok jsem jako otec musel podepsat papír, že souhlasím s výjezdem dcery do ciziny. Dostali doložku do Španělska. Říkám: Hele, já vím, že tam zůstanete. Tvrdili, že ne, ale stalo se.

Vladimír Kratina působí drsně, ale je pohodář.
Vladimír Kratina působí drsně, ale je pohodář.
Stýskalo se vám po dceři? Nevěděl jste, kdy ji znovu uvidíte, jestli vůbec.
Byla to složitá situace. Jestli se mi stýskalo? Po dceři ano, ale tehdy jsem žil dost naplno, takže se věci minulé časem překryly. Nicméně nebyla to lehká doba. Měl jsem třeba velkou lásku z Bělehradu, z Jugoslávie – zamilovaní jsme byli od první chvíle. Rok žila se mnou v Praze, plánovala studovat v Americe, Jugoslávie byla světu mnohem otevřenější než my. Jenže já jsem nemohl nikam: ani do Jugoslávie, natož do Ameriky, tak jsem o ni přišel.

Mezi vaším prvním a druhým manželstvím uplynulo dvanáct let…
Já tomu říkám období bezvládí.

Zvládl jste si prát žehlit, vařit, nebo byla vždy nablízku žena, která se o vás postarala?

Dokážu být naprosto soběstačný hlavně díky onomu dvanáctiletému bezvládí. Nemám problém uvařit, umýt nádobí, vytřít, vyluxovat. Ne že bych takhle pracoval denně, ale jsou chlápci, co na „ženskou práci“ z principu nesáhnou.

V letech, kdy jste byl svobodný, jste toužil po rodině, nebo jste si říkal, že zůstanete starým mládencem?

Takové myšlenky mě vůbec nenapadly. Chlapi to moc neřeší, tedy teď jsem si přečetl v jednom časopisu, že Filip Renč přemýšlí, zda zůstane starým mládencem – tak on asi ano, já ne. Vztahy jsou pro mě osudové, fatální věci, přináší je život, ty se nedají „řešit“.

Vladimír Kratina s manželkou Jitkou a dcerou Dominikou.
Vladimír Kratina s manželkou Jitkou a dcerou Dominikou.

Když už jste potkal ženy, které se vám líbily, rád jste si je ulovil, nebo vám nevadilo být sváděn?
Jsem chlap, co se spíš nechá ulovit. Nikdy jsem se do svádění nehrnul, ale nic jsem neměl proti tomu, když o mě hezká žena projevila zájem.
Nebyl jsem ale nikdy takzvaný hormonek – posedlec, pro nějž jsou ženy hlavní náplní života. To je prokletí. Jsou kamarádi nebo kolegové, kteří mají manželku, milion milenek a všechno musí zvládnout. Jsou uhnaní, mají těkavé oči a třesoucí se ruce… Všechny ty telefony, SMS, schůzky je logisticky hrozně náročné zvládnout, to bych nedal dohromady!

Vícekrát jste se nechal slyšet, že nemá smysl stále měnit partnerky v naději, že to bude lepší, protože ve finále jsou si vztahy vlastně podobné. Nechtěla by si vaše žena raději přečíst, že je ta jediná a nejlepší?
Moje žena moc nečte a nerozebírá, co jsem kde řekl. Naštvalo ji jediné, když ji novináři překřtili na Milenu, ale ona se jmenuje Jitka. Myslím, že po dvaceti letech manželství takové tvrzení není zraňující, vidí, že se nikam nebudu hnát.

Herec Vladimír Kratina a tanečnice Laura Klimentová
Herec Vladimír Kratina a tanečnice Laura Klimentová
Těžko vás svést...
Ale nic nevylučuji! Stát se může leccos, jednou dvakrát se mi to už stalo: půjdu po ulici, přijde blesk z čistého nebe a bude zle.

Kouříte doutníky. Jak často si zapálíte?

Přes dvacet let jsem kouřil cigarety, pak asi patnáct let vůbec ne a poslední léta si občas dám doutník. Když je chvilka klidu, někdy se nenajde za celý den, jindy vykouřím i tři. Dát si na chatě na terase doutník a víno je fajn.

Nad čím pak přemýšlíte? Příští rok vám bude šedesát, bilancujete?
Zatím ne, na to ještě nemám právo.

Máte nesplněné sny?
Mám spoustu myšlenek, ale neříkal bych tomu sny. V hlavě plánuji seriál, jak jsem říkal, film, chtěl bych se naučit líp anglicky, párkrát jsem se zkoušel učit tady doma „nasucho“, domluvím se, ale ve finále nic moc. Hned bych jel do Anglie místo dcery. Takže pár plánů je, uvidím, co přinese život.

Nelámete nic přes koleno.

Ne. Nejsem šíleně ambiciózní. Vždycky jsem říkal, že chorobně ambiciózní a ctižádostiví jsou mrňousové. My velký lidi máme nadhled… přece jenom, i v tom davu – já to prostě vidím zeshora.

Autor: Olga Poucheová, Kbak