Věkový rozdíl devětatřicet let, který mezi Alicí a jejím mužem je, vůbec nevnímá. I když o manželství s Petrm Jandou nerada mluví, točí se kolem něj vlastně celý tento rozhovor. Manžel je prostě nedílnou součástí jejího života. I když středobodem světa Alice Jandové je nyní jejich dcera Anežka.

S manželem jste spolu šest let a máte dvouletou dceru, o kterou jste se dlouho snažili. Jak si užíváte mateřství?
Úplně naplno, ale bohužel to strašně utíká. Mám pocit, že jsem se jen otočila a Anežka mi vyrostla před očima. Ani jsem si nestihla užít to období, kdy byla úplné miminko. Přitom jsem s ní vlastně pořád. Nikomu ji zbytečně nedávám hlídat, ani bych nechtěla chůvu.

Když je třeba, tak hlídá manžel?
Popravdě moc často od dcery neodjíždím, jen když potřebuji něco nutně vyřídit na úřadech nebo zajet k doktorovi, ke kadeřnici… Musím mít opravdu důvod, abych někam jela bez ní, a pak tedy hlídá manžel. Petr ale hlídá rád a musím říct, že je bezvadné nechat ji s ním samotnou. Když jsem doma, tak Anežka samozřejmě u všeho chce mě, ale když jsou jen spolu, vytvářejí si vztah. A ten mají moc hezký.
Petr jen občas neodhadne, jak je už šikovná a že se stačí na chvíli otočit a hned něco vyvede. Zrovna teď mi volal, že se jí podařilo vyšroubovat víčko od leštičky na kytaru a vylít mu ji. Je prostě hrozně rychlá a zručná.

Když hlídá táta, asi s ním dcerka pěkně „cvičí“, ne? Holky to s tatínky umějí. Podléhá jejím rozmarům?
Je ještě malinká na to, aby si ho cíleně obtočila kolem prstu, ale pravda, vyčuraná už je. Tatínek je ten hodný, který jí všechno dovolí, a tak když si třeba jdeme vyčistit zuby, což nemá ráda, hned běží k němu: „Tati, tati…,“ protože ten ji do ničeho nenutí. Takže s ním asi brzy pěkně mávat bude.

Váš manžel má celkem tři dcery, navíc s velkým věkovým rozestupem. Jak si starší dvě sestry užívají malou Anežku, pomáhají?
Elišce je teď devatenáct, má školu a dost jiných zájmů. A nejstarší Martu v poslední době taky moc nevidíme, je hodně pracovně vytížená. Ale když přijedou, tak si s Anežkou hrají. I když pro ni je ještě trochu složité po nějaké době si zase na ně zvyknout. Tak malé dítě si těžko získáte jen za jedno odpoledne. Ale až povyroste, bude se na ně určitě těšit a bude je mít moc ráda.

Většinu času jste sama s dcerou doma na Propasti. Nepřipadáte si na vesnici trochu odříznutá od běžného života?
Ale vůbec ne. Je to jen třicet minut autem do Prahy, když potřebuji, vezmu malou a za chvíli se můžu sejít s kamarádkou v centru nebo vyrazit na nákup. Naopak mi vyhovuje bydlet na vesnici a dojíždět. Mám to na Propasti moc ráda. Když je Petr doma, ani nemám potřebu někam jezdit.

Moc doma ale asi není. Jak spolu trávíte čas?
Když je doma, stará se, jak může. Začal i o dost dřív vstávat. Předtím bylo běžné, že se budil až kolem desáté, teď už bývá vzhůru v osm. Jsme úplně normální rodina. Třeba chodíme na společné procházky. A když dáme večer Anežku spát, rádi si spolu povídáme. Vlastně si máme pořád o čem povídat. I když Petr není doma, tak si klidně pětkrát denně zavoláme, protože si musíme něco sdělit. I moje máma se tomu směje, že jsem prý slepice, která manželovi hned všechno řekne. Ale my to prostě takhle máme. Můžu s ním mluvit o čemkoli. Jeho nic nerozhodí, nic ho nenaštve.

To zní jako naprostá idylka. Nikdy se nepohádáte?
Ale samozřejmě taky, nic není dokonalé. Petr do mě někdy ryje kvůli maličkostem, jako třeba: „Proč ty nůžky neuklidíš?“ nebo: „Proč se tu válí tohleto?“. Nejlépe poté, co jsem stokrát posbírala hračky a po sto první je už nechala ležet. To mě vytáčí a někdy se i trochu chytneme. Ale to jsou banality. V zásadních věcech je vždy nad věcí. Kdybych mu nabourala týden staré auto, tak řekne: „Stalo se…“

Dělá vám někdy problém, že jste vdaná za tak známou a populární osobu?
Jediné, co víc vnímám, je, když nás lidi okukují. To mi ale nevadí, dokud nepřijedu na Moravu, do svého rodného Slavičína. Tam se i lidé, které znám odmala, za mnou otáčejí a šeptají si. To je pak nepříjemné. Jinde mi to je jedno, i když mám raději anonymitu. Pokud to není nutné, nikde neříkám, kdo je můj manžel.

Jde to tady ještě utajit?
Je pravda, že se to tají jen těžko… Už se mi třeba stalo, že se někdo nezasvěcený zeptal, co dělá manžel, tak jsem jen odpověděla, že je muzikant. Ale další otázka logicky zněla, v jaké kapele hraje, no a už byl doma… V tu chvíli je těžké mlžit. Když to ale není podstatné, sama se o tom nebavím. Taky nemám ráda, když se mě na Petra někdo cizí vyptává.

Když jste se seznámili, napadlo vás, že by to byl muž vašeho života?
To vůbec ne! Já jsem nikdy nebyla na starší chlapy. A když jsme spolu začali chodit, nenapadlo mě, že by to mohlo zajít dál. Nechtěla jsem o nás proto ani říct doma, ale sestřenka to hned roznesla po celé rodině. Pak se mě všichni ptali, kdy si pana Jandu vezmu, a já se tomu jen smála. No a teď jsem paní Jandová…

Váš manžel měl už svůj zaběhnutý život a vy jste se zabydlovala v jeho domě. Měla jste s tím nějaký problém, musela jste se přizpůsobit?
Všechno to vyplynulo nějak přirozeně. Neuvědomuji si, že bych se nějak výrazně přizpůsobovala. Když jsme se poznali, nebylo mi ještě ani devatenáct let. Petr si mě vlastně vychoval k obrazu svému. Byla jsem zamilovaná až po uši, a když je ženská zamilovaná, udělá všechno, co chlap chce.
Jediné, co jsem u něj změnila, je, že jsem dům zaplavila kytkami. Petr to nenesl úplně lehce, protože mu přijdou zbytečné. A pak jsme hodně věcí v domě změnili příchodem Anežky, ale to všechno byla společná rozhodnutí a logický vývoj.

 

3x o Alici Jandové: * Vzděláním je diplomovaná porodní asistentka, ale této práci se nikdy nevěnovala. * S Petrem Jandou se seznámila v osmnácti letech. Vzali se po pěti letech – 11. června. 2005 ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. * Je závislá na americkém seriálu Gilmorova děvčata. Má doma všechna jeho DVD a pouští si je pořád dokola.

S manželem rádi a často cestujete. Vlastně i Anežka je už malá cestovatelka...
Ještě když byla miminko, jsem s ní vyrazila do Řecka, pak jsme byli v Austrálii, Turecku, v Paříži a taky v Americe. Je skvělá, cestování snáší lépe než já, a to já jsem nadšená cestovatelka. Například při šnorchlování na Velkém bariérovém útesu v Austrálii se mi na pontonu, z něhož se sestupuje do moře, udělalo z houpání strašně špatně, ale Anežka tam byla celou dobu naprosto v pohodě.

Jak vypadá takové šnorchlování na Velkém bariérovém útesu? To musí být úžasný zážitek...
Ano, je. Protože tam není mělčina, máte takovou pěnovou „žížalku“, na které ležíte a se šnorchlem se díváte pod vodu na tu nádheru, kde okolo korálů plave spousta barevných ryb, malinkých i obrovských a jsou tam sasanky. Bylo to překrásné. Manžel to ale trochu nezvládl, protože si neuvědomil, že všechno vypadá blíž a větší, než ve skutečnosti je, a měl pocit, že se na něj v jednu chvíli sápe obrovská sasanka. Lekl se tak, že rychle plaval zpátky na ponton.

Dovedete si představit, že byste žili v jiné zemi?
Vždycky jsem říkala, že bych se ráda nastálo odstěhovala do Ameriky, kde jsem nějaký čas bydlela, než jsem se vrátila právě kvůli Petrovi. Ale co jsme poznali Cairns v Austrálii, tak bych se nejraději odstěhovala tam. Austrálie je zajímavá země, kde ovšem některé věci nefungují, protože Australané jsou trochu pomalejší. Trvá jim dlouho přinést i jedno kafe. Na druhou stranu tam mají takový svůj jistý pořádek. Nedoléhají k nim globální problémy z Evropy ani z Ameriky. Je to prostě daleko, takže jsou vlastně svět sám pro sebe. Navíc jsou křesťané, a to mi vyhovuje.

To znamená, že jste praktikující křesťanka?
Ano jsem, i když se do kostela málokdy dostanu. Ale věřím v Boha a každý večer se modlím a nedokážu si představit jít spát bez modlitby.

Byla jste k víře vychovávaná?
Právě že ne. Já jsem si k tomu došla. Nebyla jsem ani pokřtěná. Jako malá jsem ale měla kamarádku a její rodiče byli věřící, a když jsem s nimi jednou šla do kostela, oslovilo mě to. Dokonce jsem si ve třetí třídě sama vyběhala, aby mě pokřtili, abych mohla jít ke svatému přijímání. Křtil mě úžasný kněz, otec František, na kterého nikdy nezapomenu.
Je ale pravda, že víru vnímám trošku po svém. Se spoustou věcí, které hlásá církev, nesouhlasím. Můj názor je, že Pán Bůh nám dal svobodnou vůli v rozhodování a třeba antikoncepce je Pánu Bohu úplně ukradená. Tu ženám zakazuje jen církev. Je to pak jen demagogie, kterou si na sebe vymysleli lidé, to ale s Bohem nemá nic společného. Víra je o něčem jiném.

Manžel je také věřící?
Petr je u církve bratrské, ale je spíš ateista. I když ve své podstatě dodržuje desatero přikázání, tím se však řídí každý slušný člověk. )

Pocházíte z docela rozvětvené rodiny. Pokud vím, manžel má trochu problém se v ní orientovat.
To je pravda, i když já vlastně nemám žádného vlastního sourozence, ovšem spoustu nevlastních, které jako své beru. Petrovi trvalo několik let, než pochopil naše vztahy a kdo je kdo… Tedy pro vysvětlení – mám šest polosourozenců, čtyři z tátova prvního manželství a dva z mámina. Pak spolu měli jenom mě. K tomu ale ještě mám od máminých čtyř sester řadu sestřenic a bratranců a všichni jsme si blízcí jako sourozenci.

Sejdete se někdy úplně celá rodina? Třeba v létě na pravidelném grilování u vás doma na Propasti?
Všichni najednou ne. Většina z mých příbuzných k nám nejezdí, to jen ti nejbližší. Ale sjíždíme se v našem domku na Moravě. Kdysi to býval statek, kde žili moji prarodiče a praprarodiče. Byl v dezolátním stavu, tak jsme ho s Petrem přestavěli na penzion. Je to v Bílých Karpatech, kousek od Luhačovic, kde je úžasný klid a pohoda. Jsou tam i koně a lišky tam dávají dobrou noc, proto tam rádi trávíme hodně času. Přijede tam vždy nějaká návštěva z mé strany rodiny, protože to nemají daleko. Vlastně jsme tam všichni jezdili už jako děti a teď tu bydlí moje maminka, tak se tradice obnovuje.

Penzion je jen pro vaši rozvětvenou rodinu, nebo i pro veřejnost?
V budoucnu bude fungovat pro kohokoli. Chceme pronajímat dva apartmány. Je to takové moje podnikání s mámou, která se vlastně stará o nemovitost, když tam bydlí. Já to jistím z Prahy.

Manžel vám při podnikání fandí?
To byl jeho nápad. Petr je nadšenec do všeho nového, a když viděl ten potenciál, tak právě on navrhl, jestli z toho nechceme udělat penzion. V takových věcech je velmi pozitivní. Tak uvidíme, jak nám to půjde.

Váš muž je o dvě generace starší, je to při soužití znát?
Vůbec ne, má ke všemu mladistvý přístup, vlastně je pořád jako puberťák. Kdybych zavřela oči, ani mi nedojde, že je o tolik starší. Jediné, kdy to vnímám, jsou zažité generační zvyklosti. Třeba má rád jiné pohádky a poslouchá jinou hudbu. Například vůbec neznal medvídka Pú – když koupil lustr do dětského pokojíčku, hlásil mi, že je na něm nějaký medvěd. To mě vyděsilo, ale pak jsem viděla, že to je naštěstí medvídek Pú. Tak jsem se ho ptala, proč mi to neřekl. A Petr se divil, jak ho má poznat. Nezná ani Včelí medvídky, na kterých jsem vyrostla. Ale v komunikaci problém nemáme, vlastně se takovými věcmi navzájem obohacujeme.
Vtipné ale je, když s kamarádkami probíráme zkušenosti s muži. Zjišťujeme, že je vlastně jedno, kolik chlapovi je, všichni se chovají stejně a dělají stejné blbosti.

A jak si na to, že je manžel jen o pět let mladší než váš otec, zvykali rodiče?
Máma je senzační a s Petrem se mají moc rádi. Někdy si říkám, že se možná měli potkat oni dva… Strašně si rozumějí, vždy si mají o čem povídat, špičkují se a dobírají navzájem. S tátou se tak často nevídáme, ale taky si s Petrem sedli. Kdysi táta sice prohlásil, že budu mít jen hezké vzpomínky na hezký románek, ale už pochopil, že je to jinak, a jsou spolu v pohodě.
Petra vlastně mají rádi všichni v rodině, a ne proto, kdo to je, ale jaký je. I když se ho dřív, právě proto, kdo je, trochu báli. Teď už ale ne, protože je zábavný, milý, charizmatický člověk, který dostane každého. Má rád společnost, a když přijedou moje malé neteře, klidně si s nimi hraje, plave v bazénu a vypráví si s nimi, prostě je baví. Můj muž je fakt senzační. Klobouk dolů, co s mojí rodinou vydrží.

Ale evidentně si to užívá, netrpí to jen kvůli vám.
Petr vždycky chtěl velkou rodinu. Jeho mu bohužel nevyšla. Rodiče už nemá, přišel o syna i o první ženu. Zbyly mu naštěstí dvě skvělé dcery. Ale se mnou vyženil opravdu velkou famílii.