Slýcháte často, že se Woody Allenovi vlastně podobáte?
Stává se mi to. V New Yorku si ke mně dokonce někdo v restauraci přisedl a chtěl podpis. Byl překvapený, že se Woody tak zvláštně podepisuje. Vychutnal jsem si tu chvilku slávy. (smích)

Opravdovou slávu a úspěch jste si přece užil v minulosti s filmy Všichni moji blízcí a Síla lidskosti, ne?
O jakých úspěších to mluvíte, vždyť jsem žádného Oscara nedostal. (smích) Za Sílu lidskosti jsme získali Cenu Emmy, což je jakýsi televizní Oscar. Do New Yorku jsme s producentem Patrikem Paššem jeli s tím, že se podíváme do velkého světa, ale že určitě nic nedostaneme. Vždyť jsme soutěžili s Angličany, Kanaďany či Japonci. Když nás vyhlásili za vítěze, seděli jsme na místě, protože jsme tomu nemohli uvěřit. Až když nás vyvolávali podruhé, tak nám všechno došlo a vydali jsme se na pódium. Potom se nám podařilo dostat film i na obrazovky stanice HBO, kde ho nominovali na další Emmy. Tentokrát jsme se naučili s Patrikem děkovnou řeč a už jsme se těšili, jak suverénně zvítězíme. Byli jsme si tak jistí, že jsme se ještě před vyhlášením výsledků odebrali na pódium, abychom nic nezmeškali. A představte si to, oni vyhlásili někoho jiného! To byl trapas. Všichni se smáli a my se se staženou zadnicí vraceli na místo. Celý večer jsme pili pivo a dokola opakovali: „Ti Američani vůbec nerozumí filmu!“ (smích)

Film Nickyho rodina je také velmi úspěšný, sklízí obdiv, kamkoli dorazí. Na filmovém festivalu v Karlových Varech získal Cenu diváka, v Jeruzalémě zase ocenili vaši mravenčí práci. Chystá se i distribuce do USA a dalších zemí. Čekali jste vůbec takový úspěch?
Půl roku jsem nevěděl, jak celý příběh pojmout, jak vyváženě namíchat humor, emoce a všechno ostatní, aby se film líbil. Každý snímek před uvedením na trh promítnu rodině a kamarádům. Ti na něj reagují, kritizují ho. Takže když ho pak pustím veřejnosti, už zhruba vím, co můžu čekat. Když se film líbí mojí ženě, dobře spím a je mi jasné, že se bude líbit každému. Protože vím, že právě v rodině jsou ti největší kritici.

Poslouchat kritiku ale asi není moc příjemné, že?
To máte tak. Herci, režiséři a umělci vůbec jsou pěkná banda. Neustále chtějí být opěvovaní, neomylní a kritiku si berou příliš osobně. I já jsem v tu chvíli samozřejmě uvnitř naštvaný. Ale říkám si: „Poslouchej je a zapomeň na svoji samolibost.“ Vždyť přece musím poslouchat, co mi lidé říkají, film dělám pro ně. Pro mě je nejdůležitější, aby byl zábavný. Od filmových tvůrců je totiž strašná drzost, když vyrobí nudný a nezajímavý snímek a diváci za něj zaplatí hodně peněz. Jejich úkolem je přece lidi rozveselit, pobavit, dodat jim šťávu do života. Neměli by mít po skončení promítání chuť spáchat sebevraždu.

Ve všech třech filmech jste zpracovával skutečný příběh Nicholase Wintona, který před druhou světovou válkou zachránil před téměř jistou smrtí 669 dětí z Československa. Která scéna vás nejvíce dojala?
Odehrávala se na Wilsonově nádraží v Praze, kde se děti loučily se svými rodiči. Jedno ale tolik plakalo, že ho jeho máma v podání Kláry Issové vytáhla okénkem z vlaku. Do poslední chvíle váhala, zda dělá dobře, jestli přece jen to uplakané mrně nemá poslat do Anglie. Nakonec se rozběhla za rozjíždějícím se vlakem a malou dceru do vozu vrátila. Tím jí vlastně zachránila život. Odehrálo se to podle skutečné události. Když jsme to točili poprvé, nanesli jsme Kláře na tváře umělé slzy. Scénu jsme ale točili celkem dvanáctkrát a ona se postupně sžívala s rolí natolik, že po chvíli plakala neustále. Dokonce se to přeneslo i na komparz a štáb. Nakonec jsme brečeli všichni včetně mě.

Jaké bylo první setkání se Sirem Wintonem?
Na prvním setkání mě naštval. Telefonicky jsem si s ním domluvil schůzku a řekl jsem mu, že bych chtěl vědět všechno o tom hrdinském skutku. Přišel jsem k němu domů, ukázal mi zahradu, jeho žena měla nachystané pohoštění, musel jsem sledovat kus opery a všechno, co ho zajímá. Ve čtyři mě vyhodil. Nestačil jsem mu položit ani jednu otázku. Nadával jsem si, že jsem pěkný blbec. (smích) Myslel jsem si, že o tom nechce mluvit. O něco později jsem ho pozval i s manželkou do Prahy a vzal ho na místa, kde se celá akce tehdy odehrávala. A to mu rozvázalo jazyk. Ani jsem nevěděl a natočil jsem dokument.

Sir Nicholas Winton

Autor: Profimedia.cz

Jaký vůbec je?
Nicky je velký srandista. Má typický suchý britský humor. Když jsem ho zval na pražskou premiéru, dal si jednu podmínku: „Přijdu, jen když budu žít.“ Je mu sto dva let, ale stále létá v ultralehkém letadle, rychle jezdí autem. Rodina ho už několikrát vytahovala z různých příkopů. On je vlastně takové nezvladatelné dítě.

Ve vašem filmu si zahrál váš, dnes už devatenáctiletý syn David. Byly to jeho první krůčky před kamerou?
David momentálně studuje historii v Anglii, ale film ho láká. Už jako tříletého jsem ho obsadil do reklamy na téma, že by se děti neměly nechávat o samotě ve vaně, protože se můžou utopit. Při natáčení jsem ho nechal dlouho pod vodou, aby to bylo autentické, a tím pádem jsem ho nemusel několik let obsazovat. (smích). Žena mi to prostě nedovolila. Zahrál si tedy až teď v Nickyho rodině kluka, který chce sbalit holku v kině tak, že ji začne objímat, tulit se k ní a ona mu má podle scénáře vlepit facku. Té dívce jsem řekl: „Jen mu plácni pořádnou. Já se ho nemohl celý život dotknout, ale ty můžeš!“ Výsledek byl báječný.

Kterou světovou hvězdu byste rád do svého dalšího filmu obsadil?
David mi radí, aby to byl Johnny Depp. Ale v minulosti jsem už jednu světově známou hvězdu obsadil. Jistou scénu ve filmu Všichni moji blízcí jsme točili i s Penélope Cruz. Tenkrát nebyla ještě známá. Tehdy náhodou v Praze točila cosi jiného a jeden ze členů mého štábu byl jejím milencem, tak ji přivedl, když měla čas. Jenže kameramanovi se nelíbila. I tak jsme ji ale navlékli do šatů a něco natočili. Nakonec se nelíbila ani střihači, tak jsme ji do filmu vůbec nedali. (smích)

Neustále se smějete, děláte si ze všeho legraci. Je váš život jedna velká komedie?
V podstatě ano. Důležité je hlavně se nebrat moc vážně, neznervózňovat se, přistupovat ke všemu s humorem a nadhledem. I když mě potkají nějaké nezdary, vždycky to skončí tak, že se tomu strašně směji. Člověka to uvolní a uvědomí si, jak je všechno kolem nás malicherné. Právě takový přístup mi dovolí snít o neuvěřitelných věcech, o Oscarech... A někdy se mi z toho i něco splní.

Kateřina Macháčková (61): Matka mě nutila k potratu i k rozvodům