Pohybujete se v šoubyznysu už hodně dlouho, nemáte někdy chuť z toho stále jedoucího vlaku - třeba alespoň na chvilku – vyskočit?
Ten vlak je rychlejší než nějaké Pendolino, z něho se nedá jen tak vystoupit, natož vyskočit. Když člověk jednou začne, už se veze, musí dát jen pozor, aby do něčeho nenarazil nebo nejel někde na nárazníku, místo ve vagoně - nejlépe té první třídy. Pro mě je mé povolání největší životní štěstí. Jsem si dobře vědoma toho, že těch, kterým se povede docílit toho, aby pro ně práce byla zároveň i celoživotním koníčkem, není mnoho. Takže ho, i přes všechnu hektičnost, které je někdy až příliš, neberu jako něco, z čeho bych chtěla utéct, je to pro mě spíš závazek a výsada.

Říká se, že muž by měl postavit dům, zplodit syna, zasadit strom. Vy jste žena a přece jste první dva - a nejtěžší - úkoly zvládla, jak jste na tom s tím třetím?
Co platí pro muže, platí i pro mě, máme nějakou emancipaci, ne? Nedělám nic napůl, a tak byl strom první, co jsem u domu zasadila. Je to červený javor a má pod svými kořeny uloženou domácí slivovici od kamarádů z Moravy. Doufám, že tam vydrží ještě hodně, hodně dlouho. Já navíc nepostavila jen tak lecjaký dům, ale vysněný, v místě, kde jsem ho odjakživa toužila mít, a přesně takový, jaký jsem si představovala. Ten by se měl počítat dvakrát! Není nic lepšího než bydlet v prostředí, které vás nabíjí, uklidňuje a třeba i inspiruje. Ale spokojený domov, kam se člověk rád vrací, nedělá jen poloha, zařízení, a nábytek, ale lidé, kteří v něm s vámi žijí. Bez nich by byl prázdný…

Neschází vám ruch velkoměsta, večírky?
Večírky už dávno nejsou to, co mě dobíjí. Éra, kdy jsem se na ně dokonce i těšila, je už dávno - a asi i navždy - za mnou. Navíc je na některých nuda a lidí tolik, že se nemůžete pomalu ani pohnout, natož si promluvit s kolegy nebo se s někým novým seznámit. Ještě k tomu vás obklopují všudypřítomné objektivy fotoaparátů. Jsou ovšem akce, co se nedají dost dobře vynechat, protože vaše jméno přitáhne žádoucí pozornost - premiéry filmů, v nichž hrajete, důležité společenské události, charita. Tu vnímám jako svoji povinnost, podle mě by každý populární umělec měl využít svého jména i vlivu k pomoci těm, kteří ji potřebují. Spolupracuji například s Kontem Bariéry a třeba dnes jsem na akci obsluhovala ty, pro které je náš úplně normální život, který vnímáme jako něco automatického, nedostižným ideálem. Po celou dobu mě provázel pocit pokory i obdivu k těm, kteří své postižení neberou jako prokletí, ale naučili se s ním žít…

Mnozí lidé tvrdí, že na venkově je nuda…
To je hloupost. Nuda je důsledek nicnedělání, což se mě rozhodně netýká. Jsem nejraději tam, kde mám zázemí, rodinu, přátele. A pobavíte se nejlépe s tím, koho znáte léta, než s někým novým, k němuž teprve hledáte cestu. A není krásnější místo než to, kde jste se narodil. Já mám v Otvovicích kořeny zapuštěné tak hluboko, že jsem absolutně nepřesaditelná - něco jak Mácha na Petříně. I když rozdíl by se našel, on tam má jen sochu…

Psychologové říkají, že všechny nejdůležitější věci pro vývoj člověka, ale i většina nejkrásnějších okamžiků, co prožije, se odehrávají v dětství…
Dětství jsem sice měla pohádkové, ale na druhou stranu mi stejnou krásnou pohádku přinesla i dospělost. Jsem už sice velká, ale přitom si můžu dál hrát. Mám ráda svůj život takový, jaký je, a budu ho mít stejně ráda i v sedmdesáti nebo kolika letech - pokud se jich dožiju, v což pevně doufám.

Teď jste ve věku, kdy dospívá váš syn. Říká se, že slavní rodiče se ohledně dětí dělí do dvou kategorií, jedni se snaží, aby pokračovalo v jejich kariéře, a aktivně tomu pomáhají, druzí ho chtějí od ní ochránit…

Nikdy nebudu svého syna do něčeho tlačit, ale ani mu v ničem bránit. Chci, aby šel svou vlastní cestou. Ta je vždycky lepší než někým umetená. Přesto, že mnohdy nevede rovně a jsou na ní třeba i hrboly.

Takže kdyby byl k dispozici stroj času a vy měla možnost něco z minulosti změnit, nevyužila byste toho?
Ne. Všechno je a bylo tak, jak být mělo, v rovnováze. S pytlem plným štěstí chodí zákonitě i ten pytel zlých věcí. S vymazáním něčeho negativního bych se tak musela logicky vzdát i něčeho pěkného, a to bych nerada. Navíc mnohé nepříjemnosti s odstupem času vidíte jinak a občas k svému velkému překvapení zjistíte, že pro vás byly vlastně přínosem - i když to tak tehdy vůbec nevypadalo. Osud někdy rozdává podivné karty a já se naučila vystačit s těmi, co mám v ruce. Nebrečím, když to nejsou samá esa, stejně by mi to nepomohlo - navíc někdy se dá vyhrát i bez nich. A i když prohraju, není to konec světa, jen začátek další hry. Mám i sny, v jejichž splnění stále věřím, ale ty si nechávám pro sebe.

Můžete se s námi alespoň o jeden váš sen podělit?
Zdál se mi jeden moc krásný o herci Josefu Kemrovi, kterého jsem, bohužel, nikdy nepoznala. Zjevil se mi jako strážný anděl. Podle mě jím ale byl už za svého života, kdo jiný by jen tak jezdil po republice a na svoje náklady opravoval boží muka u cest? Od té doby na něj dost často myslím, pokud jde o osud.

Nedávno jsem zažila dramatickou situaci v letadle, kdy mě a další pasažéry dělilo jen pár okamžiků od katastrofy. Dostali jsme se totiž moc blízko k dalšímu letadlu, které právě přistávalo. Když pilot náhle začal strmě stoupat nahoru, bylo mi všelijak. V těchto chvílích si asi každý položí otázku, zda šlo o štěstí, náhodu či řízení nějaké vyšší moci. Jenže se to nikdy nedozvíme, a tak to má být. Některé věci nám mají zůstat skryté…

Díky hudebním nosičům a televizi je každý zpěvák vašeho formátu prakticky nesmrtelný, protože se jeho písničky budou hrát neustále, napadlo vás to někdy?
To teda nevím ani neřeším, jestli jsem nebo budu jako zpěvačka nesmrtelná, není to pro mě až tak důležité. Byla bych však mnohem, mnohem raději, kdyby si, až tady jednou nebudu, co nejvíc lidí říkalo: „Lucka Bílá byla dobrý člověk.“ S tím bych byla mnohem víc spokojená než s nějakou pomyslnou nesmrtelností.

Slavná italská herečka Ornella Mutti řekla, že při sledování filmů ze svého mládí má pocit, že v nich hrál někdo úplně jiný. Když slyšíte své úplně první písničky, možná máte stejný dojem…
U písniček to tak dané není. Je to přece jen odlišný žánr, nejde o to, jak vypadáte, ale o hlas, a ten se nemění tolik jako vizáž. V tom je podstatný rozdíl. Ale je fakt, že u některých svých životních kotrmelců mám intenzivní pocit, jako bych je viděla jen v kině. Nicméně se tím nezabývám. Mám ráda přítomnost, tou žiji. To, co bylo, už nezměním, i kdybych stokrát chtěla.

Je asi netaktní takhle se ptát, ale pozorujete na sobě s přibývajícím věkem nějaké změny, třeba že věci, které vás dřív rozčílily, dnes berete s nadhledem? Když už jsme u toho, co vás vždy nejvíc vytočí?
Nejvíc se obvykle naštvu sama na sebe. Chyby a kopance ostatních se mi vysvětlují i omlouvají lépe -nakonec nikdo není dokonalý - tedy pokud v nich není vyloženě zlý úmysl. A že se člověk mění, je věc přirozená. Já mám ale ten svůj žebříček hodnot tak nějak zašitý pod kůží už od dětství a vlastně je ani neměním. Je to pochopitelně hlavně díky rodičům, kterým ani zdaleka nevděčím jen za své zplození, ale skoro za všechno…

Myslíte, že se vyvíjí váš vkus i v oblasti módy, třeba nenosíte oblečení, které se vám dřív líbilo, a kupujete jiné věci…
Kdyby bylo na mně, chodím pořád v černé, protože ji mám ráda, ale naštěstí mám ve svém týmu rádce, kteří můj šatník bedlivě hlídají. Popravdě řečeno, móda mě nijak zvlášť netrápí ani nebere, jen díky módní návrhářce Liběnce Rochové či stylistce Janě Kapounové se můžu cítit jako princezna.
Co má vlastně ráda Lucie Bílá?
Toho je. Ráda nakupuju dárky ostatním, jsem tím úplně posedlá. Stačí, aby přede mnou někdo, koho mám ráda, vyslovil jen mezi řečí svůj sen či přání, a ve mně se najednou probudí Ježíšek v sukni a hned se pídím po tom, kde se to dá sehnat.

A co nerada?
Obecně spoustu drobností. Zlo v lidech ale neřeším, naopak, snažím se ho pochopit. Často totiž jde ze strany těch, co ho šíří, o jakési svérázné volání o pomoc. Někteří lidé sice budou považovat tenhle můj názor za hloupost, ale to mně nevadí.

Co vám asi vadí nejvíc, je vaše onemocnění štítné
Naučila jsem se s tím žít, i když to není snadné. Ona by stačila v podstatě banální operace a bylo by po problému, jenže při ní hrozí nebezpečí, že by se mi změnil hlas, a s tím si nechci zahrávat. A to i přesto, že riziko je poměrně malé, jen kolem dvou procent. Jsem raději smířená s tím, že budu brát do konce života prášky. Pro mě je ale nejlepším lékem práce. Ať je mi na těle i duši jakkoli, jak vejdu na jeviště, tak je všechno zlé pryč...

Bílá je luxusní madam od kolotoče