Herečka Berenika Kohoutová (20): "S chlapy to umím líp, než máma." | Pro ženy | Blesk.cz

Herečka Berenika Kohoutová (20): "S chlapy to umím líp, než máma."

8. srpna 2011 | 06:00

Bereniku Kohoutovou známe coby "tatínkovu holčičku" ze stejnojmenného dílu seriálu Soukromé pasti. Dcera oblíbené spisovatelky Ireny Obermannové chodí s hercem Kryštofem Hádkem, natáčí další filmy a seriály a konečně se chystá prorazit i jako zpěvačka.

Je vůbec šance se v dnešní době prosadit jako zpěvačka?
Zakázala jsem si uvažovat nad tím, že by se to nepovedlo. Tyhle otázky si nekladu. Nebo se o to alespoň snažím.

Pomáhají vám v kariéře nějak rodiče?

Máma hodně. Posílám jí všechny své texty a mám ráda, když se k nim nějak vyjádří. Vůbec mi pomáhá s organizací různých věcí. Takže ano. Občas i něco popletu a ona to drží. Máma má celkem velké slovo. V mých počinech až téměř producentské.

Texty k písním si tedy píšete úplně sama?
Ano.
O čem jsou?
To je různé. Nejjednodušší je psát o lásce a nějakých abstraktních věcech. To už jsem si ale také zakázala a snažím se psát o různých věcech, které se mi stanou. Taky chlapi jsou velmi nosné téma!

Čím ještě momentálně „žijete“, kromě toho, že vás baví zpívat a hrát?
Tím, že je teplo, že můžu nosit šaty, že jezdím na kole. Momentálně je to asi všechno…

A co chlapi?
Chlapi? Skvělý!

O ctitele asi nouzi nemáte...
Myslím si, že každá žena to tak může mít, když to jen trošičku umí. Pak je prakticky i jedno, jak vypadá.

Vyrůstala jste jen s mámou a sestrou. Jaký máte s maminkou vztah? Někde jsem četla, že jste byla vždycky hodná a ani neměla pubertu.

Ano. Měla jsem odstrašující případ ve své sestře. Teď to zní hrozně, svoji sestru absolutně miluji, ale její puberta byla opravdu bouřlivá. Vždycky, když třeba utekla z domova, obvykle tak na dvě hodiny, než jí došlo, že má hlad, zůstala jsem doma s mámou a viděla, co to s ní dělá. A tak jsem se

zařekla, že to nikdy nebudu opakovat. A nikdy jsem se tak nechovala. Akorát teď mám takové divné vrtochy, mám pocit, že puberta přichází se zpožděním. Odsekávám třeba, ale není to nic vážného a nic to neznamená. Když mi máma volá desetkrát denně, což prostě mámy dělají, tak nesrším nadšením, že s ní můžu znova mluvit.

Kontroluje i starší sestru?
Tam je to spíš tak, že sestra volá jí. Když mámě nezvonil telefon, že volá Rozárka, tak to znamenalo, že se má Rozárka dobře a nic se neděje. V okamžiku, kdy volala, to většinou značilo nějaký průšvih.

Čtete ráda maminčiny knížky?
Moc je nečtu, bylo jich jen pár. Mně úplně stačí, když mi někdo řekne, o čem ta knížka je. A já už si představím, jak je napsaná. Její sloh a způsob vyjadřování znám naprosto přesně a myslím, že ho mám podobný. Taky mě už asi nic nepřekvapí.


Je pravda, že vám nejsou příjemné intimnosti z mámina života, o kterých ve svých knížkách píše?
To nejsou. I když teď už je to v pohodě. Když jsem ale byla malá, bylo to divné. I proto jsem je přestávala číst, protože všechno vědět nemusím. I když… Je fakt, že teď už si s mámou říkáme téměř všechno.

Spisovatelka Irena Obermannová
Spisovatelka Irena Obermannová
Předala vám do života něco důležitého?

Spoustu věcí. Pokud jde ale o chlapy, vždycky prohlašovala, že to s nimi neumí a že jediný, který to v naší rodině umí, jsem já. Její názory mě ale hodně ovlivňovaly, akorát teď docházím k tomu, že je to vlastně úplně jinak. Na to si ale člověk asi musí přijít sám. O mámě se říká, že je feministka, čemuž se ona brání. Ale její knížky trochu emancipované a feministické jsou. A já jsem zjistila, že to vlastně nesnáším. Že mi feminismus připadá úplně pitomý. Pro mě je strašně nepříjemné, že se tu vžilo, že by chlap měl dělat úplně všechno. Tak to nefunguje.

Měli by si být podle vás partneři rovní?

To asi ano. Hlavně – člověk si musí časem sám uvědomit, co ve vztahu funguje a co ne. A když se dělají věci chytře, tak to potom klape. Mluvím, jako kdybych za sebou měla, já nevím co, ale tohle jsem zatím vyzkoumala!

A vy i přes maminčiny zkušenosti věříte, že vztah může fungovat dlouho?
Ano. Ale jsem strašně zrazovaná okolím, a to mě štve. Pořád se kolem mě rozpadají vztahy, ať už v reálu nebo ve filmu, což mě ničí. Ale držím se a doufám, že to pomůže a tlak okolí mi to nezkazí. Nedovedu si představit, že se třeba jednou stane, že člověka, kterého teď miluju a chci s ním být, najednou milovat přestanu. To vůbec nechápu a nechci, aby k tomu došlo, což samozřejmě může.

3 x o Berenice Kohoutové:

* Od srpna začne vystupovat s novou kapelou Femme Plastique (www.femmeplastique.com)
* Od září ji můžete vídat i v „nekonečném“ seriálu Ulice na Nově.
* Do povědomí diváků vstoupila díky cyklu Soukromé pasti, kde si zahrála zneužívanou dívku v epizodě Tatínkova holčička.

Jaké to vlastně je, stát ve dvaceti na vlastních nohou?
Odstěhovala jsem se asi před rokem a půl. V tu dobu mi máma ještě dávala nějaké peníze. Ale teď už se živím úplně sama. V mámě mám ovšem podporu a vím, že kdyby se cokoliv stalo, tak mě podrží. Ale nevyžírám ji, což je příjemný pocit. Zatím je to v pohodě. Až budu mít rodinu, tak to bude asi jinak.

Nad rodinou ale asi ještě neuvažujete…
Strašně zbožňuji malé děti. Začínám si myslet, jestli to není nějaká porucha, protože jsem úplně úchylná. Ale představa, že přijdu o večírky, různé neřesti a pocit absolutní svobody, mě teď příliš neláká.

Takže netrváte na tom, že nejdřív kariéra, potom děti.
Ne, nejsem typ kariéristky. Samozřejmě momentálně myslím v první řadě na práci, jinak bych měla dítě v patnácti. Ale vzhledem k tomu, co dělám, si vlastně ani nijak cíleně budovat kariéru nemůžu. Navíc při mém povolání se děti zvládnout dají, takže nijak výrazně časově omezená nejsem. A ono taky hodně záleží na partnerovi. Kdybych měla nějakého prodavače a veškeré zázemí záviselo na mně, asi mluvím jinak.

Herec Kryštof Hádek
Herec Kryštof Hádek
Váš partner je stejně starý jako vy?
Ne, je starší o devět let, což je úplný ideál. S mojí nejlepší kamarádkou, která má taky staršího partnera, si vždycky říkáme, jaká je to výhoda. Opravdu si nedovedu představit, že bych měla stejně starého kluka. Ale nechci nikoho urážet, mladé kluky už vůbec ne. Asi je to o zvyku.

Štve vás na něm něco?
Teď vám řeknu, že ne, a on si to potom přečte a zkazí se mi.

Co na něm naopak nejvíc obdivujete?

Jsem hrozně ráda, že už je takový dospělý a ví, co chce. To je úplně úžasné! Já taky vím, co chci, a vždycky mi to bylo v předchozích vztazích na překážku. Pokaždé jsem byla já ten sobecký jedinec, který si dělá, co chce, na úkor druhých. Teď to ale funguje, protože on je v tomhle ohledu stejný. Tak, a teď to zní, že jsme oba sobci, a proto se milujeme.

Kde si léto nejvíce užijete?
Když jsem byla malá, trávila jsem celé prázdniny na chalupě s rodinou. Takže to je taková má stálice, i když teď už tam jezdím méně. Ale stejně si tu odpočinu ze všeho nejvíc. Dýchá tu na mě dětství a pohoda. A kolem je nádherná příroda.

Jezdíte tam sama?
To se mi málokdy podaří. Chalupu máme dohromady s celou naší obrovskou rodinou, vždycky to bylo takové setkávací místo. Když jsme byli všichni malí (mám asi šest podobně starých bratranců a sestřenic), přijely naše mámy do Kytlic, vyhodily nás na trávník a my už jsme se spolu nějak zabavili.

Na co z dětských pobytů na chalupě nejraději vzpomínáte?
Jak můj děda pořád prohlašoval, že kytlická špína je zdravá, takže jsme se cpali hlínou, ale rostli jsme opravdu jako z vody… Je skvělé, když máte možnost vyjet někam na dlouho do přírody a vyložit tam děti. Takhle to chci jednou dělat taky. My jsme si to vždycky hrozně užili!

Co vás ještě na létu baví?
Mám pocit, že je všechno snazší. A samozřejmě si užívám zahrádek a možnosti sedět venku třeba až do rána.

Cestujete ráda?
Samozřejmě! Cestuji ráda téměř kamkoliv, protože na světě je spousta zajímavých míst. A taky docela ráda zjišťuji, kde jsem kdysi žila. Věřím na minulý život a mám pocit, že se stává, že člověk někam přijede a zjistí, že je to tam zkrátka ,,jeho“.

Máte ze zahraničí nějaký neobvyklý zážitek?

Kromě toho, že svět je opravdu malý a už se mi několikrát stalo, že jsem na druhém konci zeměkoule potkala nějakého známého, zatím asi žádný.

Co, kromě pobytu na chalupě, na prázdniny plánujete?
Hlavně kapelu. Pořád budu taky hrát v Hello, Dolly! V létě toho máme hodně. A potom budu s Martinem Dolenským točit film, který se jmenuje Můj vysvlečený deník. Jedenáctého srpna pak budu mít první koncert s kapelou a doufám, že se to už konečně pohne. S kapelami mám zatím docela smůlu. Tři roky o ni usiluji, ale vždycky to na něčem ztroskotá. Ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, pracuji teď s Emilem Viklickým a mám tak trochu pocit, že mi spadnul z nebe. Naše kapela se jmenuje Femme Plastique.

Autor: Alena Dušková, Kbak