Mariana (46): Nepotřebuji děti, abych byla šťastná

Nemít dítě je zábavné. Například minulý týden jsem byla na svatbě dcery jedné mé dlouhodobé kamarádky. Pamatuji si ji jako miminko! Na hostině jsem se přistihla, jak se usmívám při pohledu na tříleté a pětileté družičky v krásných šatičkách.

Moment zpytování

Nad sklenkou vína se mě pak jedna paní zeptala: „A jak staré jsou vaše děti?“ „Já nemám děti a nikdy jsem je ani nechtěla,“ odvětila jsem vesele jako vždycky. Baví mě to, co následuje - trapné ticho a rozpaky, z čehož se pak stane litování. Tentokrát to ale bylo jiné.

„Ani já ne!“ řekla mi vesele a dodala: „A díkybohu za to!“ Začala jsem se smát, ale nějak jsem z toho dostala melancholickou náladu, protože jsem si uvědomila, že s těmi maličkými, kteří si tam hráli, nemám nic společného.

Napomohla tomu i viditelná hrdost mé kamarádky, která byla na svou dceru, nevěstu, velmi pyšná. Zastavila jsem se a přemýšlela. Všichni si prožíváme věci, které bereme jako mezníky, ať už je to zlom v kariéře, ztráta, začátek nebo konec vztahu nebo nemoc.

Přesto mi přijde, že lidé, kteří mají rodinu, mají takových mezníků více. Když se stali rodiči, potom prarodiči, mezitím samozřejmě věci, na které se nezapomíná a které se oslavují, jako třeba tahle svatba. Možná se brzy dočká i vnoučátka. To jsou věci, které lidi jako já nikdy nepoznají.

Výprask je na nic, tvrdí odborníci. Co vy na to?

Naivní představa růžové idylky

Vždycky jsem chtěla a předpokládala, že budu mít vlastní potomstvo. Představovala jsem si idylickou rodinu a jak si budu hrát s dětmi na slunné pláži, uvidím je, jak jdou poprvé do školy, budeme slavit narozeniny a Vánoce po celé roky.

Moje dítě by, samozřejmě, bylo krásné, dobře vychované a chytré a vyrostl by z něj šťastný a úžasný dospělý člověk s úspěšnou kariérou třeba i vlastními skvělými dětmi. Tu práci, stres a vypětí jsem si nepřiznávala. Dokonce ani to, jakými horory si procházeli známí se svými teenagery.

Člověk si zprvu neuvědomí, že děti, které za sebou ještě nedávno tahaly plyšáky, později experimentují s drogami, alkoholem a s mnohem horšími věcmi. „Když nám bylo patnáct, to jediné špatné, co jsme dělali, bylo, že jsme vykouřili polovinu cigarety po cestě domů z klubu,“ říkala mi nedávno kamarádka s červenýma očima z toho, jak celou noc nespala.

Okamžik poznání sebe sama

Když mi bylo dvacet, budovala jsem kariéru a užívala si života. Kolem třiceti jsem začala přemýšlet o dítěti, protože mé kamarádky už nějaké měly nebo se na ně připravovaly, a došlo mi, že mít dítě není mým životním posláním.

Ať už z jakéhokoli důvodu, děti jsem neměla. Ironie na tom je i to, že jsem pracovala jako editor v rodičovském časopisu. Přitom už tehdy jsem věděla, že děti nechci. Prostě jsem zjistila, že nejsem jedna z těch žen, které si dobrovolně zničí zdraví, vztah a přijdou o spoustu peněz jen proto, že se stanou matkou. A když jsem slavila čtyřicetiny, věděla jsem, že už je mateřství totálně pasé.

Většinu lidí to pohoršuje, ale přitom podle výzkumů existuje mnoho žen, které odmítají stát se matkami. Jako třeba moje kamarádka Carla: „Nikdy jsem nechtěla být mámou. Ani když jsem byla mladá.“ Ironicky se stala nevlastní matkou dvou pubertálních synů svého manžela a vidět kluky jednou za týden jí nevadí a užívá si to.

Obrovská rodina: Máme 18 dětí a další je na cestě!

Život naplno

„Není to pro vás hrozné, být doma sama? Myslím bez dětí okolo. To musí být nudný, hloupý a příliš tichý život,“ zeptala se mě jednou kolegyně po pár sklenkách alkoholu. Měla jsem na jazyku nějakou pořádně peprnou odpověď, ale nakonec jsem nic neřekla.

Jen jsem si vzpomněla, že přesně ten víkend předtím jsme si s manželem udělali dobrou večeři, povídali si nad skleničkou dobrého vína a další den jsme pozvali pár přátel a bavili a smáli se do ranních hodin. Takže nudný a tichý život? Nemyslím si.

Takže já jsem šťastná. Mám skvělého manžela, spoustu dobrých přátel, kterých si vážím, a neteř, která přímo rozezpívává mé srdce. Občas sice na svatbách a křtinách cítím knedlík v krku, protože to jsou velmi emotivní události, ale jinak je mi fajn.

Nikdy neuvidím svatbu mé dcery ani se o mě nikdo nepostará, až budu stará. To ale ani nezaručuje ani to, když má člověk děti. Rozhádat se může každý. Jednu věc vím ale jistě – užívám si života a nelituji jediné chvilky!