Že jsou »manželští rekordmani «, berou Galiovi jako potvrzení svého dlouholetého vztahu. Oba svorně tvrdí, že jinak to s nimi ani dopadnout nemohlo. „To víte, že jsme se občas i povadili. To v rodině tu a tam bývá. Ale nikdy to mezi námi netrvalo dlouho,“ směje se paní Liduša a drží svého »dědečka « za ruku. „No však, pro samou práci kolem dětí a hospodářství to ani jinak nešlo,“ dodává Jan. Oba manželé sedí vedle sebe v garsonce, kterou v Oase obývají, a na svůj život vzpomínají rádi.

Začátek? Na svatbě

V říjnu roku 1937 se vdávala Janova kamarádka a on jí šel za svědka. „Tam jsem Lidušu poprvé uviděl. Byla za družičku, však jí také bylo jenom čtrnáct let, zatímco mně už jedenadvacet. Ale vypadala starší a moc se mi líbila.

“Liduša tehdy sloužila u frýdlantského obchodníka s látkami Vokáče. „Byla jsem z jedenácti dětí („já jenom ze šesti,“ dodává její manžel) a bída u nás byla velká. Musela jsem do služby, abych mamince ulehčila,“ říká. Oba mladí spolu skoro dva roky chodili. Jan už měl po vojně, byl vyučený čalouník a sedlář, Liduša služka.

Vzali se 19. listopadu 1938, žít začali u rodičů nevěsty v Lhotě pod Ondřejníkem, ale brzy se přestěhovali do Příbora k Janově sestře. „Tehdy jsem byl bez práce, a tak jsem dělal, co se dalo. Kopal jsem jako cestář, pomáhal sedlákům.“ Za mobilizace v roce 1938 měl Jan, dělostřelecký poddůstojník, bránit pohraniční opevnění u Těchonína. Po Mnichovu ho musel bez výstřelu opustit a vrátil se domů.

Přežít válku!

Paní Liduša vzpomíná na válku jako na dobu, kdy bylo třeba rodinu hlavně nakrmit. „Už jsme byli čtyři, narodili se Jaroslav a Jeník, a za války bylo všeho málo.“ Ale dokázala si poradit. Brala všechny pomocné práce, prala bohatým prádlo, sloužila.

Manžel si odpustil kouření, alkoholu se nedotkl. „Za války bylo všechno na lístky, i tabák. A já svoje tabačenky dával řezníkovi v Kozlovicích za maso a špek. Něco z toho jsme směnili za jiné jídlo. Liduša taky pekla paničkám chleba, za deset bochníků dostala jeden pro rodinu.“

Do Tatrovky

Po válce si Jan našel práci v kopřivnické továrně Tatra a v tamní kolonce, dělnické osadě, si pronajali byt. „Jako čalouník autosedaček jsem dost vydělával, a tak Liduša mohla být doma u dětí a taky u hospodářství.“ Mladá žena si v kolonce založila dvě zahrádky – v jedné pěstovala zeleninu, ve druhé chovala prase a hejno hus.

„Já jsem si vesnici v sobě nedokázala odpustit, musela jsem mít hospodářství. To mě bavilo moc.“ Vzpomíná, jak v neděli nebo o svátcích se ostatní ženské nastrojily na procházky nebo tancovačky, ale ona nemohla. „Našla jsem si práci v družstevním kravíně jako dojička, a když bylo volno, chodila jsem pomáhat na pole – pak jsem dostala pytel zrní pro husy.“ Díky nepřetržité práci žila velká rodina dobře. „Měli jsme všechno, co jsme potřebovali,“ říkají oba.

Splněná touha

Toužebným přáním manželů Galiových byl vlastní dům. V roce 1959 v Mošnově našli pozemek, přestěhovali se tam a začali stavět. Paní Liduša se zaměstnala na zdejším letišti jako uklízečka a její Jan dojížděl do Kopřivnice. Dům se jim povedl. Měl šest pokojů s příslušenstvím a velká zahrada byla předurčena k dalšímu hospodaření.

„Měla jsem tam dvě prasata s kozou, šest krocanů, devět kvočen s kuřaty, dvě ovce, deset hus a hejno kachen. A na všechno jsem stačila.“ Tehdy už byla rodina opravdu velká – po Jaroslavovi a Janovi se narodil Zdeněk, Stanislav, Anička a Milan. „Zdeněk se Staňou jsou v důchodu, ale ostatní zemřeli,“ tichým hlasem říká Jan. „Tak už to chodí, někdy rodiče přežijí svoje děti.“

Blanka (36): Život mi zachránila vana plná horké vody!

Klid na stáří

V seniorcentru Oasa jsou manželé Galiovi od letošního srpna. Poté, co Jan utrpěl před rokem cévní mozkovou příhodu, nechali dům rodině a šli tam, kde mají zajištěnou péči a pohodlí. Zdraví jim pořád slouží a nádherně jeden druhého doplňují. „Dědečku, nemotej si to,“ vstoupí do rozhovoru paní Liduša, když si myslí, že Jan něco pozapomněl.

„Ono ho víc zajímá to, co je dneska, než co bylo,“ říká. „Když jsou v neděli v televizi Otázky Václava Moravce, ani na oběd nejde.“ Ona ale svůj příchod do Oasy oplakala. „Stála jsem ráno u okna a brečela. Stýskalo se mi. A pak se dívám a vidím na dvoře hejno kačen a hned mi bylo líp.“

Pak se paní Liduša na chvilku zamyslí a dodá: „A ještě napište, že dědeček je čilý až moc, pořád se objímá se sestřičkami.“ Jan se směje, vezme Lidušu kolem ramen, políbí ji a říká: „Když ony mě ale mají rády, skoro jako ty.“

Požádal o ruku, než odpověděla, oběsil se