Nový trend ve výchově: Nechvalte děti! Souhlasíte? Nebo je to nesmysl? | Pro ženy | Blesk.cz

Nový trend ve výchově: Nechvalte děti! Souhlasíte? Nebo je to nesmysl?

15. dubna 2015 | 06:00

Zatímco před nějakými deseti dvaceti lety se to na pískovištích jen hemžilo chválením a povzbuzováním dětí, teď přibývá rodičů, kteří jsou na pochvaly skoupí. Ne snad že by to znamenalo návrat k chladné prušácké výchově z minulého režimu, která měla zabránit rozmazlování. Naopak – tihle otcové a matky věří, že pochvaly brání jejich dětem v tom, aby se skutečně rozvíjely. 

Svoje děti chválím. Pravda, ty velké už o to moc nestojí, alespoň se tak tváří, ale i tak mám vždycky dojem, že je to potěšilo. I když jde třeba o pochvalu poslanou pomocí SMS. Ani ne čtyřleté chválím přímo a rozhodně ho to také těší, a pokud má pocit, že je pochval málo, pochválí se samo. 

Čím dál častěji však narážím na názor, že pochvaly dětem ubližují. A že daleko lepší je při výchově razit postoj "nechválení", což rozhodně neznamená, že by tihle rodiče své děti sráželi nějakou – natož neustálou – kritikou. O to jim rozhodně nejde. Naopak, jejich cílem je, aby se dítě rozvíjelo co nejvšestranněji, čemuž přemíra pochval paradoxně brání. 

Tak jak to tedy mají s pochvalami ti, kdo si myslí, že dětem nijak neprospívají? A proč tomu tak podle nich je? Tvrdí například, že odměny děti zastavují ve vývoji a omezují jejich zájmy. 

V praxi to znamená, že pokud například rodič dítě pochválí za to, že hezky kreslí, má to podle odpůrců pochval dva dopady, oba negativní: dítě se jednak přestane snažit v jiných oblastech, třeba zpěvu, kde se žádné pochvaly nedočká, protože mu to zase tak nejde, jednak nebude kreslit pro samotnou radost z kreslení, ale právě čím dál více kvůli odměně v podobě pochvaly. Cílem rodičů by přitom mělo být, aby se dítě něčemu věnovalo, protože ho to baví, nikoli kvůli odměně. 

Nebudu dělat, co neumím

Je nakonec jedno, jakou podobu pochvala má – zda jde o slovní pochvalu, hlasité vychválení před ostatními vrstevníky, bonbon, nebo dokonce malou hračku. To, že se dítě přestane snažit ve věcech, které mu tolik nejdou, se s ním přitom může táhnout celý život. 

Příklad? Hodná holčička všude slyší, jak krásně zpívá, kreslí a vůbec něco vytváří rukama, zatímco její sportovní výkony nestojí za řeč. Natož aby ji někdo v tomto směru povzbudil. Takže na ně, od běhání venku přes jízdu na kole až po plavání, zanevře, aby se z ní o pár let později stal nešikovný teenager a ještě o něco později ještě neobratnější dospělý. Protože ona přece "na sport není" a nijak to neumí, motivaci snažit se o něco v tomto směru ztratila už v dětství. Teď však kvůli tomu o mnoho přichází. 

Navíc když se dítě zvyklé na přemíru pochval ocitne někde, kde jich zase tolik nebude, třeba ve školce nebo ve škole, může mít pocit, že je neúspěšné, když ho nikdo zase tak moc nechválí. 

Pozornost je potřeba

I trend nechválení, respektive trend omezující nadbytečné používání pochval, který vychází z teorie americké autorky Naomi Aldort, však počítá s tím, že děti je potřeba povzbuzovat – jde na to však jinak. 

Místo erupcí pochval se je snaží podpořit celým svým přístupem, v němž nechybějí pozornost a projevy lásky včetně fyzického kontaktu, s tím, že tohle všechno je zásadně důležité především do šesti let věku. Místo pochval za každou drobnost by se podle této teorie měli rodiče s dětmi radovat z různých maličkostí, které zažívají společně a podobně. 

Dobré známky kvůli rodičům

 

Přístup, podle nějž jsou pochvaly spíše kontraproduktivní, upozorňuje ještě na další riziko – dítě nakonec může mít pocit, že jeho hodnota závisí na tom, jak moc se mu něco povede.

Nejdříve obrázky, pak například známky ve škole – může mít pocit, že si lásku a pozornost rodičů zaslouží jen tehdy, když je úspěšné. A proto se nakonec nijak zvlášť nesnaží, protože získá pocit, že rodičům se dost nezavděčí, a nedojde mu, že by to mělo dělat především kvůli sobě.