5°C
Změnily se děti za tu dobu, co funguje vaše škola?
Zrovna loni, když jsme slavili dvacáté výročí, jsme se o tom hodně bavili a shodli jsme se, že nezměnily. To, v čem jsou úžasné, zůstává stejné. Stále je s nimi legrace, touží po vzdělání, po dobrodružství a také po tom, aby je někdo měl rád. Ale možná se ve srovnání s tím, jaké byly děti dříve, umí více prosadit – když se děti na začátku školního roku představovaly, jedna holčička o sobě rovnou řekla, že je hezká a chytrá. Dříve také neměly počítače, tablety nebo mobilní telefony, které umí skvěle ovládat. Přibylo však dětí s poruchami učení, chování a pozornosti.
Není to tím, že rodiče více tlačí na to, aby děti podobnou diagnózu získaly?
Je to celospolečenská záležitost. Rozhodně hrají roli i stoupající nároky škol, před lety rozhodně tak vysoké nebyly. Na druhou stranu, před dvaceti lety měly děti, které šly do první třídy, mnohem více logopedických poruch, s nimi se dnes už moc nesetkáváme. Ale i naše kolegyně, která učí už padesát let, ovšem tvrdí, že pokud jde o zlobení či pubertu, jsou děti stále stejné.
Hodně. Dříve bylo normální mít dítě ve dvaceti, dneska mají rodiny jedno dítě před čtyřicítkou. Nedá se říci, co je lepší a co horší, ale takoví rodiče jsou jiní. Pečlivější, ale na druhou stranu pro ně učitelka nepředstavuje zdaleka takovou autoritu. Rodiče toho navíc ve srovnání s minulostí po dětech mnohem více chtějí. Musí se učit angličtinu pomalu od kojeneckého věku, mají pečlivě naplánovaný rozvrh nejen ve škole, ale i odpoledne, je znát tlak na výkon. Ale celkově to hodnotím spíše pozitivně, protože rodiče se věnují i dětem s problémy, navíc láska k dětem zůstává.
Někteří rodiče dají dítě do nejbližší školy, jiní neváhají a vozí ho do jiné, i když je to daleko a je to organizačně náročné. Má to smysl?
Rodiče pro své dítě hledají to nejlepší a rozhodně by proto měli hledat školu, kde bude jejich dítě spokojené. Měli by se zajímat o tom, jaký má která škola vzdělávací program. Nemohou se vůbec spoléhat, že se děti ve všech školách za stejnou dobu naučí to samé, jsou mezi nimi velké rozdíly a týká se to i samotného přístupu k dětem. Je potřeba, aby rodiče a škola našli společnou řeč, vždyť učitelé mají na dítě vliv mnoho hodin denně. Proto má vždycky smysl hledat pro dítě dobrou škodu, v níž bude spokojené, i kdyby ho tam rodiče ráno museli hodinu vozit.
Ve vztahu učitel – dítě – rodič vždycky hrají roli i vzájemné sympatie. Může mezi nimi docházet ke sporům, podobně jako se vždy na všem neshodnou ani otec s matkou, je však dobré je probrat a hlavně, hledat řešení. Pokud se však konflikt vyhrotí, je lepší změnit školu. Samozřejmě, rodiče si mohou například stěžovat na Českou školní inspekci a může se ukázat, že učitel nebyl v právu, jenže nelze čekat, že by po takové hádce dokázal učitel k žákovi přistupovat zcela nestranně. Bylo by bláhové myslet si, že se to na dítěti nijak neodrazí. Někdy nelze podobné situace řešit jinak než změnou školy. To pomůže v 95 případech ze sta.
Objevují se ve škole problémy, s nimiž jste se dříve nepotýkali?
Před dvaceti lety se moc nevyskytovala šikana problém šikany. Dítě, zvláště mladší, přitom nemusí umět situaci správně vyhodnotit, neví, že není normální, pokud mu spolužačky na záchodě strkají hlavu do WC. Rodiče by si měli všímat změn v chování jejich potomka, které mohou naznačovat, že ho něco takového trápí – patří sem třeba ranní nevolnost, bolesti hlavy, snaha vyhnout se úkolům. Pokud takové projevy trvají déle než měsíc, měli by rodiče pátrat, co za nimi je. Podobně může dítě reagovat i na to, když je ve škole nespravedlivě hodnoceno. Rodič by nad tím neměl mávnout rukou a říct něco v tom smyslu, že musí trochu trpět, aby z nich byl Einstein. Naopak.
Je pravda, že rodiny jsou neporovnatelně bohatší, to je dobře vidět třeba na tom, co všechno dneska děti ztrácejí. Nebo třeba na hodinách vaření – nedávno se děti rozhodly, že chtějí upéci kuřata, což si pro celou třídu nemůžeme dovolit. Před dvaceti lety by to byly třeba šunkofleky nebo nějaké jídlo z krup. Pokud jde o počítače, mám dojem, že děti spíš než to, jaký kdo má stroj, řeší, co na něm kdo dovede. Rozdíly mezi dětmi jsou nejvíce vidět po vánocích, a když se vrátí z dovolené, ale naštěstí to u nás moc dlouho neřeší. A také to bude hodně pražská záležitost, protože v některých regionech tolik bohatých rodin jako v Praze nebude. I u nás jsou rodiny, které prosí o odpuštění školného v naší umělecké škole nebo nemají ani na dotované obědy, ale leckde je o mnohem horší, tam na obědy nemá většina rodin.
Pokud jde o vaší školu, podařilo se vám splnit to, čím jste ji zakládali?
Naším cílem bylo založit církevní školu, to se nám povedlo. Druhým cílem bylo, aby děti chodily do školy rády, to se nám snad také podařilo. Navíc se nám před několika lety povedlo kromě prvního stupně otevřít i druhý.
