Mateřství? Připadala jsem si jako zrůda!

Sáhněte si do svědomí. Vážně jste nikdy neměla mateřství až po krk, nechápala jste, jak vůbec toto „nejkrásnější období“ přežít a proč máte najednou ze života jen kůlničku na dříví? Myslím si, že i ta nejpečlivější a nejobětavější máma sem tam tyhle pocity zažívá nebo zažívala, ale ani na mučení by je nahlas nepřiznala. Našla jsem několik statečných, které měly odvahu je vyslovit.

Libuše (35 let): Porouchané mateřství

Nevím, jak to ostatní ženy dělají, že jim naskočí mateřský pud, sotva dostanou do ruky těhotenský průkaz. Mně rozhodně nenaskočil. Neprožívala jsem nijak zvlášť pohyby miminka v břiše, chvíli, kdy mělo přišlo na svět, ani první týdny a měsíce jeho života. Byla jsem z toho vyděšená, protože mě dojímali spíš psi na ulici než miminka (včetně vlastního). Probrečela jsem spoustu nocí nad tím, že nejsem jako ostatní a mám v sobě mateřství snad nějak porouchané.

Připadala jsem si jako nejhorší zrůda na světě. Nemohla jsem se s tím ani nikomu svěřit, protože by mě určitě všichni odsoudili. Neznamená to, že jsem se o svou dceru vzorně nestarala a neměla ji ráda. Ale tak nějak normálně, nic zvláštního. Naštěstí mi postupně mateřská láska naskočila v plné síle. Dnes se z Apolenky můžu zbláznit a jsem šťastná jako ostatní matky.

Kamila (39 let): Doživotní žalář

První dcera se mi narodila v mých osmnácti letech a druhá rok a půl za ní. Nevadilo mi to a do role maminky jsem se přehrála docela zlehka. Zvládala jsem to, protože jsem byla mladá, měla dost síly a nic moc neřešila. Problém nastal až u třetího dítěte, syna Jakuba. Ten přišel na svět v době, kdy holkám bylo šestnáct a sedmnáct let. Věděla jsem, že za dva tři roky vyletí z hnízda a já budu moct konečně opustit svého tyranského muže, s nímž byl život peklo. Jenže najednou bylo po plánech. Samozřejmě jsem se na kluka, který přišel trochu nedopatřením, těšila. Po dvou holkách konečně syn.

Ovšem najednou mi došlo, že třetí dítě je zároveň okov, který mě k manželovi připoutal na dalších osmnáct let. Je to vlastně na doživotí, protože od něj kvůli synovi odcházet nebudu a těžko si někdy po padesátce budu zvykat na někoho jiného. Takže mně mateřství vzalo šanci na nový začátek a svobodu a dalo mi nádherného a velmi milovaného Jakuba. Pocity štěstí a zoufalství se ve mně někdy pěkně perou.

Eva (52 let): Ambiciózní matka

Otevřeně přiznávám, že jsem si po vysoké škole začala budovat kariéru. Nemyslela jsem na to, že bych měla hledat ženicha nebo myslet na děti jako moje spolužačky. Jsem prostě ambiciózní typ. Takže jsem se vrhla do práce, která mě strašně baví, a postupně se vypracovala na post ředitelky středně velké firmy. Když konečně přišel ten pravý a s ním i miminko, bylo mi téměř čtyřicet let. Těšila jsem se na dítě, ale zároveň se nechtěla vzdát své práce. Doma jsem zůstala jen tři měsíce po porodu a i během této doby jsem se snažila na dálku řídit firmu. Pak jsem se domluvila s mojí mámou, která bydlí u nás v domě, že bude hlídat, a navíc jsem najala chůvu a hospodyni.

Připadalo mi to jako logické řešení. Prostě jsem se nechtěla vzdát ani jedné role, chtěla jsem být máma i ředitelka. Vím, že to někteří lidé v mém okolí nesli špatně, ale já se jim směju. Neřeším to. Přece si nenechám mluvit do života od cizích. Sama vím, co chci, a také si za tím stojím. A jestli mám pocit, že jsem svého syna nějak zanedbala? Vůbec ne, když jsem přišla z práce domů, věnovala jsem se mu mnohem intenzivněji než matky, které s dětmi tráví celý den, jsou utahané a otrávené.

Jak to mají známé maminky? Daniela Drtinová, moderátorka (40), jedna dcera Natálka byla vymodlené dítě s ohledem na moje zdravotní komplikace. Z dcery roste skvělá a šikovná holka, takže je to radost na pokračování. Čím jsem byla ale trochu zaskočená, byla soustředěná a neustálá pozornost, kterou děti vyžadují, když zrovna nespí. V knize Celestýnské proroctví je přesně popsáno, jak děti, ale i někteří dospělí „konzumují“ energii z blízkých lidí, kteří jsou k tomu otevření, a to je to, s čím jsem měla největší problém. Jsem typ, který se nejvíce zregeneruje v meditativním stavu, jsem neustále jakoby „pod povrchem“ a Natálčino „mami“ na tisíc způsobů mě vytrhovalo, a tak jsem měla mnohdy pocit, že vůbec nejsem v kontaktu sama se sebou. Jinak mě mateřství neomezilo v ničem. Jana Bobošíková Autor: archiv Jany Bobošíkové Jana Bobošíková, politička (46), dvě dcery Mateřství mi otevřelo zcela nový rozměr života. Přineslo mi obrovské štěstí, naplnění, ale i odpovědnost a strach. Určilo, co je v životě důležité a co lze hodit za hlavu. Ztráty, které mateřství přinášejí – méně času na koníčky, málo spánku, věčně rozhrabané šminky (mám dvě velké dcery), popř. „vypůjčené“ kabelky a boty, jsou zcela nepodstatné. Pokud bych měla vypíchnout nějaké negativum, pak je to ztráta bezstarostného pohledu na život, spojená s obrovskou úzkostí, když se s dětmi cokoli neblahého děje, byť je to třeba jen angína s vysokými horečkami. Strach o děti ale k mateřství také patří. Sára Saudková, fotografka (43), čtyři děti Mateřství mi dodalo kuráž vykašlat se na nepodstatné a dělat jen to, co je pro mě důležité. Vzalo mi čas na práci a svobodné čučení do blba – ale zároveň mě naučilo natolik využívat čas, že toho zvládnu mnohem více. Jsem taková zrychlená. Navíc mě i mého přítele udržuje v trvalém stavu milenectví – scházíme se, až když je čistý vzduch, děti spí nebo jsou pryč. Jsme si tak vzácní. Ať to propočítávám, jak to propočítávám, pořád mi vychází, že mateřství je sice drahý, náročný a vysilující koníček, ale přináší ohromné potěšení. Sára Saudková Autor: Jindřich Starý