Pátek 1. března 2024
Svátek slaví Bedřich, zítra Anežka
Oblačno 11°C

Adoptovali jsme ho a on nás okradl!

Adoptovaný syn dokáže rodičům nadělat spoustu starostí
30. března 2011 | 11:29

Adoptovat dítě je někdy pro pár jediným řešení úplné rodiny. Může to ale být i velký risk. U malého drobečka jen těžko odhadnete, jaký povahový základ mu do vínku dali jeho biologičtí rodiče. Čtenářka Julie se nám svěřila se svým zklamáním. S adoptovaným synem prožila peklo.

Se svým manželem Petrem jsem začala chodit už v patnácti letech, o šest let později jsme se vzali. Byl moje první velká láska. Hned po svatbě jsme se začali pokoušet o miminko. První rok jsem o tom, že se nám nedaří, ani nijak zvlášť nepřemýšlela. Říkala jsem si, že to chce čas, a navíc jsem si připadala ještě docela mladá. Jenže můj muž byl o devět let starší, takže po dalších dvou letech mě přemluvil k vyšetření. V mém případě bylo vše v pohodě, problém byl u něj. Nenesl to zrovna dobře, hodně to ranilo jeho ego.

Nějaký čas s ním nebyla řeč. Nakonec se svěřil lékařům do rukou, ale po pár dalších letech všichni usoudili, že se nejspíš situace k lepšímu neotočí. Když se emoce uklidnily a my si mohli společně o problému promluvit, svěřil se mi, že intenzivně přemýšlí o adopci. Jen má prý obavy, jak se k tomu postavím já, která jsem zdravá a mohla bych mít vlastní dítě. Trvalo mi, než jsem si ujasnila, že do toho s Petrem půjdu. Musím říct, že jsme měli štěstí. Rok po všech nutných úředních procedurách jsme dostali půlročního chlapečka, který měl stejné jméno jako můj muž. Byli jsme nadšení.

Konečně jsme fungovali jako opravdová rodina. Jak léta běžela, z malého se vyklubal ďáblík. Všude ho bylo plno, byl hyperaktivní, upovídaný, nikde neměl státní. Občas byl ale vůči okolí hodně agresivní. Doufala jsem, že ho zvládnu nezměrnou láskou a pozorností. Moc se mi to ale nepovedlo. Když bylo Petrovi asi sedm let, řekli jsme mu, že je adoptovaný. Tenkrát pravdu vcelku přijal, jak ale léta běžela, odmítal nás brát jako autority, rodiče, kteří si občas musejí dupnout. Utíkal z domova, toulal se s kamarády.

Když mi začaly mizet z peněženky bankovky, řekla jsem si dost. Petrovi bylo čerstvě osmnáct a já ho vyslala do světa s tím, ať si zkusí vydělat sám na sebe, vyjede na brigádu do ciziny. Urazil se, sbalil si věci a beze slova odešel. Bude to už dva roky a za celou dobu se ozval jen jednou s tím, že by potřeboval půjčit, že je na tom špatně. Je mi z toho smutno, ale snažím se to brát jako fakt. Nám bohužel adopce podle našich představ nevyšla.

Čtenářka Julie

VÝZVA
Máte podobnou zkušenost? Adoptovali jste dítě, věřili, že správná výchova dokáže zázraky, ale geny se nakonec projevily?
Nebo vás zklamalo dokonce dítě vlastní? Své příběhy posílejte na prozeny@blesk.cz.

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak